Tři zásadní chyby, kterých jsem se během blogování dopustila

Má blogování ještě smysl? Kladete si někdy takovou otázku? Ani mi nemusíte odpovídat. Jasně, že jo. Jsou dny, kdy jde všechno samo od sebe a pak přijdou dny, kdy není nápad, chuť, elán a v hlavě vyvstává otázka, jestli to vůbec máme zapotřebí.

Proč píšeš blog? 

Nevím jak moji kolegové blogeři, ale pro mě byl blog ze začátku zejména takový pomyslný deníček. Místo, kde jsem psala o svých každodenních situacích s dětmi i bez nich. I když těch článků o dětech bylo v době, když jsem s blogováním začínala asi nejvíc. Spojila jsem dohromady hned několik aspektů – lásku k mým dětem, ke psaní a k zaznamenávání vzpomínek. A tak vznikl blog, který byl jakýmsi online deníčkem jedné unavené, ale šťastné matky.
Jenže pak matka šoupla obě svoje děti do školky a vrátila se do práce. Mezi lidi. Přišly nové zkušenosti, zážitky a možnosti. Na blog zafoukal čerstvý vítr. Zase to chvíli psalo skoro samo. Jenže den má jen 24 hodin, povinností přibylo a tak byl blog na nějaký čas odsunut, nikoli však zapomenut. 

Začátky blogování

Na blogerské scéně nejsem žádný nováček. Začínala jsem před šesti lety na platformě blogerské komunity, kde si lidé své články navzájem skutečně četli a komentovali. Většinou se ale povědomí blogu za brány této komunity dostalo jen zřídka. I tak to blogerům stálo za pracné sepisování článků a myšlenek. Zpětná vazba byla a o to nám, krativním volnomyšlenkářům jde asi nejvíc. Vědět, že nás někdo čte a že ho náš text zaujal.
Když uzrál čas, přešla jsem na redakční systém WordPress, který je mezi blogery asi nejčastější volbou po opuštění blogerských platforem. Je to bez reklam, s většími možnostmi formátování, vzhledu a programování.

Na WordPressu je mi dobře. Jsem paní svého blogu. Pokud na něj však chci dostat čtenáře, musím se hodně snažit. A to je někdy celkem demotivující. Na druhou stranu mi to nabízí prostor učit se a zkoušet různé nástroje online marketingu, klíčová slova, měření návštěvnosti, propagaci, reklamu.

Vývoj blogování

Mohlo by se zdát, že v posledních deseti letech bloguje skoro každý. I v oblasti blogování je ale dost znatelný vývoj. Od poctivě psaných článků na osobní blogy se mnoho lidí postupně přesunulo na sociální sítě. Jasně, vývoj je tu od toho, aby situaci zlepšoval. Jestli je ale aktuální vývoj v blogerském světě skutečným přínosem, to musí posoudit každý sám za sebe.

Přijde mi, že kvantita postupně vítězí nad kvalitou. A tak se mnoho blogerů postupně přesunulo na Facebook a Instagram. Napsat krátký, přesně cílený post, přidat líbivou fotku, jedním klikem zveřejnit a pak už čekat příval komentů. Takovou odezvu na blogu nikdy nezískáte. Na sítích je to prostě rychlé, v danou chvíli jistě účelné, ale taky prchavé. Váš kvalitní text na blogu najdou vyhledávače, čtenáři, které téma zajímá, ale post na sítích jak rychle vznikne, stejně rychle i zanikne. Tohle je ale pouze můj pohled na danou situaci. Třeba je to všechno ještě trochu jinak. 🙂

Věděli jste, že minimální aktivita na blogu, který se bere za aktivní, je jeden článek měsíčně a že většina blogů nepřežije 2 roky své existence?

žena s dětmi pracuje na počítači

Zkušenosti nad zlato

Jak jsem se již zmínila, nejsem v blogování žádný nováček a zkušeností mám mnoho. S publikováním, tématy, osobní aktivitou, či občasnou neaktivitou. Navazuji kontakty, oslovuji potenciální čtenáře, propaguji, čtu kolegy blogery a píši jim komentáře. Navazuji spolupráce a nová přátelství. Žiju život, abych o něm pak mohla psát. Krásná práce. 🙂 A samozřejmě taky chybuji. Pro úplné začátečníky blogery bych zde ráda vyzdvihla tři největší chyby, kterých jsem se v blogování dopouštěla (a občas ještě dopouštím ;)).

Tři zásadní chyby, kterých jsem se během svého blogování dopustila 

  • Nepravidelnost v přispívání.
    Ano, snad největší prohřešek. Nemusíte na blog psát každý den, ale když budete svým čtenářům říkat, že ve čtvrtek ten článek o cestování s dětmi určitě vyjde, tak vyjít musí. To byl (a v podstatě stále je) můj největší problém. Jeden měsíc jsem byla aktivní, lidi přicházeli, četli, zajímali se. A pak jsem tři měsíce mlčela, abych je poté opět lákala zpět mezi pravidelné čtenáře. 

  • Pořád si nejsem jistá, kdo je moje cílová skupina.
    Jaké je hlavní téma mého blogu? Kdo mě vlastně má číst? Kdo je moje publikum? Vítejte v chaosu. Ano. Začala jsem psát o dětech, pak o matkách dětí. Nakonec o ženách po třicítce hledajících sebe sama a přitom jsem se na tom svém blogu začala v tématech sama krásně ztrácet. Motivace, inspirace, cesta s dětmi do města i z města, jóga, tepovka při běhu, kam na párty s kámoškama, meditace bez legrace, občas nějaká ta recenze. Jedno přes druhé. A když jsem se v tom blázinci snažila uklidit a zaměřit se víc na jeden okruh témat, nedokázala jsem si odpovědět, jaké by to vlastně mělo být. 

    Až když jsem si tohle všechno sepsala, zjistila jsem, že svoji cílovku už dávno znám a vůbec to nedělám tak blbě. Tehdy mi došlo, že píšu primárně pro vás, ženy.

  • Stejně to nikdo nečte.
    Tak proč to dělám? Sebevědomí na nule a otázky, pro koho to vlastně dělám? Přeci pro sebe. Čím víc člověk píše, tím se zlepšuje, zajímá se, vzdělává a díky tomu roste. Dřív nebo později si toho všimnou i ostatní. Nejdřív pár čtenářů a nakonec z toho může být i pracovní nabídka. Nejeden bloger se “vypsal” do profesionálních médií, dostal díky svému blogu pracovní nabídku, nebo dokonce vydal knihu. Hlavně to ale musí bavit. A když mé psaní bude těšit mě, najdou se stejně naladění čtenáři, kteří se budou vracet

Psaní je láska a proto blogujeme. A stejně tak jako v jiných oborech, i zde platí, že vydrží jen ti nejsilnější. Blogování nás těší, baví, naplňuje a dává nám to prostor k seberealizaci. Jasně, je to i práce, za niž dostáváme honorář v podobě dobrého pocitu. Někdy nám to bere víc času, než bychom chtěli, ale pořád nám to stojí za to.
Ve chvíli, kdy nás blogování přestane těšit, začneme to dělat špatně a to není dobré. Šidíme obsah, píšeme články bez dosahu, bez čtenářů, o ničem. Texty za které se časem stydíme a tajně je zase mažeme. 

Chyby jsou v pořádku, posouvají nás výš

Těch chyb, které v blogování já osobně dělám je nespočet, ale už se z nich tolik nestresuji. Chyby nás posouvají a učí dělat věci, které milujeme jinak, lépe. My jen musíme chtít pro to “být lepší” něco dělat a z chyb se poučit.

Moje rada na závěr tedy zní, pište podle toho jak se cítíte a na co se cítíte. Mějte ze sebe radost. Z chyb se nestresujte, naopak je vítejte jako něco, co vás časem posune výš.

Mmch, umíte se pochválit? Já už občas ano. 🙂 Naučila jsem se něco jednoduchého, co mi vnímání úspěchu a neúspěchu obrátilo vzhůru nohama. Ale o tom někdy příště.

Pokud byste něčím můj článek o chybách v blogování chtěli doplnit, napište mi. Pište, ptejte se, cokoliv. Za zpětnou vazbu budu velmi ráda.

S nezkrotným entuziasmem

vaše Luci ♥ ☺

Autor: Lucie Horská

Cesta k sebevědomé ženě mi trvala několik let. Nyní o sobě mohu hrdě říci, že jsem žena, máma dvou růžovek, dáma slov, jogínka v rozkvětu, kreativní volnomyšlenkářka a taky trochu běhám. Prostřednictvím svých článků se snažím otevírat ženám oči a podporovat jejich sebevědomí. Protože život ti dá jen tolik, o kolik si řekneš. Více o mně si přečtěte tady>>

2
Komentujte

1 Comment threads
1 Thread replies
1 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

Moc hezký článek! Bloguji už asi o něco déle než ty, ale zdaleka nejsem tak úspěšná. 🙂 Zjistila jsem, že mé čtenáře nejvíc baví číst články ze života. A já je vlastně i nejraději píšu. Jo, sice bych chtěla psát hodně třeba o knížkách, ale když já stejně čtu úplně jiné věci než většina knižních blogerů. Takže většinou prostě hlavně fotím a píšu o tom, co dělám či nedělám. 😀 🙂

Máš inspirativní blog a držím ti palce v dalších letech! 🙂