Bez kouzel, to není život

Když do mého světa vešlo první kouzlo, všechno se lesklo, zářilo, svítilo, zpívalo a existovalo jen pro tu chvíli. Pro mě a mé kouzlo. Když se o necelé dva roky později přikutálelo druhé kouzlo, opět se vše zalilo do toho již známého ojíněného lesku a třpytu, rozrostla se radost, vděčnost, dechberoucí láska, svět existoval jen pro tu chvíli a venku začal padat sníh.

Tahle dvě kouzla ve svém životě nalézám a postupně se s nimi zase loučím, co jsem na světě. Skrývala se v různých převlecích, zážitcích i lidech, na které nikdy nezapomenu. Je mi třicet a je to čtyři roky, co ke mě tato kouzla přišla ve své skutečné podobě. A stále mě učí každým dnem být lepším člověkem. Trpělivějším, laskavým posluchačem, vřelým objetím, chápavým rozhodčím i spravedlivým soudcem.
Nejsou dny, kdy by zářily méně. To jen já vidím slabší svit. Pak se ale zase i pro mé srdce rozhoří naplno.
Svůj život si bez kouzel představit nedokážu. Vidím jen šeď a prázdnotu. Nebyla by kouzla, nebyl by můj život.

Smrad

Je ráno, děti usazené u pohádky s kakaem v ruce, mám chvíli klid. Sprchuju se, umývám vlasy, ale něco tady smrdí. Se studem si připouštím, že to asi budou moje vlasy. O víkendu jsme pálili oheň a vlasy si umývám až dva dny po. Dvakrát si je umyju, ale ten smrad je tu pořád. Očichávám se, ale necítím nic než sprchové mýdlo. Jenže jen se pohnu, smradlavý závan je tu zase. No co to je? Rozhlížím se kolem sebe, vykláním hlavu z vany a ejhle, vedle vany, v rožku pěkně zastrčené, leží chlapovy pracovní ponožky.

Případ vyřešen, mé sebevědomí se vrací do původní roviny, vylézám z vany a jdu likvidovat ten uzlíček toxického materiálu. Tohle jedině spálit v ohni…