Věř v to, kým jsi

Je snadné vidět na druhých to negativní. Věřit tomu, že ten tamto, a víš jak, že bůhví jak. Ale letošní rok mě naučil, že každý člověk má v sobě něco skvělého. Výjimečného. TO svoje světlo. A já bych si moc přála, abychom jej nechali zářit. Ať už říká ten tamto, a víš jak, že bůhví jak.

Nebát se chtít víc a stát si za svým rozhodnutím. Žena s lucernou.

Dovol si zářit. Věř v to, kým jsi. Protože kouzlo se stane, když se nevzdáš, i když někdy chceš.

 

Den ženské energie

Dnes v 18:45 nastane úplněk. Dnešek je dnem ženské energie, jeho patronkou je bohyně Šakti, která je symbolem ženství. Smějme se, oslavujme, tančeme, radujme se, užívejme si života, dopřejte si vnitřní svobodu. Milujme se!

Základní energií tohoto úplňku je stabilita, vyrovnanost, sympatie, odpovědnost, úspory, umělecké schopnosti, starostlivost, harmonie, ale i ctižádost, impulsivnost a ukvapenost, snaha jít proti zdi, zkoušet nové a nepoznané, skákat po hlavě do neznámého.

Ponořme se do sebe

Vnímejme své já a nechme všemu volný průběh. Staňme se pouhými pozorovateli.

Ženy, dnes pozor na pusu a horkou hlavu. 🙂 S rozmyslem říkejme své myšlenky nahlas a činy přetvářejme do radosti, buďme svoji a s láskou v ženské energii. A že je zamračená obloha? Nevadí. Je tajemnější a tajemství je vzrušující.

Mějme krásný den, mysleme na sebe a mějme se(be) rády. ♥

To smutné léto roku 1968

Včera jsem telefonovala se svojí babičkou, přála jsem jí k narozeninám. “Sedmdesátpět, Luci. Je mi už sedmdesátpět.” Věděla jsem přesně jaká historka bude po této větě pokračovat. Slyšela jsem ji už mockrát a z různých úhlů pohledu. Od babičky, dědy, mojí mámy, sousedů. A poslechnu si ji klidně ještě tisíckrát. Sama ten příběh jedné srpnové noci a následujících dní vyprávím dál. Je dobré si takové chvíle připomínat, abychom zabránili jejich opakování. Abychom nezapomněli. 

Zena s bilou vlajkou

Srpen 1968

20. srpna 1968 moje babička slavila dvacátépáté narozeniny. 25. Jak jsem v tomhle věku žila já? Svobodně. Bez výhrad.
Babi je rodilá brňačka, děda byl poctivý tremp. Měli spolu dvě děti a chtěli tu a tam vyrazit do přírody. Sehnali si tedy chalupu zhruba 50 kilometrů od Brna. Dům, velké stavení kousíček od rybníka. Hodně ryb, lesy, jahody, borůvky, houby. Zelená tráva a voňavý vzduch. To léto tam babička trávila skoro celé prázdniny s dětmi sama. Děda za nimi na víkendy dojížděl vlakem. Jen na tento “narozeninový” týden si vzal dovolenou.

Úterý večer. Přípravy na oslavu vrcholí. Babi sezvala půlku Skaláku. Jedlo se a taky dost pilo. Bujaré veselí však v noci narušil nezvaný host. Cizí muž, který běhal po chalupách a informoval, co právě slyšel v rádiu. Vojáci jsou tady. Obsazují nás.
Přišla okamžitá panika a strach.

Tank

Děda vystřízlivěl během chvíle, to když utíkal několik kilometrů do Rozsoch na vlak.
Ptala jsem se ho na co tenkrát myslel? Prý na svého otce a na bombardování. Nevědomost je děsivá.

Do Brna se děda dostal až za mnoho hodin. Českomoravská Vysočina se pomalu probouzela do letního rána a neblahé zprávy se šířily rychle. Vlaky nejezdily.

V Brně byl chaos, tanky a vojáci. Děda vyprávěl, že věděl okamžitě jak moc je to zlé. Chuť po svobodě byla silná, ale strach silnější. V tu chvíli mu došlo, že jeho rodina zůstala 50 kilometrů daleko a vojáci jsou všude. Spadla klec.

50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy

Dnes je to přesně 50 let, co se celý náš národ, co se naši rodiče stali obětí teroristů. Rudé zlo dlouhá léta ničilo náš domov, nutilo nás NEmyslet. Mít svůj vymezený názor se trestalo a nejednou se pro svobodnou myšlenku i umíralo. Právo na život dostalo nahořklou pachuť. Konec poznávání, cestovaní. Učení jen podle předem schválených osnov. Všude vládla cenzura. Svoboda slova neexistovala. Šeď a prázdnota. Vězni ve svém vlastním domově. Vězni sami v sobě. Na mnoho let. Jako by někdo celé Československo přikryl velkou skleněnou poklicí.

Tahle NEsvoboda mě občas budí ze spaní. Nezažila jsem okupaci. Když jsme byli v roce 1989 osvobozeni a mohli začít žít svobodně, bylo mi pouhých pět let. Přesto se mě tohle nespravedlivé, nesmyslné, mnohaleté uvěznění silně dotýká. Kladu si otázky, jak bych se zachovala? Co bych dělala? Dokázala bych stát za svým názorem, bránit svobodnou myšlenku, i za cenu strachu o svoje nejbližší?

Je to o nás, na nás

Bojím se. Po tom všem, co naši předkové museli zažít a zažívali. Budoucnost máme ve svých rukou, můžeme svobodně volit, aniž by nám dopředu někdo vyplnil volební lístek a stejně se opět vracíme o krok zpět. Jako by nám vyhovovala možnost nemuset se rozhodovat. Vždyť on to za nás rozhodne někdo jiný.

Bojím se, že moje děti budou muset žít v NEsvobodě. Nebudou moci poznávat a žít podle svých představ. Bude nad nimi stát někdo, kdo bude omezovat jejich svobodu vyjadřování a kulturního projevu. Takovou budoucnost pro svoje děti nechci!

Rudé zlo je tu stále. Dřímá, čeká, naléhá. A my, svojí netečností, svým smýšlením, hlasem za koblihu, mu jdeme vstříc. 

Vždyť je to jak z té pohádky “…jenom dva prstíčky si ohřejeme a hned zase půjdeme…” Tyhle rudé jezinky se na našich hřbetech ohřívaly přes dvacet let. Řekněme jim jednou provždy jedno velké společné NE.

Ne zneužívání moci.
Ne komunismu.
Ne pochybnému vedení vlády.

Buďme odvážní a řekněme jasné NE všem těm, kteří říkají rudým jezinkám ANO. 

 

Otevři oči

Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level.

Už mi nestačí, abych józe pouze dávala. Začínám přijímat.

Učím se? Přišel snad ten čas, kdy nebudu na svých jógových praxích (pouze) měnit negativní v pozitivní? Vydávat ze sebe to co nepotřebuji? Urovnávat? Docházím snad k přijímání podstatného? A najdu v sobě dost sil, abych dokázala měnit svět k lepšímu? Hodně otázek na jednu chvíli.

Zena holubicka.

Jak dlouhá je cesta mezi tím, kdo jsme a tím, jak nás vnímá naše okolí?

Položila jsem si pravou ruku na srdce a levou na podbřišek. Pomyslná cesta. Dech klouzal mezi dlaněmi položenými na mém těle a já si nedokázala odpovědět. Nejdřív mě sice napadlo, že mi může být jedno, jak mě mé okolí vnímá. Ale dostala bych se tak k otázce nezájmu a netečnosti. A lhostejnosti vůči druhým je na této planetě až příliš. Tohle není směr, kterým bych se chtěla v budoucnu ubírat.

Pro hodně lidí jsem velký otazník. Možná trochu podivínka. Vím to. Vymanila jsem se ze zajetých kolejí a nabrala nový směr, který mě dělá šťastnou. Ne každý to chápe a já to respektuji. Bylo by fajn, kdyby přicházel respekt i z druhé strany. To však ale vždycky není pravda. Možná je v tom i špetka závisti?. Možná. Protože jsem šťastná? Nestěžuji si a dělám to co chci? Všichni to takhle můžeme mít. Stačí udělat ten první krok. A že se bojíme? Já se taky bála. Pořád se bojím a nejspíš nikdy nepřestanu. Ale jsem šťastná, protože je to moje cesta. Moje rozhodnutí. Jenom moje.

Tak jak je to s tou cestou?

Já se mám ráda. Upřímně si sama sobě připadám zajímavá. Je to divné o sobě takhle psát? Možná. Možná, že jsem divná. Ale hlavně jsem šťastná, že tohle o sobě dokážu upřímně říct. Trvalo mi přes třicet let, než jsem dozrála do stavu upřímné lásky k sobě samé. A teď můžu začít dávat lásku světu. Tím nechci říct, že bych snad nikdy dřív srdečně nemilovala. Ale když si to v sobě člověk dokáže srovnat, je to všechno najednou nějaké lehčí, zároveň intenzivnější.

Zena s malou divkou stojici u more.Zena u more

Chuť měnit.

Nejsem naivní blázen, který by si mohl myslet, že sám dokáže změnit svět. Co ale dokážu, a snažím se o to, tak vybudovat lepší místo pro život svým dětem. Učit je, učit se od nich, nebýt netečná, všímat si zdánlivých maličkostí, radovat se z nich. Dělat radost druhým a nic od toho nečekat. Podat pomocnou ruku, když je třeba. Otevírat oči.

Tak třeba: Vzpomenete si jak voní letní bouřka? Jaká vzpomínka se vám při té vůni vybavila? Určitě jste v ní šťastní. 🙂
Napište mi tu vzpomínku. Budu moc ráda. 🙂

Naše planeta je odrazem nás samotných.

Pojďme nebýt k sobě lhostejní. Alespoň na tento jeden den. Dnes. Zkusme jednomu jedinému člověku udělat radost. Zlepšit jeho den.
A věřte mi, že tím zlepšíte i ten svůj.

Daruj krev. Má to smysl.

Zítra jdou moji kolegové z práce darovat krev. Normálně bych šla s nimi, protože tohle je jedna z činností, která má dle mého skutečný smysl. Pokud můžu, pomůžu. A pokud mám nějaký dosah… Takže slyšte, moji milí.. ❤🍀 

Když můžu, ráda pomůžu

Já zítra ale bohužel nepomáhám. Jednak se aktuálně válím v plavkách na břehu ostrova Rab, ale hlavně ta moje tetování, o kterých si můj taťka až do včerejška myslel, že jsou jen dočasná.
Ehm.. Jsme se na to pak večer napili a on řekl, že třeba zrovna ty hory jsem si na předloktí tetovat fakt nemusela, protože stejně všichni na první pohled vidí, že jsem silná ženská, a to nejen proto, že jsem jeho a jako jo, lichotí mu to, že si chci jeho (naše) příjemní uchovat navždy, ale že kdybych o tom napsala do časopisu, že by to jako stačilo.

Raději ale zpět k té krvi. Aktuálně nemůžu ještě 4 měsíce darovat svoji krev. To je jediná věc, která mě štve na mé tetovací vášni. Půl roku po novém tetování nesmím. Moji kolegové ale můžou (ti co se netetují, sem tam si nezahulí trávu, nebo v nedávné době neměli klíště). A zítra tam jdou. A já jim nepokrytě závidím ten pocit “PO”.

Chodíte darovat krev?

Jednou jsem o tom napsala článek. Dokonalé místo k seznámení, řekla bych. No přečtěte si to sami a pak se třeba objednejte na transfuzku zrovna té vaší nemocnice.

Mimochodem, víte o tom, že v létě dochází k nejvíce nehodám, které zvyšují spotřebu krve?

Udělejte si chvilku a pokud můžete, běžte přidat svojí kapkou do “životního mlýna”.

Některé otázky už si prostě nekladu

Emoce. Strach. Skepse. Občas mě to dostihne. Pochyby. Ty věcné a věčné kousavé otázky. Jsem dobrá máma? Je tohle ještě výchova, nebo už mi to přerostlo přes hlavu? Žiju tak jak chci? A žiju správně? Co je to “správně”? Zvládám? Mám právo žít svůj osobní život? Můžu být šťastná, když jiní nejsou?

Žena ve svetru

Některé otázky už si prostě nekladu

Proč se ty otázky v naší hlavě rodí? Otázky, ty ničitelky klidného spánku. Otázky, na které stejně nacházíme odpovědi jen sami v sobě, ve svém nejčistším nitru, až přijde ten správný čas.

Ptávala jsem se často a hodně. Měla jsem pocit, že mě okolí nepřijímá takovou jaká jsem. A ono to tak nejspíš je. Být jiný, vybočovat, chovat se v zajetých situacích odlišně. Trápilo mě to. Chtěla jsem se každému líbit, chtěla jsem, aby mě měli rádi. A tak jsem dělala věci, které chtěli oni. Na sebe zapomínala. Upozaďovala se. A pak jsem se sama sobě úplně ztratila, na nějaký čas. Byla jsem taková jakou mě chtěli mít. A já přeci přesně taková chtěla být. Tvrdé bylo zjištění, že mi to nepřináší vůbec žádnou radost. Najednou jsem byla ještě víc sama. Prázdná schránka. Nezajímala jsem je. Neměla jsem čím zaujmout. A nezajímala jsem už ani samu sebe.

Trvalo mi to několik let, ale nakonec jsem se zase dokázala postavit za svoje myšlenky. Vrátila jsem se ke svým postojům, úhlům pohledu a snům. Na některá rozhodnutí a změny bylo už pozdě, některé jsem svojí netečností prostě prošvihla. Ale teď jsem to zase já. Já, ta svá. Svobodná duší, s chutí do života, sílou něco tvořit a měnit.

Předsudky?

Ty mě už netrápí. Mínění a předpoklady druhých. Pokud se neslučují s mojí vizí, už mi to srdce neláme. Zkusila jsem si jaké to je, přizpůsobit se. A to není život pro mě.
Předsudky. Lidé často a rádi vypouští jedovaté šípy z úst. To někdy bolí. Slova jsou silné zbraně. Jestli mě ale tahle životní lekce něco naučila, tak respektovat lidi kolem sebe. Každý jsme nějaký a každý máme právo na svůj názor.

Osvobodíme se až tehdy, kdy přestaneme lpět na názoru co si o nás druzí myslí.

My, sami v sobě nejlíp víme co je pro nás nejlepší, kdo jsme, za čím jdeme a proč za tím jdeme. A pokud to nevíme, přijdeme na to, až přijde ten správný čas. Nenechme se tlačit do formiček. Nikdy se nemůžeme zalíbit všem. Buďme sami sebou. Jedině tak můžeme být skutečně šťastní.

Vaše Lu 🙂

O stravenkách

Moje centrální nervová soustava má absťák. Dlouho jsem teď nebyla na józe a moje bolavá záda, znovu se objevující tukové polštáře na břiše a zadku (za 4 týdny se mám válet u moře, tak jak jinak, že?), sebevědomí a dokonce už i paměť mi to za tuhle jogínskou neúčast dávají pěkně sežrat. 

Já to zrychlím. Psaní všemi deseti jsem zatím ještě nezapomněla a tok myšlenek je v mém případě třeba zachytávat okamžitě, nebo bych si to za pár dnů nemusela už pamatovat, že? Takže…

Shopping na stravenky

K mému zaměstnání patří jeden takový příjemný benefit. Stravenky! Jo, vyřvali jsme si je na vedení společnosti už loni. Skvělá věc, tyhle gastro papírky. Poslední dobou ale obědy v práci moc nestíhám, nebo mám svoje super zdravé krabičkové obědy. Zbytky od večeře po růžovkách, zbytky zbytků od oběda u babičky, okoralou zeleninu, co růžovky nesnědly a už ani jíst nebudou a tak. Ale ne, zase tak hrozné to není. Samozřejmě trochu přeháním (ale jen trochu) ;).
A tak se mi stravenky za dva měsíce pěkně rozrostly. Většinou se mi podaří je udat alespoň v supermarketu, ale teď jsem buď zapomněla, že je můžu využít, nebo jsem neplatila výší nominální hodnoty stravenky, nebo jsem měla v nákupu víno. Většinou se mi tam jedna sedmička bílého zatoulá.
A tak jsem se včera rozhodla, že udělám fakt obrovský nákup. Jedeme autem, že jo, tak toho využiju, že jo. Narvu lednici k prasknutí a budu mít na pár dnů o hladové krky postaráno.

Retro_nakupy

foto: pixabay.com / ArtsyBee

Matka s děravou hlavou

Vesele přihazuji do koše kde co, nákup fakt velký. Chválím se za nápad, že když toho bude hodně, nechám nákup rozdělit na několik částí, ať těch stravenek využiji co nejvíc. Jede první várka, platím. Otevírám peněženku a víte co? Než jsem zipem přejela na druhou stranu, došlo mi, že ty stravenky tam nejsou. Den předtím jsem je zcela výjimečně z peněženky vytáhla, protože je jich už tolik, že z mé peněženky dělají pěkně naditou kasírku. Kéž by to byla pravda.
Chvíli jsem rozdýchávala mdloby a pak s naprosto tupým úsměvem směrem k prodavačce vytáhla platební kartu.

Co nemám v hlavě musím mít na účtu

Když jsem pak do auta přerovnávala všechny ty zbytečnosti, které jsem kupovat fakt nemusela, už jsem se jen smála sama sobě. Jenže pak mi došlo, že jsem kvůli tomu naplánovanýmu stravenkovýmu nákupu nepřihodila do koše ani jednu lahev vína a to mi už tak vtipné nepřipadalo. Vracet se do jámy lvové jsem ale odmítla.

Unavená, naštvaná, chudá! :))) jsem doma nákup narvala do lednice, kde jsem našla zbytek červeného. Sedla si na balkón, napila se vína a rezervovala si dnešní lekci jógy, protože jestli to takhle se mnou půjde dál, mohla bych zapomenout cestu domů, růžovky ve školce, nebo heslo do rezervačního systému mého jógového studia. 🙂

Magická moc červené nitky?

Opět jsem se přesvědčila, že když v něco upřímně věříte, stává se to skutečným, se vší silou, kterou do své víry dáte. Nic k nám nepřichází jen tak. Možná z určité části. Jakou mocí TO však bude vládnout, záleží jen na nás. 

Kabbalah náramek

Ano, už jste si toho všimli. Drobná červená šňůrka zdobící zápěstí vaší sousedky. Má ji i ta mamina, kterou tu a tam potkáváte v sámošce. Ale viděli jste ji i na ruce Madonny nebo Demi Moor. Napadá vás, co je to za novou módu? Ani novinka, ani módní doplněk, i když je pravda, že decentní nitka každému zápěstí, ať už jde o muže nebo ženu, prostě sluší.
Jde o Kabbalah náramek a různě po internetu se o něm můžete dočíst spoustu zajímavých informací. Náramek proti uřknutí, mající magickou moc. Ochrání před zlými lidmi a negativní energií. Dává klid a bezpečí. Zadejte si do vyhledávače kabbalah náramek a čtěte.

Zda budete čarovným silám hedvábné červené šňůrky věřit nebo ne, to nechám na vás. Někdo říká, že mu náramek nepřinesl nic. Jiný by bez něj nevyšel z domu a má pocit, že se jeho život zásadně zlepšil. I to se můžete dočíst v různých internetových diskuzích. Já dám vždy raději na vlastní zkušenost a protože jsem měla pocit, že se potřebuji nechat chránit, sílu náramku jsem si sama vyzkoušela.

Kabbalah_naramek

Můj náramek bezpečí

Tenká hedvábná nitka a dva uzlíky na upravení ideální velikosti. Měla jsem potřebu se chránit a tak jsem si svůj náramek vytvořila sama. Spletla jsem do něj víru v lepší budoucnost, pozitivní pohled, neochvějnou sílu zvládnout cokoliv a ochranitelskou moc před negativní energií a zlými slovy.
Uzlíky dobře hlídaly moji duši, zachytávaly negativní energii, která se mi snažila dostat pod kůži. A pak přišel jeden opravdu silně nepříznivý víkend. Náramek chránil tak intenzivně, a nápor byl skutečně velký, že jeden z uzlíků nevydržel a rozvázal se. Zdá se, že i uzlíky nejsou nesmrtelné. A mě to zase jen utvrdilo v tom, že se vše děje tak jak má.

Kaktus a kabbalah naramek

Červená

Je mojí oblíbenou barvou a možná i proto se mi Kabbalah náramky líbí. Barva odvahy. Symbol vitality, energie a síly života. Říká se, že lidé s oblíbenou červenou barvou rádi šíří po okolí svoji srdečnost, upřímnost a touhu po spravedlnosti. Červená jako barva vášně.

Chrání tak silně, jak mu věříte

Máte nějakou zkušenost s ochranitelskými Kabbalah náramky? Nebo máte talisman, který vás vnitřně chrání? Věříte v sílu ochranitelské magie? Napište mi o tom. Napište mi svoji zkušenost.