Jak mě málem zabilo granko a jiné mateřské radosti

Ukryla jsem se do dětského pokoje, tam totiž moje děti tráví nejmíň času. A pak jsem tajně snědla celou čokoládu! Dokázala jsem to v rekordním čase 4 minuty a něco. Tak dlouhý je totiž jeden díl prasátka Peppy.

Jednou mě málem zabilo granko. Růžovky už pár nocí docela blbě spaly a postupně migrovaly do jiné postele než je ta jejich. Takové škatule hýbejte se, které je třeba trochu korigovat. A co jako, že jsou tři ráno?. Jenže jak druhý den rychle dobít energii a nepadnout únavou? Cukr. Hodně cukru!
Růžovky zrovna skládaly puzzle, tak jsem se vytratila do kuchyně a dopřála si několik bohatých lopat granka, protože čokoláda došla. Růžovky umí být velice hlučné, ale občas zcela naopak, tichounké jako myšky. Takže když se mě líbezný hlásek mé prvorozené zeptal co to mám v puse, nejen že jsem poslední lžíci mířící do úst v úleku rozsypala po celé kuchyni, ale hlavně jsem zbytek sypké směsi v ústech silou vdechla. Několik dlouhých a upocených chvil jsem pak doslova balancovala na hraně života a smrti zadušením. V hlavě mi to pořád řvalo “uklidni se”, “nepanikař”, “klidný nádech”, ale granko se lstivě dál dralo do dýchací trubice. Ustála jsem to. Zvládla jsem i to následné znechucení, kdy jsem musela leštit celou kuchyň zadělanou od granka, které jsem během boje o život prskala všude kolem sebe.

foto: aleksandra85foto / Pixabay

Když mi jedno z dětí v zápalu hry málem přerazilo nos, myslela jsem, že teď už těma bačkorama fakt zaklepu. V mém osobitém nosíku to tenkrát ruplo tak, jako když se kácí strom. Viděla jsem v tu chvíli tisíce hvězdiček, stejně jako když nějakému animákovi spadne na hlavu kovadlina nebo piáno. A pak jsem chvíli neviděla vůbec nic.

Včera jsem dostala loktem do oka. Nechtěně, samozřejmě. Pěkně to mlasklo.

To je furt něco. Lego kam se podíváš, zapomenutá hračka v botě, prokousnuté bradavky (někde tady to začíná), tu a tam čelíčko s rozběhem, což je celkem častý jev při vítání, a tak dále..
Být rodičem je hodně riziková záležitost, ať už se bavíme o těle nebo o duchu. A o tom duchu zase někdy příště 😉

Pohled na věc

Stěžovala jsem si nedávno růžovce, že jsem si na cestu do práce zapomněla knihu a pak jen tak promarnila hodinu času stáním v kolonách a koukáním z okna autobusu.

“Mami a proč sis tu knihu nenapsala, když jsi měla tolik času?”

Na to jsem jí nedokázala odpovědět, ale samozřejmost, která zněla v jejím hlase byla tak nakažlivá, že jsem jí musela přitakat. Proč jsem tu “knihu” nenapsala? Měla jsem čas, o kterém většinou tvrdím, že ho nemám. Měla jsem tužku i papír. Jsem ten typ umělce – bez pisátka ani ránu 😉 Chuť, nápady i odhodlání mám už dlouho. Prostě mě to nenapadlo.

Znovu jsem si připomněla, že dětský pohled na svět je tak čistý, famózní a hlavně v něm není nic nemožné.
Tak velký je člověk jak velké jsou jeho činy. A činy vznikají ze snů. Hlavně se nebát si přát, nestydět se snít.

Musím se na svět dívat dětskýma očima častěji. Má to pro můj život obohacující účinky. Zkuste to taky… ♥

Jablko s chilli

Moje růžovky milují jablka. Jejich otec miluje chilli papričky. Růžovky mívají často blbé nápady. Můj muž je mívá sem tam taky. A tohle všechno když se zamíchá dohromady, vznikají občas situace, které člověk z hlavy jen tak nevymaže. Vzpomínka na tuto chvilku o jablku bude patřit mezi ty dlouhotrvající, ne-li nezapomenutelné.

Sobotní dopoledne, pohodička. Tatínek hledá poklad (Mám doma chlapa s detektorem – ehm.). Růžovky si hrají na princezny. Mají na sobě takové ty karnevalové šatičky s různobarevnými volánky, blýskátky a plastovými “diamanty”. Já vařím, peru, převlékám postele, krotím růžovky v jejich princeznovských hrátkách (Ne, fakt tomu plyšákovi nesmí utrhnout hlavu, ne fakt ne a že je to drak mě nijak nepřesvědčí!).

Mladší růžovka má na něco chuť, tak ji pošlu do kuchyně, aby si vzala z mísy na stole jablíčko. Nadšeně pokyvuje hlavou a s tralalákem běží do kuchyně. Vytahuji zrovna prádlo z pračky, když se přiřítí řvoucí růžovka, že to jablko strašně pálí a ona nemůže dýchat. Je hysterická, řve jak tur, sopel u nosu, jablko pořád v ruce. V druhé ruce drží nůžky. S klidnou hlavou mi stačí jedna vteřina, abych pochopila..

Odtáhnu ji do kuchyně, utrhnu kus chleba a cpu jí ho do pusy. Ještě fňuká, ale s každým dalším kousnutím do suchého chleba je jí líp. Když už se zdá, že požár v puse je zažehnán, zklidněná růžovka mi poví to, co jsem pochopila hned na začátku téhle estrády.

Dostala skvělý nápad, že si to jablíčko bude stříhat, aby se jí lépe jedlo (Wtf? To nepochopíš!). A vzala si k tomu tatínkovy nůžky, které visí v kuchyni nad dřezem. Ano, ty nůžky, kterými si tatínek stříhá chilli papričky do polévek, omáček, pomazánek, na topinky, do čočky a prostě do všeho, kde se to jen trochu hodí.

Růžovka dostala kázání, že jablko se nůžkama nestříhá a tatínek zase, že si ty nůžky musí dávat výš, aby se k nim naše všetečné dětičky nedostaly. Nevím, jak bych hasila požár v oku, tedy kdyby si některá z holek zbytky té papričky vetřela do očí. Ale zato dobře vím, že ty jeho papričky mají fakt grády a na stupnici pálivosti se drží hodně vysoko. Má tam dokonce jednu Carolina Reaper HP22B, tedy nejpálivější chilli papričku na světě. A pak prý že ho neposlouchám.. 😉

A s úsměvem na závěr musím konstatovat, že ji to chilli s jablkem parádně protáhlo. Na rýmu a kašel lék jsi našel… 😉 😀

Matka začátečnice

Letos jsem se do toho školkového režimu vrhla pořádně po hlavě. Loňský rok pro nás byl v mnohém zásadní. Můj návrat do práce, růžovky si zvykaly na zcela jiný, školkový, režim a abychom to všechno nějak přežili, museli jsme si v systému najít svoji cestičku. To jsme zvládli myslím celkem úspěšně. A letos, kdy si starší růžovka již hrdě nosí status předškolačky, rozhodla jsem se konat, tedy nezahálet a přejít do dalšího levlu.

Prý musí mít koníčky

“Koníčky, hlavně ať mají nějaké koníčky.” To do mě již od loňska tloukla nejedna mamina.
“Oni ti pak nestihnout tolik zvlčit. Hlavně je zapřáhnout pěkně od začátku.”
Inu, něco na tom asi bude, říkala jsem si. Kolegyně v práci si pochvalují, jak jejich děti chodí domů stejně pozdě a stejně znavené jako ony samy. Nemusí jim vymýšlet náhradní program a zábavu. A tak jsem si pozjišťovala různé informace a možnosti. Do Výtvarky, kterou růžovka předškolačka naprosto miluje, proběhlo dokonce výběrové řízení. Růžovka bude malířka, do výtvarky byla přijata, k upřímné radosti celé rodiny. Všechno prostě klaplo podle mého báječně promyšleného plánu.

Rozvrh na lednici aneb Černé na bílém

Tento týden jsem dostala rozvrh hodin na Výtvarku (pondělí), pokyny k zaplacení a info o časech a cenách Plavání (čtvrtek), Logopedie (úterý), Skaut (čtvrtek – stíháme i plavání), Cvíčo (středa). A z toho všeho mi vyšlo, že asi budu potřebovat zkrátit úvazek a zásadně navýšit plat.

Zkrátit úvazek a navýšit plat

Když jsem to vše přednesla svému šéfovi (otec čtyř již dospělých kluků), opravdu od srdce se zasmál a pak suše oznámil, že jsem pořád matka začátečnice.

No ne asi, vždyť to dělám teprve šestým rokem!

Lupa a všiváček

Školka, to není jen hlasité uff, když zabouchnu dveře při odchodu. To je i stres z každého sebemenšího zakašlání, panika při rýmě (vždyť tomu děcku nic není!), nástěnka přeplněná informacemi, které nestíhám číst a taky vši.

“Maminko, máme tu vši a stále se vracejí. Dokud dětem neprohlédnete hlavy, nesmím je pustit do třídy.” Přesně takhle zněla věta učitelky ve školce, když jsem tam tento týden, už značně spěchající, odkládala růžovky.
Takže místo abych jim v poklusu převlékla kalhoty, natáhla legíny, obula papučky, pověsila bundy, poskládala svetříky, nachystala čepice na háček, opusinkovala, vyběhla před školku, skákala před oknem jejích třídy a s máváním na celou ulici hulákala “hezký den”, jsem do pravé ruky dostala všiváček, do levé lupu a hledala vši.

Hlavou mi prolétaly takové myšlenky jako co když tam nějakou veš najdu? Jak to ta učitelka jako myslela? Jakože my jsme ti přenašeči? Nebo to skutečně říká každýmu rodiči, který přivede dítě do školky? Co zavolám šéfovi, až se budu omlouvat, že na tu ranní poradu nedorazím? Přiznám mu ty vši nebo se vymluvím na sople a kašel? Jak dlouho se marodí se všima? Panebože, svědí mě hlava, mám se podrbat tady před tou učitelkou? Jsem podezřelá, třesou se mi ruce. Ať mě ta učitelka tak nesleduje. Mám taky vši? Má vši i moje babi, která celé včerejší odpoledne divočila s růžovkama? Dítě, nevrť se tak! Musí teď kňourat, že ji svědí hlava? Pomóc!

“Ták paniučitelko, my tu žádný vši nemáme,” vydechla jsem s úlevou a hodila po učitelce triumfální pohled. Olíbala jsem růžovky, strčila je do třídy a s provinilým výrazem ve stylu “jako sorry, ale musíte hledat někde jinde” jsem si to nasměrovala ven ze školky.
Ve dveřích šatny jsem se ještě stihla minout s tatínkem malého Viktora a se škodolibou radostí zaslechla pichlavý tón učitelčina hlasu: “Tatínku, ve školce jsou vši. Tady máte lupu a všiváček. Prohlédněte malému hlavu, jinak ho nemůžu pustit do třídy.”

Pracovní comeback

Jsem zpět v práci. Rodičovská dovolená ukončená a všichni si tak nějak zvykáme na tuto novou životní etapu. Budiž radostnou zprávou, že se mi nakonec povedl přímo mistrovský kousek a růžovky jsou obě zapsané v té stejné školce. V Brně malý zázrak.
Nestíhám nic, už aby byla zima a já si nemusela holit nohy tak často, protože každá minuta během dne se počítá. I tento článek čeká na zveřejnění o 14 dnů déle, než by se hodilo. Musím si vybrat; spánek nebo nějaká důležitá činnost navíc. Zatím vyhrává spánek. V deset večer upadám do bezvědomí, zcela neplánovaně, kdekoliv. V pět ráno pak věším vypranou pračku. A tak pořád dokola.. 🙂

foto: webandi / Pixabay

Týden první

Děti u babičky. Školka začíná za pár týdnů. Doma je ticho a uklizeno. Ještě, že mě ta uklízecí mánie přepadla hned první den. Od té doby jsem znova neuklízela, pokud nepočítám vyskládat a opět naplnit myčku. První pondělí jedu do práce s úsměvem zfetovaného idiota. Lidi si mě nedůvěřivě měří, ale mně je to jedno. Příprava na odchod z domu mi trvala hodinu a půl. Sprcha, vlasy, nehty, nakrémovat celé tělo, třicetkrát změněný outfit. V práci komunikuji s inteligentními, dospělými bytostmi. Večer můžeme v distingované diskuzi pokračovat na letní zahrádce u sklenky dobrého alkoholu. Děti jsou přeci u babičky. Být v práci je boží!

Týden druhý

O víkendu jsem si užila děti a v pondělí ráno mi bylo při loučení trochu smutno. Přešlo to ale celkem brzy. Už nevstávám o dvě hodiny dřív, ale i tak mi příprava do práce zabere hodinu. To vypiluju. V práci rozkoš. Mám pracovní telefon a otevřený účet. Firemní kafe je vynikající a kolegové vskutku zajímaví. Jen ten jejich pesimismus mě občas trochu rozhodí.

Týden třetí

Být pracující matkou je někdy celkem náročné. Víkend v permanentním pohybu a v pondělí ráno padám na pusu. Růžovky opět u babičky. Ráno se stíhám vypravit do půl hodiny, ale furt mi to sluší. Jo, musím se chválit. V práci první pracovní úspěch. Jsem skvělá. Chybí mi děti. Ve čtvrtek malá depka a v pátek si pro ně jedu s naprostým nadšením.

Týden čtvrtý

Chybí mi ta pohodová rána u pohádek, v pyžamu, s velkým kafem v ruce. Po cestě do práce se na mě smála nějaká mladá kočka. Asi jela první den do práce. To ji přejde. Začala jsem v mhd číst knihu. Je to super krycí manévr. Nemusím si nikoho všímat a cesta utíká rychle. Nutně si potřebuji nalakovat nehty. Nestíhám nic. V práci dřu přesčasy, protože se blíží nástup do školky a každá hodina navíc se hodí.

Týden pátý

Mám home office, protože růžovky už nemá kdo (nikdo nechce – nechápu!) hlídat. Sedím u počítače a snažím se pracovat, růžovky se vztekají, že si jich nevšímám. Musíme zajít koupit bačkory a pláštěnku. Zítra to vypukne. Školka. Obě se těší, mně je zle jako před maturitou. Nevím jak to budu všechno stíhat. Ráno musíme vyrazit z domu co nejdřív. Takže na zlidštění mám asi 10 minut. Když jsem doma, pořád peru, uklízím a usínám ve stoje.
Lihovkou podepisuju kalhotky do školky a chtěla bych jít na koncert, ale mám smůlu. Zítra je velký den a s kocovinou by to nebyl úplně dobrý start do nové životní etapy růžovek. Budu bulet. Ale zkusím to vydržet až před školkou. Hlavně si nezapomenout kapesník. A holkám nové bačkůrky. A legíny, pyžama, sukýnky, mikiny, čepičky proti slunci. Hlavně to všechno popsat těmi správnými iniciály. Nepoplést velikosti. A nebulet.

 

Mateřská, ale určitě ne dovolená

Stříhám metr. Přesně řečeno mi zbývá pouhých 35 dnů, které mě dělí od návratu zpět do práce. Mísí se ve mě různé pocity. Je v tom radost i strach. Vážně se blíží ta chvíle, kdy si uvařím kávu a dopiji ji ještě teplou, aniž bych ji předtím musela dvakrát ohřívat v mikrovlnce? Opravdu budu moct poobědvat v klidu, bez odbíhání od talíře, utírání malých obličejíků a sbírání zbytků jídla pod stolem?
Byla jsem s růžovkama na hřišti, kde mi jiná matka vyprávěla o knížce, kterou si před pár dny koupila. Prý se u čtení skvěle pobavila. Ptám se jí tedy, jak se to zábavné čtivo jmenuje. Mateřská, ale určitě né dovolená. Ehm, aha, vskutku originální název.

Nabízí se otázka, proč matky na mateřské dovolené čtou knížky o jiných matkách na mateřské dovolené, když většina těchto matek jsou vděčné za každou možnou chvilku, kdy si nepřipadají jako na mateřské dovolené. Odpověď je ale snadná. Je báječné zjistit, že převážná část žen (ale i mužů!) na mateřské se v tom plácá dost podobně. Že různá emoční vypětí, zoufalá únava během probdělých nocí, pocit, že to prostě nezvládáme, že tohle všechno zažíváme všechny, v různých intervalech a intenzitách. A ač se nám tyto stavy můžou v určitou chvíli jevit sebetragičtěji, mile rády si o tom přečteme a třeba se i od plic zasmějeme. Nikoliv škodolibě, spíš chápavě, soucitně a hlavně s úlevou, že v tom skutečně nejsme samy.

Pokud se na mateřskou dovolenou teprve chystáte, pokud ji právě prožíváte nebo si ji chcete prostě jen připomenout, doporučuji přečíst román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená.

Julie Halpernová: Mateřská, ale určitě ne dovolená
Vydalo Nakladatelství JOTA, r. 2016

Bez kouzel, to není život

Když do mého světa vešlo první kouzlo, všechno se lesklo, zářilo, svítilo, zpívalo a existovalo jen pro tu chvíli. Pro mě a mé kouzlo. Když se o necelé dva roky později přikutálelo druhé kouzlo, opět se vše zalilo do toho již známého ojíněného lesku a třpytu, rozrostla se radost, vděčnost, dechberoucí láska, svět existoval jen pro tu chvíli a venku začal padat sníh.

Tahle dvě kouzla ve svém životě nalézám a postupně se s nimi zase loučím, co jsem na světě. Skrývala se v různých převlecích, zážitcích i lidech, na které nikdy nezapomenu. Je mi třicet a je to čtyři roky, co ke mě tato kouzla přišla ve své skutečné podobě. A stále mě učí každým dnem být lepším člověkem. Trpělivějším, laskavým posluchačem, vřelým objetím, chápavým rozhodčím i spravedlivým soudcem.
Nejsou dny, kdy by zářily méně. To jen já vidím slabší svit. Pak se ale zase i pro mé srdce rozhoří naplno.
Svůj život si bez kouzel představit nedokážu. Vidím jen šeď a prázdnotu. Nebyla by kouzla, nebyl by můj život.