Můj blogerský rok 2018

Letošní rok pojedu na vlně seberealizace. Primárně svůj čas rozdělím mezi své děti a online svět. Chci se zaměřit se na svůj blog a věřím, že jej dokáži posunout o krok dál. Blíž svým vysněným cílům. V loňském roce se mi podařilo migrovat z veřejné blogerské sítě blog.cz na vlastní hosting se svojí doménou. Po pár měsících mohu říci, že to bylo skvělé rozhodnutí a velký krok k lepším zítřkům.

Záleží jen na mně jak moc budu aktivní, činná, originální a vynalézavá. Pochopila jsem, že online svět nikdy nespí a váhavé povahy zde nemají šanci.

Na vlastním hostingu se mi líbí zejména ta svoboda. Sama si rozhoduji co se na mém blogu objeví. Nikdo mi nemůže článek jen tak smazat. Reklamy nebo podpora produktů, se kterými nemám nic společného, ba s nimi dokonce nesouhlasím? I to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se odhodlala jít svojí cestou.

Blog je můj dlouhodobý projekt, o kterém si chci rozhodovat sama. Už jsem se nechtěla bát, že jednoho dne má několikaletá práce z online světa prostě zmizí, protože server přestal existovat.

Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Většina lidí, která dříve četla můj blog, byli uživatelé blog.cz. Nebylo třeba žádné velké propagace a nějací čtenáři se vždy našli. Nyní sbírám své čtenáře napříč online světem a jsem vděčná za každou zpětnou vazbu. To se mi na mém psaní totiž líbí nejvíc. Zpětná vazba, komunikace, napojení, odkrytí problému, vlastní názor.

Obsah. To je můj cíl pro letošní rok.

Na podzim jsem vystavěla základy. Letos chci vyladit obsah. Najít svoji cílovou skupinu. Sledovat své čtenáře a v článcích se tak věnovat tématům, která mé čtenáře zajímají. Začínám plánovat, dlouhodobě.

Máte nějaký tip na článek, který byste zde na blogu chtěli číst? Napište mi jej do komentáře pod článek, nebo do mailu.

Jak si přivydělat na mateřské?

Čas neúprosně letí a já s příchodem sychravého podzimu ráda bilancuji. Je to již neuvěřitelných 15 měsíců, co jsem se navrátila mezi lid pracující a peníze vydělávající. Vzpomínky na mateřskou dovolenou jsou mi již natolik vzdálené, že se mi až nechce věřit, že jsem skutečně strávila pět let s dětmi doma. Dny utíkaly v poklidné rovině, úterý jako neděle a já byla mámou na plný úvazek. Škoda jen, že tato práce náročná psychicky i fyzicky, je natolik nedoceněná. Není divu, že se tolik maminek uchyluje k myšlence na nějaký přivýdělek. Zejména před Vánoci. Poznáváte se? 🙂

Já sama jsem to během mateřské dovolené neměla jinak. Chyběl mi životní standard, ve kterém jsem dříve žila. A pak také určitý sociální kontakt. Ne, že bych se měla během mateřské dovolené zle, ale ten pocit, že mi na účtu měsíčně přistane pár tisícovek, které utratím za tři velké rodinné nákupy a dva megapacky plenek…
Ušetřit něco navíc bylo takřka nemožné a obracet se s nataženou rukou k otci růžovek, mému hrdému egu také moc neprospívalo. Takže jakmile mladší růžovka dorostla do věku, kdy se zvládla bránit útokům té starší a nebyl nutný můj stoprocentní oční dohled, začala jsem se poohlížet po nějakém přivýdělku. Možností je spousta, ale většina maminek je limitovaná zejména časem. Pakliže otcové rodin tráví ve svém zaměstnání většinu dne a babičky nebo tety hlídat nemohou, nabízené možnosti se tak značně zúží na práci doma.

foto: Pixabay.com

Je důležité poznat, kdo vám nabízí skutečnou práci a naopak kdo z vás chce spíš vytáhnout nějakou tu korunu. Proto pozor na podivné nabídky typu “Plnění obálek, za 200 Kč a nadepsanou obálku pošlu více info.” nebo “Přidejte se do úspěšného týmu, počáteční kurz v ceně XYZ Kč vám z poloviny zaplatíme my.”, a tak dále. Takových podivných nabídek je bohužel plný internet. Zdá se to bizarní, ale stejně pořád existuje spousta (zoufalých) maminek, které takové nabídce uvěří a vstupní poplatek prostě zaplatí.

Nikdy nikomu neplaťte za to, aby vám dal práci. Vy nabízíte službu nebo produkt a druhá strana vám za ni zaplatí. Žádné vstupní poplatky zde nejsou možné. 

Nebudu vám psát jak si můžete při rodičovské dovolené přivydělat, ale napíšu vám jak si přivydělávaly moje kamarádky a nebo já. Třeba vás tím inspiruji.

Moje kamarádka Petra byla vždycky moc šikovná na šití a když se jí narodil syn, šila hlavně pro něj. Nákrčníky, čepičky, zářivé barvičky, baggy kalhoty, pak nějakou tu sukýnku pro mě a moje růžovky a protože jí to fakt šlo, používala kvalitní a neokoukané látky, lidé jí sami začali kontaktovat. Aniž by to plánovala, vytvořila si během roku silnou základnu svých zákazníků. Dnes už má děti dvě a po mateřské se do práce nevrátila. Místo toho otevřela eshop se svojí vlastní značkou oblečení a šije a šije a šije. A já jsem ráda, že ji mám mezi svými přáteli.

Takových šikovných rukodělných kamarádek mám ve svém okolí více. Jedna háčkuje nádherné věci z bavlněných špagátů, jedna každý podzim vyrábí úchvatné věnce na Dušičky a v zimě překrásnou designovou adventní výzdobu. Já osobně si u ní objednávám adventní věnec každý rok a to dost s předstihem. Letos už mám objednáno 😉 Další známá začala vyrábět náušnice a díky internetu svoji designovou značku náušnic nyní prodává napříč republikou.

Mám i známou fotografku, která vždy ráda fotila a s časem na mateřské dovolené se poprala po svém. Fotila, fotila a fotila. Postupně se v ní probudila vášeň k hledání toho správného světla a dnes má svůj fotoateliér, plný diář termínů na focení a portfolio fotografií jako profík. Vlastně se z ní stal fotograf profesionál.

foto: Pixabay.com

Ručně šité kabelky, peněženky, pletené pufy, keramické doplňky do domu, pečené cukroví, dorty. To všechno jsou krásné činnosti, kterým se věnují nebo věnovaly maminky v mém okolí. Některé z nich se vypracovaly a nyní se své vášni věnují naplno. Provozují svoji značku, prezentují se na internetu a při dalších promo aktivitách. Plní si své sny. Jiné na svůj přivýdělek při mateřské dovolené vzpomínají jako na zpestření všedních dnů, kdy potřebovaly vydělat nějaké peníze navíc.

A jak jsem si při mateřské dovolené přivydělávala já? No přeci psaním. Nejdříve jsem se do toho pustila opravdu naplno a stala se kulturní redaktorkou jednoho lifestylového magazínu. Byla to dost fuška, redakční uzávěrky a noční vysedávání u počítače. Ale měla jsem peníze i sociální kontakt. A to jsem chtěla i potřebovala. Když se mi mateřská dovolená chýlila ke konci a já si začala vážit každé minuty trávené s růžovkama, trochu jsem zvolnila, psala pouze svůj blog, občas nějaké krátké texty, reklamní spoty a sem tam tematický článek do časopisu.

Důležité je, aby člověk dělal to co ho baví a má to rád. Jeho práce pak získá určitou jiskru. To máte potom pocit, že vlastně ani nepracujete a lidi vám za to ještě platí.. 😉   

Odkazy, které by vám mohly pomoci:
www.babyoffice.cz – Baby Office, práce a děti pod jednou střechou.
www.naucmese.cz – Pokud máte chuť začít s něčím úplně novým.
www.navolnenoze.cz – Portál nezávislých profesionálů.

Tak trochu jiný wishlist

Poslední dobou, dost možná proto, že Ježíšek už si maže pod koleny a obchoďáky postupně naskladňují čokoládové kolekce, vídám stále častěji různé wishlisty. Musím říct, že to Ježíškovi značně usnadňuje práci. “Že nevíš jaký dárek mi pořídit? Prostě mrkni na můj blog, mám tam wishlisty za posledních pár měsíců. Určitě vybereš něco fantastického.” 😉 🙂

Myšlenka vedoucí k sepsání seznamu mých přání mě nadchla. Psát ale o tom, že se mi kolena podlamují z toho nového prádla od Victoria’s Secret a že nutně potřebuji nové sklenice na víno (a to jako fakt potřebuji!) mi přišla přízemní. Zkusím svůj wishlist pojmout trochu jinak. Uvidíme co z toho vzejde.. 😉

Zažili jste někdy pocit absolutního štěstí? Já vím, je to jen pojem a každý to svoje maximum prožívá jinak, ale já jej vnímám jako stav, kdy se cítíte tak moc spokojeně, až se vám v jedné nepatrné chvilce do plic nedostane vzduch, nemůžete se nadechnout a přitom máte pocit, že by stačilo jen povyskočit a vy vzlétnete. Je to jen chvilkový stav. Balanc na hraně. Takové zajíknutí se. Pocit přímo nadpozemský. Občas jsem takhle moc šťastná a většinou je spouštěčem nějaká zdánlivá maličkost. Třeba když mě něco mile překvapí. Chtěla bych se častěji zajíkat štěstím.

Přála bych si, aby růžovky méně ječely. I když je dětský křik přirozená lidská vlastnost, pro mě je to jeden z těch nejpříšernějších zvuků, které znám. Kdyby růžovky méně hulákaly, finální číslo mých stresových situací za den by se značně snížilo.

Přála bych si mít ráno víc času. Rána jsou pro mě obecně taková malá vítězství nad temnotou. Nevadí mi noc, když nejdu spát. Ale já spát (bohužel) potřebuji a když se ráno probudím, všechno je pro mě krásné, jako bych to viděla po dlouhých letech odloučení. Nejkrásnější v tu ranní chvilku jsou pro mě ještě spící růžovky. A vonící čerstvá káva. Jenže pak přijde pohled na hodiny a návrat do neúprosné reality. Rychle vstávat, snídat, čistit zuby, česat, honem honem, za chvíli bude celé město ve špičce. Ranní kouzlo mizí a zůstává pouze fakt, že něco a někam musíme.

Život mě naučil se o sebe (a svoji rodinu) postarat a to beze zbytku. Líbí se mi, že mám vše pod kontrolou a vlastně mě nemůže překvapit něco nepříjemného (i příjemného?). Jenže já bych se tak ráda někdy nechala překvapit.. Ano, jsem silná ženská, ale občas bych jí raději nebyla. I silné ženy mají rády milá gesta, o která si nemusí říkat. Chtěla bych se někdy cítit chráněná, dost možná za-chráněná? Tam uvnitř jsem pořád malá holka, která se občas bojí.

Chtěla bych mít víc času a začít zase tancovat. A vydat knihu, kterou píšu. A nemít výčitky svědomí, když se věnuji sama sobě. A umět chodit na podpatcích. A podnikat dlouhé cesty. A vlastně i to červený prádlo od Victoria’s Secret bych chtěla.

Takhle dopadl můj první kratičký seznam přání / podzim 2017. Nikdy nevím jak to skoční, když začínám psát. 🙂
Jak se vám líbí? 😉

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

 

Lu říká #5

Nečekej, žij!

Zdá se mi, že většina lidí po celý svůj život stále jen na něco čeká.

Až mi bude patnáct a budu mít občanku…
Až mi bude osmnáct…
Až dodělám školu…
Až začnu chodit do práce a vydělávat peníze…
Až budu bydlet sama…
Až si koupím auto…
Až mě v práci povýší…
Až mě požádá o ruku…
Až budu mít děti…
Až budou děti samostatné…
Až, až, až, až, až!

Určitě je důležité mít v životě nějaké záchytné body, vědět kam a za čím směřovat, ale stejně tak důležité je být spokojený s tím co se děje teď a v tuto chvíli. Nerada bych se pořád za něčím hnala, otálela, že “až něco”, tak bude ještě líp a na konci života zjistila, že jsem pořád jen na něco čekala, místo abych žila.

Tady a teď

Nic není víc než tady a teď. Vzpomínky jsou krásné, já sama vzpomínám často a ráda. Ale naučit se vnímat tady a teď, v téhle zvláštní době, která nevěří na zázraky a odsuzuje odlišnost, to je hodně těžké.

Z malých okamžiků dělat velké momenty. Vždyť je to tak snadné. Nedávno jsem procházela přes náměstí v jednom malém městě. Bylo bezvětří. Pěkné podzimní dopoledne. Uprostřed toho náměstí stojí velký, listnatý strom a pod ním je dřevěná lavička. Původně jsem si na ni chtěla sednout, ale strom upoutal mou pozornost. Položila jsem ruku na jeho kmen, pohladila si kůru a zaklonila hlavu, abych si mohla prohlédnout korunu, tu spleť různobarevných listů. Z ničeho nic se zvedl vítr, opravdu silně a ze stromu se začaly snášet desítky a desítky barevných listů. Bylo to tak přirozené, stejně jako můj hlasitý smích, když listy létaly všude kolem mě. Můj osobní déšť z listí. Cítila jsem tu sílu a kouzlo. Hodně silná chvíle, na kterou nikdy nezapomenu.
Dala jsem stromu trochu sebe a on mi poslal zase něco na oplátku.

Teď a tady. Na ničem jiném nezáleží. Teď ♥

Dokonalé místo k seznámení? Existuje.

Tohle je článek pro vás, moji milí single, kteří už fakt nechcete být single, ale narážíte jen na nevhodné partnery, podivné existence a individua k životu naprosto nepotřebná, ač sexuálně třeba i velice šikovná. Stýskáte si, že se nemáte kde seznámit, nevíte kam zajít, kde se hledají ti správní chlapi (ale i ženy), nemáte na seznamování čas a někdy už ani energii. Internetové seznamky berete za ztrátu času, ale myšlenky na život ve dvou se vzdávat nechcete.

(Pro info: článek je sice psaný z pohledu ženy, ale obecné informace platí jak pro muže, tak pro ženy.)

A co kdybych vám teď řekla, že jsem takové místo objevila. S jistotou vám mohu konstatovat, že zde většinou potkáte uvědomělého, zdravého, velice často také pohledného a inteligentního partnera, který nemyslí jen sám na sebe a pomoc druhým pro něj není cizí pojem. Můžete sem zajít v pracovní době a celý tento den vám zaměstnavatel proplatí, jako byste v práci byli. Zadarmo vám zde uvaří kafe a nabídnou sušenku. A jako úplný bonus si celý tenhle fantastický den, při kterém dost možná narazíte na partnera svých snů, můžete odečíst z daní. Že se to tentokrát nepovedlo? Nevadí. Za čtyři měsíce máte šanci to zkusit znovu.
Pořád nevíte o jakém místě mluvím? Tak čtěte.
Včera jsem byla na transfuzní stanici darovat krev. Většinou chodím s přáteli nebo kolegy z práce. Ale tentokrát jsem tam byla sama a měla jsem dost času se pořádně rozhlédnout kolem sebe. Tolik pěkných a sympatických mužů na jednom místě jsem již dlouho neviděla. Jistota, že jsou zdraví (minimálně nemají AIDS, žloutenku nebo nějakou pohlavní chorobu), je zde prokázána přímo od lékaře. A když společně projdete celou tour od příjmu, přes kontrolní zkumavku krve, konzultaci u lékaře, sváču před odběrem, samotný odběr a kafe na závěr, máte mnoho příležitostí najít toho pravého, navazovat oční kontakt a usmívat se. Většina mužů na taktovémto místě je navíc velmi galantní. Nevím, jestli je to tou nemocnicí, která budí určitou pokoru, nebo na takové místo chodí opravdu skuteční muži?. 🙂
Kdybych ještě někdy hledala partnera, nejspíš se poohlédnu tady, protože na lepší místo k seznámení jsem opravdu ještě nenarazila. Nehledě na to, že darovat krev je skvělý způsob jak pomoct jinému člověku a nést si v sobě tento pocit je fantastické.
Darujte krev, má to cenu. Můžete pomoci, třeba i zachránit lidský život. ❤
♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥