Den pátý: Volný den plný oslav a vzpomínání

Je sobota a protože u nás se vstává v půl šesté ať už je čtvrtek nebo neděle, v osm hodin ráno jsem po snídani, dvou kávách a jedné vyprané pračce totálně nabuzená na aktivní pohyb. Nakonec se tedy rozhodnu jít si alespoň zaběhat. Svítí slunce a hodina běhu v tepovce je velice příjemná. Na kopci nad Brnem třikrát zdravím slunce a zkouším stojné pozice. Nikde nikdo. Město se teprve probouzí do sobotního rána. 

Žena stojí na hlavě

Uvolněné odpoledne

Zbytek dne je ve znamení oslav, dobrého jídla a pití. Je to šest let, co jsem odjela do porodnice. Trvalo to ještě dalších padesát hodin než jsem skutečně porodila a celý další týden to nebylo období zalité sluncem a oslavami z narození nového života. Porod byl dlouhý a náročný. V roce 2012 po celou tuhle dobu opravdu slunce svítilo a jarně hřálo.

Tenkrát přišlo jaro hodně brzy. Občas mě napadá, že mi vstřícným gestem, brzkým jarem, chtěla matička Země vyjádřit podporu. Hladila mě sluncem a do žil nalévala pozitivní pohled na danou situaci.

Karolínu hned po porodu odvezli přidušenou a s přelomenou pažní kostí do jiné nemocnice. Nevěděla jsem co se děje a kdy se mi mé dítě vrátí. Nikdo se mnou nechtěl o ničem mluvit. Nejhorší chvíle mého života. Nejdřív jsem myslela, že u porodu bolestí umřu, pak euforie, že už je to dítě venku a slyším ji plakat. A pak byla pryč.

O tom ale třeba někdy příště. Důležité je, že to má happy end. Já i Karolínka jsme ty nejhorší pocity z chvíle jejího narození snad zapomněly a zůstala hlavně radost, že je tu, živá, zdravá, chytrá, umělecky nadaná, paličatá, umíněná a tvrdohlavá. Prostě svá.. 🙂

Otevřela jsem si lahev šampaňského, pojídala jahody a radovala se z dneška. Žijeme!

 

*****

Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.

 

Soutěž o knihu Mateřská, ale určitě ne dovolená

Protože se blíží Vánoce a protože ráda dělám radost milým lidem, připravila jsem pro vás soutěž o knihu, která potěší zejména ty z vás (nebo z vašich kamarádek), které se chystáte na mateřskou dovolenou, pokud ji právě prožíváte, nebo si ji chcete prostě jen připomenout (haha).

Román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená je bez servítků podané, zasvěcené a ohromně zábavné vyprávění o zaměstnané ženě, která je přesvědčena, že je připravená pořídit si dítě, dokud ji mateřská nevyvede z omylu.

Kniha

Co je třeba udělat pro výhru?

  • Dejte LIKE mé facebookové stránce Nejen glosy ze života (tady).
  • Pokud soutěž budete sdílet dál, budete do slosování zařazeni 2x.
  • Napište mi zde nebo na facebook komentář pod soutěž jakou knihu jste naposledy četl/a?  (Pokud budete komentovat zde na blogu, nezapomeňte mi zanechat e-mail a jméno, pod kterým vás najdu na facebooku.)

Soutěž startuje dnes a potrvá do pátku 1. prosince 2017. Jméno výherce zveřejním během soboty. V pondělí odesílám, aby Vám kniha dorazila ještě do Vánoc.

Hodně štěstí!

Pokud byste si chtěli knihu rovnou koupit, můžete tak učinit s 20% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Jota, zde.

 

**********************************************************

Výherkyní se stala Klára Klarisina.
Klárce gratuluji a všem ostatním moc děkuji za účast! Brzy si zase o něco zasoutěžíme. 🙂

Sladkosti a moje rodičovská povinnost

Právě začíná nelehké období nás rodičů. Předadventní návštěvy babiček, dědečků, strýčků, tetiček a dalších vlastních i nevlastních příbuzných, přinášejí nejen příjemný pocit rodinné soudržnosti, ale i drobné dary v podobě čokoládových figurek (těch velkých!), lentilek, kinderčokolád, lízátek a dalších laskomin, které doma zrovna moc nevítám. Začátkem prosince přichází Mikuláš a i když růžovky stokrát do týdne slyší, že si je za to jejich věčné zlobení odnese čert, případně tu lehčí variantu, že jim čert nadělí místo dobrot pouze pytel brambor, všichni víme, že brambory ani uhlí to ve skutečnosti nebude. Každý rok rozhlašuji po rodině, že letos jen ovoce, ořechy, popřípadě nějakou drobnost. A co myslíte? Dají na moje naléhání? Nedají. Pytle s dobrotama jsou rok od roku větší! A to pak přichází na řadu naše rodičovská povinnost.

Mikulášská nadílka

Děláme to přeci pro ně, že jo!

Růžovky večer zalehnou do peřin, klid a teplo rodinného krbu se roztahuje po gauči stejně líně jako já v teplých ponožkách, romanticky poblikávající svíčka ještě umocňuje zimní pohodu. Jó, umím si tu zimu za oknem udělat hezkou. 😉 A pak přijde TA chvíle. Nálet na tajný košík se zásobami. Chuťové pohárky se roztahují, stejně tak tukové polštáře na břiše. Cukr, palmový olej, nějaké to éčko, cholesterol. Čím víc toho do sebe natlačíme, tím budou naše děti zdravější, že jo? Děláme to pro ně. A přece se to nevyhodí.

Ach, ty mikulášské obžérfesty. A když už je tajný košík se sladkostmi skoro prázdný, začínám péct cukroví. Loni jsem zkoušela lehčí, zdravější verze: mrkvové linecké, tvarohové rafaelo, dia rohlíčky. Řeknu vám, slepice prababičky z Vysočiny si ty loňské Vánoce moc užily. Růžovky a jejich tatínek se pak na každé návštěvě cpali cukrovím tak vehementně, jako bychom doma žádné cukroví celé Vánoce ani nezahlédli.

Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady…

Jak mě málem zabilo granko a jiné mateřské radosti

Ukryla jsem se do dětského pokoje, tam totiž moje děti tráví nejmíň času. A pak jsem tajně snědla celou čokoládu! Dokázala jsem to v rekordním čase 4 minuty a něco. Tak dlouhý je totiž jeden díl prasátka Peppy.

Jednou mě málem zabilo granko. Růžovky už pár nocí docela blbě spaly a postupně migrovaly do jiné postele než je ta jejich. Takové škatule hýbejte se, které je třeba trochu korigovat. A co jako, že jsou tři ráno?. Jenže jak druhý den rychle dobít energii a nepadnout únavou? Cukr. Hodně cukru!
Růžovky zrovna skládaly puzzle, tak jsem se vytratila do kuchyně a dopřála si několik bohatých lopat granka, protože čokoláda došla. Růžovky umí být velice hlučné, ale občas zcela naopak, tichounké jako myšky. Takže když se mě líbezný hlásek mé prvorozené zeptal co to mám v puse, nejen že jsem poslední lžíci mířící do úst v úleku rozsypala po celé kuchyni, ale hlavně jsem zbytek sypké směsi v ústech silou vdechla. Několik dlouhých a upocených chvil jsem pak doslova balancovala na hraně života a smrti zadušením. V hlavě mi to pořád řvalo “uklidni se”, “nepanikař”, “klidný nádech”, ale granko se lstivě dál dralo do dýchací trubice. Ustála jsem to. Zvládla jsem i to následné znechucení, kdy jsem musela leštit celou kuchyň zadělanou od granka, které jsem během boje o život prskala všude kolem sebe.

foto: aleksandra85foto / Pixabay

Když mi jedno z dětí v zápalu hry málem přerazilo nos, myslela jsem, že teď už těma bačkorama fakt zaklepu. V mém osobitém nosíku to tenkrát ruplo tak, jako když se kácí strom. Viděla jsem v tu chvíli tisíce hvězdiček, stejně jako když nějakému animákovi spadne na hlavu kovadlina nebo piáno. A pak jsem chvíli neviděla vůbec nic.

Včera jsem dostala loktem do oka. Nechtěně, samozřejmě. Pěkně to mlasklo.

To je furt něco. Lego kam se podíváš, zapomenutá hračka v botě, prokousnuté bradavky (někde tady to začíná), tu a tam čelíčko s rozběhem, což je celkem častý jev při vítání, a tak dále..
Být rodičem je hodně riziková záležitost, ať už se bavíme o těle nebo o duchu. A o tom duchu zase někdy příště 😉

Matka začátečnice

Letos jsem se do toho školkového režimu vrhla pořádně po hlavě. Loňský rok pro nás byl v mnohém zásadní. Můj návrat do práce, růžovky si zvykaly na zcela jiný, školkový, režim a abychom to všechno nějak přežili, museli jsme si v systému najít svoji cestičku. To jsme zvládli myslím celkem úspěšně. A letos, kdy si starší růžovka již hrdě nosí status předškolačky, rozhodla jsem se konat, tedy nezahálet a přejít do dalšího levlu.

Prý musí mít koníčky

“Koníčky, hlavně ať mají nějaké koníčky.” To do mě již od loňska tloukla nejedna mamina.
“Oni ti pak nestihnout tolik zvlčit. Hlavně je zapřáhnout pěkně od začátku.”
Inu, něco na tom asi bude, říkala jsem si. Kolegyně v práci si pochvalují, jak jejich děti chodí domů stejně pozdě a stejně znavené jako ony samy. Nemusí jim vymýšlet náhradní program a zábavu. A tak jsem si pozjišťovala různé informace a možnosti. Do Výtvarky, kterou růžovka předškolačka naprosto miluje, proběhlo dokonce výběrové řízení. Růžovka bude malířka, do výtvarky byla přijata, k upřímné radosti celé rodiny. Všechno prostě klaplo podle mého báječně promyšleného plánu.

Rozvrh na lednici aneb Černé na bílém

Tento týden jsem dostala rozvrh hodin na Výtvarku (pondělí), pokyny k zaplacení a info o časech a cenách Plavání (čtvrtek), Logopedie (úterý), Skaut (čtvrtek – stíháme i plavání), Cvíčo (středa). A z toho všeho mi vyšlo, že asi budu potřebovat zkrátit úvazek a zásadně navýšit plat.

Zkrátit úvazek a navýšit plat

Když jsem to vše přednesla svému šéfovi (otec čtyř již dospělých kluků), opravdu od srdce se zasmál a pak suše oznámil, že jsem pořád matka začátečnice.

No ne asi, vždyť to dělám teprve šestým rokem!

Lupa a všiváček

Školka, to není jen hlasité uff, když zabouchnu dveře při odchodu. To je i stres z každého sebemenšího zakašlání, panika při rýmě (vždyť tomu děcku nic není!), nástěnka přeplněná informacemi, které nestíhám číst a taky vši.

“Maminko, máme tu vši a stále se vracejí. Dokud dětem neprohlédnete hlavy, nesmím je pustit do třídy.” Přesně takhle zněla věta učitelky ve školce, když jsem tam tento týden, už značně spěchající, odkládala růžovky.
Takže místo abych jim v poklusu převlékla kalhoty, natáhla legíny, obula papučky, pověsila bundy, poskládala svetříky, nachystala čepice na háček, opusinkovala, vyběhla před školku, skákala před oknem jejích třídy a s máváním na celou ulici hulákala “hezký den”, jsem do pravé ruky dostala všiváček, do levé lupu a hledala vši.

Hlavou mi prolétaly takové myšlenky jako co když tam nějakou veš najdu? Jak to ta učitelka jako myslela? Jakože my jsme ti přenašeči? Nebo to skutečně říká každýmu rodiči, který přivede dítě do školky? Co zavolám šéfovi, až se budu omlouvat, že na tu ranní poradu nedorazím? Přiznám mu ty vši nebo se vymluvím na sople a kašel? Jak dlouho se marodí se všima? Panebože, svědí mě hlava, mám se podrbat tady před tou učitelkou? Jsem podezřelá, třesou se mi ruce. Ať mě ta učitelka tak nesleduje. Mám taky vši? Má vši i moje babi, která celé včerejší odpoledne divočila s růžovkama? Dítě, nevrť se tak! Musí teď kňourat, že ji svědí hlava? Pomóc!

“Ták paniučitelko, my tu žádný vši nemáme,” vydechla jsem s úlevou a hodila po učitelce triumfální pohled. Olíbala jsem růžovky, strčila je do třídy a s provinilým výrazem ve stylu “jako sorry, ale musíte hledat někde jinde” jsem si to nasměrovala ven ze školky.
Ve dveřích šatny jsem se ještě stihla minout s tatínkem malého Viktora a se škodolibou radostí zaslechla pichlavý tón učitelčina hlasu: “Tatínku, ve školce jsou vši. Tady máte lupu a všiváček. Prohlédněte malému hlavu, jinak ho nemůžu pustit do třídy.”

V pátek Carrie, v sobotu Bridget

Jako matka dvou divokých, ubrebentěných růžovek, pracující žena, funkční hospodyně, psycholožka, rozhodčí, zdravě nás stravující (alespoň od pondělí do pátku) a pohybové aktivity vyhledávající člověk, občas mám maximální útlum a to se pak měním ve starou, uvrčenou vlčici. Naštěstí u nás doma už vědí co s tímto mým stavem dělat, jak mi dobít baterky a tak se ze mě tu a tam, díky vstřícnosti mé rodiny, opět může stát v pátek večer Carrie Bradshaw a od soboty do nedělního odpoledne Bridget Jones. Rodina si užívá krásy přírody na Vysočině a město je celé jen moje. Tyhle víkendy prostě miluju!

V pátek večer do víru nočního města

Rtěnka, nehty a podpatky, které si na sprintování do školky neberu. V pátek se ze mě však stává femme fatale. Drink, dámská jízda a bezstarostný pocit, že ráno můžu vstávat v kolik chci, že po mě nikdo nebude nic chtít, že tu jsem jen sama pro sebe. Alespoň na chvíli.

Sobotní klídek

V sobotu většinou vstávám až v neděli, ale pšt. Pamatujete si tu scénu z filmu Bridget Jones, kdy si jde Bridget do večerky pro lahev vína, v pyžamu? No problem, to k volné sobotě patří. A naši paní Vietnamcovou to nijak nešokuje. K vínu si většinou dopřeju alespoň tři pořádně kýčovité romantické filmy, kdy u třetího bulím jako kráva a chodím nahlížet do dětského pokojíčku.

Nedělní smíření

V neděli už jsem to zase já, odpočatá, klidná, těšící se (nebo by tam mělo být “smířená”?) na ten každodenní kolotoč. Většinou si ještě dopřeju dlouhé kafe v posteli a pak jdu uklidit ten bordel, který jsem doma za celý víkend napáchala.

Piju kafe v posteli, píšu vám (v posteli), venku prší, ještě chvíli je doma božský klid a je mi dobře.
Za chvíli půjdu zapnout pračku, myčku, vyhodím odpadky, hlavně tu krabici od obří pizzy, lahve vína a kila posmrkaných kapesníčků. Takový víkend bych občas přála každé matce. 🙂

Krásnou neděli vám všem! ♥

Pracovní comeback

Jsem zpět v práci. Rodičovská dovolená ukončená a všichni si tak nějak zvykáme na tuto novou životní etapu. Budiž radostnou zprávou, že se mi nakonec povedl přímo mistrovský kousek a růžovky jsou obě zapsané v té stejné školce. V Brně malý zázrak.
Nestíhám nic, už aby byla zima a já si nemusela holit nohy tak často, protože každá minuta během dne se počítá. I tento článek čeká na zveřejnění o 14 dnů déle, než by se hodilo. Musím si vybrat; spánek nebo nějaká důležitá činnost navíc. Zatím vyhrává spánek. V deset večer upadám do bezvědomí, zcela neplánovaně, kdekoliv. V pět ráno pak věším vypranou pračku. A tak pořád dokola.. 🙂

foto: webandi / Pixabay

Týden první

Děti u babičky. Školka začíná za pár týdnů. Doma je ticho a uklizeno. Ještě, že mě ta uklízecí mánie přepadla hned první den. Od té doby jsem znova neuklízela, pokud nepočítám vyskládat a opět naplnit myčku. První pondělí jedu do práce s úsměvem zfetovaného idiota. Lidi si mě nedůvěřivě měří, ale mně je to jedno. Příprava na odchod z domu mi trvala hodinu a půl. Sprcha, vlasy, nehty, nakrémovat celé tělo, třicetkrát změněný outfit. V práci komunikuji s inteligentními, dospělými bytostmi. Večer můžeme v distingované diskuzi pokračovat na letní zahrádce u sklenky dobrého alkoholu. Děti jsou přeci u babičky. Být v práci je boží!

Týden druhý

O víkendu jsem si užila děti a v pondělí ráno mi bylo při loučení trochu smutno. Přešlo to ale celkem brzy. Už nevstávám o dvě hodiny dřív, ale i tak mi příprava do práce zabere hodinu. To vypiluju. V práci rozkoš. Mám pracovní telefon a otevřený účet. Firemní kafe je vynikající a kolegové vskutku zajímaví. Jen ten jejich pesimismus mě občas trochu rozhodí.

Týden třetí

Být pracující matkou je někdy celkem náročné. Víkend v permanentním pohybu a v pondělí ráno padám na pusu. Růžovky opět u babičky. Ráno se stíhám vypravit do půl hodiny, ale furt mi to sluší. Jo, musím se chválit. V práci první pracovní úspěch. Jsem skvělá. Chybí mi děti. Ve čtvrtek malá depka a v pátek si pro ně jedu s naprostým nadšením.

Týden čtvrtý

Chybí mi ta pohodová rána u pohádek, v pyžamu, s velkým kafem v ruce. Po cestě do práce se na mě smála nějaká mladá kočka. Asi jela první den do práce. To ji přejde. Začala jsem v mhd číst knihu. Je to super krycí manévr. Nemusím si nikoho všímat a cesta utíká rychle. Nutně si potřebuji nalakovat nehty. Nestíhám nic. V práci dřu přesčasy, protože se blíží nástup do školky a každá hodina navíc se hodí.

Týden pátý

Mám home office, protože růžovky už nemá kdo (nikdo nechce – nechápu!) hlídat. Sedím u počítače a snažím se pracovat, růžovky se vztekají, že si jich nevšímám. Musíme zajít koupit bačkory a pláštěnku. Zítra to vypukne. Školka. Obě se těší, mně je zle jako před maturitou. Nevím jak to budu všechno stíhat. Ráno musíme vyrazit z domu co nejdřív. Takže na zlidštění mám asi 10 minut. Když jsem doma, pořád peru, uklízím a usínám ve stoje.
Lihovkou podepisuju kalhotky do školky a chtěla bych jít na koncert, ale mám smůlu. Zítra je velký den a s kocovinou by to nebyl úplně dobrý start do nové životní etapy růžovek. Budu bulet. Ale zkusím to vydržet až před školkou. Hlavně si nezapomenout kapesník. A holkám nové bačkůrky. A legíny, pyžama, sukýnky, mikiny, čepičky proti slunci. Hlavně to všechno popsat těmi správnými iniciály. Nepoplést velikosti. A nebulet.