Otevři oči

Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level.

Už mi nestačí, abych józe pouze dávala. Začínám přijímat.

Učím se? Přišel snad ten čas, kdy nebudu na svých jógových praxích (pouze) měnit negativní v pozitivní? Vydávat ze sebe to co nepotřebuji? Urovnávat? Docházím snad k přijímání podstatného? A najdu v sobě dost sil, abych dokázala měnit svět k lepšímu? Hodně otázek na jednu chvíli.

Zena holubicka.

Jak dlouhá je cesta mezi tím, kdo jsme a tím, jak nás vnímá naše okolí?

Položila jsem si pravou ruku na srdce a levou na podbřišek. Pomyslná cesta. Dech klouzal mezi dlaněmi položenými na mém těle a já si nedokázala odpovědět. Nejdřív mě sice napadlo, že mi může být jedno, jak mě mé okolí vnímá. Ale dostala bych se tak k otázce nezájmu a netečnosti. A lhostejnosti vůči druhým je na této planetě až příliš. Tohle není směr, kterým bych se chtěla v budoucnu ubírat.

Pro hodně lidí jsem velký otazník. Možná trochu podivínka. Vím to. Vymanila jsem se ze zajetých kolejí a nabrala nový směr, který mě dělá šťastnou. Ne každý to chápe a já to respektuji. Bylo by fajn, kdyby přicházel respekt i z druhé strany. To však ale vždycky není pravda. Možná je v tom i špetka závisti?. Možná. Protože jsem šťastná? Nestěžuji si a dělám to co chci? Všichni to takhle můžeme mít. Stačí udělat ten první krok. A že se bojíme? Já se taky bála. Pořád se bojím a nejspíš nikdy nepřestanu. Ale jsem šťastná, protože je to moje cesta. Moje rozhodnutí. Jenom moje.

Tak jak je to s tou cestou?

Já se mám ráda. Upřímně si sama sobě připadám zajímavá. Je to divné o sobě takhle psát? Možná. Možná, že jsem divná. Ale hlavně jsem šťastná, že tohle o sobě dokážu upřímně říct. Trvalo mi přes třicet let, než jsem dozrála do stavu upřímné lásky k sobě samé. A teď můžu začít dávat lásku světu. Tím nechci říct, že bych snad nikdy dřív srdečně nemilovala. Ale když si to v sobě člověk dokáže srovnat, je to všechno najednou nějaké lehčí, zároveň intenzivnější.

Zena s malou divkou stojici u more.Zena u more

Chuť měnit.

Nejsem naivní blázen, který by si mohl myslet, že sám dokáže změnit svět. Co ale dokážu, a snažím se o to, tak vybudovat lepší místo pro život svým dětem. Učit je, učit se od nich, nebýt netečná, všímat si zdánlivých maličkostí, radovat se z nich. Dělat radost druhým a nic od toho nečekat. Podat pomocnou ruku, když je třeba. Otevírat oči.

Tak třeba: Vzpomenete si jak voní letní bouřka? Jaká vzpomínka se vám při té vůni vybavila? Určitě jste v ní šťastní. 🙂
Napište mi tu vzpomínku. Budu moc ráda. 🙂

Naše planeta je odrazem nás samotných.

Pojďme nebýt k sobě lhostejní. Alespoň na tento jeden den. Dnes. Zkusme jednomu jedinému člověku udělat radost. Zlepšit jeho den.
A věřte mi, že tím zlepšíte i ten svůj.

Daruj krev. Má to smysl.

Zítra jdou moji kolegové z práce darovat krev. Normálně bych šla s nimi, protože tohle je jedna z činností, která má dle mého skutečný smysl. Pokud můžu, pomůžu. A pokud mám nějaký dosah… Takže slyšte, moji milí.. ❤🍀 

Když můžu, ráda pomůžu

Já zítra ale bohužel nepomáhám. Jednak se aktuálně válím v plavkách na břehu ostrova Rab, ale hlavně ta moje tetování, o kterých si můj taťka až do včerejška myslel, že jsou jen dočasná.
Ehm.. Jsme se na to pak večer napili a on řekl, že třeba zrovna ty hory jsem si na předloktí tetovat fakt nemusela, protože stejně všichni na první pohled vidí, že jsem silná ženská, a to nejen proto, že jsem jeho a jako jo, lichotí mu to, že si chci jeho (naše) příjemní uchovat navždy, ale že kdybych o tom napsala do časopisu, že by to jako stačilo.

Raději ale zpět k té krvi. Aktuálně nemůžu ještě 4 měsíce darovat svoji krev. To je jediná věc, která mě štve na mé tetovací vášni. Půl roku po novém tetování nesmím. Moji kolegové ale můžou (ti co se netetují, sem tam si nezahulí trávu, nebo v nedávné době neměli klíště). A zítra tam jdou. A já jim nepokrytě závidím ten pocit “PO”.

Chodíte darovat krev?

Jednou jsem o tom napsala článek. Dokonalé místo k seznámení, řekla bych. No přečtěte si to sami a pak se třeba objednejte na transfuzku zrovna té vaší nemocnice.

Mimochodem, víte o tom, že v létě dochází k nejvíce nehodám, které zvyšují spotřebu krve?

Udělejte si chvilku a pokud můžete, běžte přidat svojí kapkou do “životního mlýna”.

Některé otázky už si prostě nekladu

Emoce. Strach. Skepse. Občas mě to dostihne. Pochyby. Ty věcné a věčné kousavé otázky. Jsem dobrá máma? Je tohle ještě výchova, nebo už mi to přerostlo přes hlavu? Žiju tak jak chci? A žiju správně? Co je to “správně”? Zvládám? Mám právo žít svůj osobní život? Můžu být šťastná, když jiní nejsou?

Žena ve svetru

Některé otázky už si prostě nekladu

Proč se ty otázky v naší hlavě rodí? Otázky, ty ničitelky klidného spánku. Otázky, na které stejně nacházíme odpovědi jen sami v sobě, ve svém nejčistším nitru, až přijde ten správný čas.

Ptávala jsem se často a hodně. Měla jsem pocit, že mě okolí nepřijímá takovou jaká jsem. A ono to tak nejspíš je. Být jiný, vybočovat, chovat se v zajetých situacích odlišně. Trápilo mě to. Chtěla jsem se každému líbit, chtěla jsem, aby mě měli rádi. A tak jsem dělala věci, které chtěli oni. Na sebe zapomínala. Upozaďovala se. A pak jsem se sama sobě úplně ztratila, na nějaký čas. Byla jsem taková jakou mě chtěli mít. A já přeci přesně taková chtěla být. Tvrdé bylo zjištění, že mi to nepřináší vůbec žádnou radost. Najednou jsem byla ještě víc sama. Prázdná schránka. Nezajímala jsem je. Neměla jsem čím zaujmout. A nezajímala jsem už ani samu sebe.

Trvalo mi to několik let, ale nakonec jsem se zase dokázala postavit za svoje myšlenky. Vrátila jsem se ke svým postojům, úhlům pohledu a snům. Na některá rozhodnutí a změny bylo už pozdě, některé jsem svojí netečností prostě prošvihla. Ale teď jsem to zase já. Já, ta svá. Svobodná duší, s chutí do života, sílou něco tvořit a měnit.

Předsudky?

Ty mě už netrápí. Mínění a předpoklady druhých. Pokud se neslučují s mojí vizí, už mi to srdce neláme. Zkusila jsem si jaké to je, přizpůsobit se. A to není život pro mě.
Předsudky. Lidé často a rádi vypouští jedovaté šípy z úst. To někdy bolí. Slova jsou silné zbraně. Jestli mě ale tahle životní lekce něco naučila, tak respektovat lidi kolem sebe. Každý jsme nějaký a každý máme právo na svůj názor.

Osvobodíme se až tehdy, kdy přestaneme lpět na názoru co si o nás druzí myslí.

My, sami v sobě nejlíp víme co je pro nás nejlepší, kdo jsme, za čím jdeme a proč za tím jdeme. A pokud to nevíme, přijdeme na to, až přijde ten správný čas. Nenechme se tlačit do formiček. Nikdy se nemůžeme zalíbit všem. Buďme sami sebou. Jedině tak můžeme být skutečně šťastní.

Vaše Lu 🙂

Děti jsou naše zrcadlo

Někdy se sami sobě ztratíme, ani nevíme jak. Najít cestu zpátky je pak neskutečně těžké, ba dokonce nemožné. Měníme se, neustále. A všechno co prožíváme, nás nějakým způsobem formuje.

Když přijde ta chvíle, kdy musíme myslet hlavně samy na sebe…

Mám dvě dokonalý, paličatý, svéhlavý, přechytralý růžovky. A po pěti letech intenzivní mateřské péče jsem si začala krást čas i pro sebe. Nejdřív hodinku, pak dvě, třeba na poklidné nákupy ve městě. Tu a tam jóga, divadlo, kadeřnice.
Občas někdo prohodí nějakou poznámku, že jsem matka a na takový život tudíž už nemám nárok. A jsou lidé v mém okolí, kteří se na mě dívají přes prsty, že si dovolím vyrazit večer na pivo. Nebo bez růžovek odletět na týden do Skotska.

Většinou jsou to ti zatím bezdětní, kdo s tím má problém. Mě ale jejich názor nezajímá. Ze začátku sice přicházely výčitky. Jenže pak jsem pochopila, že jim svojí chvilkovou nepřítomností a následnou spokojenou mámou dám víc, než vytočenou maminou, s dětma trávící dlouhé (nenaplněné) dny.

Můj čas, náš čas.

Myslím, že je dobře, když děti vidí, že jejich rodiče mají svoje záliby. Děti je pak rády budou napodobovat.
Tak třeba já jsem v očích svých dětí spisovatelka (jak furt buším do té klávesnice), která cvičí jógu.. 🙌🙏😁🌱

Jógu už cvičíme doma v obýváku, nebo venku na trávě společně. Jednou budou ilustrovat moji knihu.. 😉 Možná bychom se mohly společně pokusit napsat nějaké originální pohádky. Jejich fantazii jim někdy až můžu závidět. A když to dáme dohromady.. 😉

Být svá, nechat růst osobnost.

Svojí vnitřní svobodou v nich probouzím zvědavost a chuť něco dělat, něco zažít.
Cestovat, psát, cvičit, vařit, zpívat, tetovat, malovat, cokoliv!
Děti jsou naše zrcadlo. 🌷🍀❤

O stravenkách

Moje centrální nervová soustava má absťák. Dlouho jsem teď nebyla na józe a moje bolavá záda, znovu se objevující tukové polštáře na břiše a zadku (za 4 týdny se mám válet u moře, tak jak jinak, že?), sebevědomí a dokonce už i paměť mi to za tuhle jogínskou neúčast dávají pěkně sežrat. 

Já to zrychlím. Psaní všemi deseti jsem zatím ještě nezapomněla a tok myšlenek je v mém případě třeba zachytávat okamžitě, nebo bych si to za pár dnů nemusela už pamatovat, že? Takže…

Shopping na stravenky

K mému zaměstnání patří jeden takový příjemný benefit. Stravenky! Jo, vyřvali jsme si je na vedení společnosti už loni. Skvělá věc, tyhle gastro papírky. Poslední dobou ale obědy v práci moc nestíhám, nebo mám svoje super zdravé krabičkové obědy. Zbytky od večeře po růžovkách, zbytky zbytků od oběda u babičky, okoralou zeleninu, co růžovky nesnědly a už ani jíst nebudou a tak. Ale ne, zase tak hrozné to není. Samozřejmě trochu přeháním (ale jen trochu) ;).
A tak se mi stravenky za dva měsíce pěkně rozrostly. Většinou se mi podaří je udat alespoň v supermarketu, ale teď jsem buď zapomněla, že je můžu využít, nebo jsem neplatila výší nominální hodnoty stravenky, nebo jsem měla v nákupu víno. Většinou se mi tam jedna sedmička bílého zatoulá.
A tak jsem se včera rozhodla, že udělám fakt obrovský nákup. Jedeme autem, že jo, tak toho využiju, že jo. Narvu lednici k prasknutí a budu mít na pár dnů o hladové krky postaráno.

Retro_nakupy

foto: pixabay.com / ArtsyBee

Matka s děravou hlavou

Vesele přihazuji do koše kde co, nákup fakt velký. Chválím se za nápad, že když toho bude hodně, nechám nákup rozdělit na několik částí, ať těch stravenek využiji co nejvíc. Jede první várka, platím. Otevírám peněženku a víte co? Než jsem zipem přejela na druhou stranu, došlo mi, že ty stravenky tam nejsou. Den předtím jsem je zcela výjimečně z peněženky vytáhla, protože je jich už tolik, že z mé peněženky dělají pěkně naditou kasírku. Kéž by to byla pravda.
Chvíli jsem rozdýchávala mdloby a pak s naprosto tupým úsměvem směrem k prodavačce vytáhla platební kartu.

Co nemám v hlavě musím mít na účtu

Když jsem pak do auta přerovnávala všechny ty zbytečnosti, které jsem kupovat fakt nemusela, už jsem se jen smála sama sobě. Jenže pak mi došlo, že jsem kvůli tomu naplánovanýmu stravenkovýmu nákupu nepřihodila do koše ani jednu lahev vína a to mi už tak vtipné nepřipadalo. Vracet se do jámy lvové jsem ale odmítla.

Unavená, naštvaná, chudá! :))) jsem doma nákup narvala do lednice, kde jsem našla zbytek červeného. Sedla si na balkón, napila se vína a rezervovala si dnešní lekci jógy, protože jestli to takhle se mnou půjde dál, mohla bych zapomenout cestu domů, růžovky ve školce, nebo heslo do rezervačního systému mého jógového studia. 🙂

Naplno žít, to je výzva

Víš co se stane s ohněm, když jej přikryješ sklenicí? Zadusí sám sebe.

Svoboda. Respekt. Pochopení.

Nikdy jsem nežila víc, než právě teď. Uvědomuji si podstatu a důležitost každé chvilky ve svém životě. Cítím se tak živá, tak opravdová a silná.
Prý na lidi působím jako blázen. Píšu nesmysly a žiju na obláčku. Já mám přitom pocit, že jsem nikdy nežila vědoměji, než posledních pár měsíců. Našla jsem svoji cestu, rozfoukala oheň a už nikdy nikoho nenechám jej uhasit.

Raději shořet, než vyhasnout

Každý máme možnost volby a já si vybrala. Chci to přesně takhle. Žít naplno, že to někdy až bolí. Cítím energii. Vím, že můžu cokoliv.

Plakala bych za každého prázdného člověka, kterého ráno potkám po cestě do práce. Chtěla bych všem těm smutným lidem otevřít oči a říct, že pokud to jednou nevyšlo, může to vyjít příště. Život je klikatá cesta plná děr, ale když tou cestou půjdeme s pochopením, otevření všemu, má to smysl. Poučme se z bolesti. Přijímejme všechno, co na své cestě potkáme. Má to smysl. Ve zlém je vidět i to dobré, protože nic není černobílé. Všechno se děje z nějakého důvodu.

Hlavně si nenechat brát své sny. Nenechat se zadusit šedavou obyčejností.  

Žena s plamenem v dlani

Čím jsi chytřejší a čím vědoměji žiješ, tím více na ostatní působíš jako blázen.

Možná blázen, ale upřímně šťastný.

Život po třicítce aneb Dáma může všemi směry

Bylo mi patnáct a mojí mámě pětatřicet. To už je věk těsně před důchodem, říkala jsem si. Všechno má za sebou, jen nuda, šeď a stereotyp. Dnes je mi třiatřicet a s nadšením zjišťuji, že to s tou třicítkou není vůbec zlé. Život nekončí, ba naopak. Žena zraje a teprve po třicítce to začíná mít šťávu.

Šachová partie je rozehraná a nezapomeň, že dáma může všemi směry, pokud ví jak na to.

Boty_converse

Vím, co chci a jdu si za tím

Přišel TEN věk a já se na spoustu věcí začala dívat jinak. Přišla změna. To co se ještě před časem zdálo nemožné, bylo teď realitou. Najednou jsem viděla možnosti. A začala je využívat. Jako bych si řekla “Tak živote, už jsem tu nějaký čas, koukej mi dát víc.” A on mi začal nabízet různé zajímavé cesty. Stačilo si jen vybrat.

  • A tak se snažím vést své děti tak, aby měly svůj názor, viděly krásno v každodennosti, barvy v zimním šedavém odpoledni, lásku v objetí.
  • Píšu a přináší mi to radost. I peníze.
  • Tvořím, potkávám se se zajímavými lidmi a vnímám jejich různorodou energii.
  • Cvičím, hýbu se a jím, abych se sama sobě líbila.
  • Vyžívám se v jógových meditacích, abych nezapomněla, že život je dar a já jsem středem svého života.
  • Dýchám. Správně. S každým hlubokým nádechem do sebe dostávám něco nového a dobrého. Změna je dobrá, ať už je jakákoliv. Vždy s sebou přinese něco nového. S výdechem ze mě naopak odchází to staré a špatné. Zkuste zavřít oči a nadechnout se, vydechnout. Nádech, výdech, nádech, výdech. Dech. To je život.
  • Dělám si radost. Tohle je pro mě úplně nové a je to skvělá forma jak se pochválit za úspěch, byť jen malý. Motivace je důležitá.

Sebevědomí, vítej v mém životě

Začala jsem se na sebe dívat jinýma očima. Užívat si toho, že mi něco jde a snažím se v tom stále zlepšovat. Chválit se. Jo, makám na sobě a dělá mi to radost. Hodnoty se zvyšují, moje nároky (nejen na sebe) také a já cítím jak zářím. Mám síly na rozdávání a i když si uvědomuji, že nic netrvá věčně, užívám si tu energii, vášeň a chuť tvořit. Jedu naplno. Teď a tady. Žádné potom, jednou, příště. Je pouhé teď! Zjišťuji, že vše to začíná ve mně a nikdo jiný nemůže za to jaký život žiji, nebo budu žít.

Mám se ráda

Poznávám, že červená rtěnka, laskavé oči a úsměv v ranní mhd dělá zázraky. Věřím si. Konečně o sobě přestávám pochybovat a k lidem, kteří se ve mě snaží nějaké pochyby vzbudit, se stavím zády. Stýkám se pouze s těmi, se kterými chci. Ti mi za to stojí. Tady nejde o kvantitu, ale o kvalitu.

Chci poznat celý svět

Lidi, místa, města, věci, etnicita, energie, alkohol, jídlo. Vždy jsem chtěla alespoň trochu cestovat, navštívit různá zajímavá místa naší planety, ale měla jsem pocit, že na to musí být člověk bohatý, mít skvělou angličtinu a dospělé děti. Jenže pak jsme si s kamarádkou Evou řekly, že furt jen mluvíme, fňukáme a že to za nás nikdo jiný nezařídí. A tak jsme koupily letenky a letíme do Skotska. Tam načerpáme jejich magickou energii a pak to vezmeme přes Londýn (protože všechny velké cesty vedou přes Londýn) zpátky domů. Letíme v březnu. S bídnou angličtinou, pár tisícovkama, jedním batohem na zádech, ale nesmírnou chutí to zažít. Beru to jako start nové životní etapy s názvem “Poznávání.”

Žena s knihou

Hlavně nežít jen napůl

Přešla jsem hranici třiceti let a přišlo uvědomění, že chci od života co nejvíc mi dá. A sny mám proto, abych si je plnila. Každý dostane jen tolik, o kolik si řekne. 

Životní fáze

Občas mi přijde, že jsem přeskočila minimálně jednu životní metu. Že jsem se vykašlala na životní fázi, na kterou se těšíš od chvíle, kdy si uvědomíš, že život se musí pořádně prožít. Ne, že bych vyloženě strádala, že jsem ji nějakou nepochopitelnou chybou přeskočila, ale čím jsem starší, tím víc si její důležitost uvědomuji.
O jaké fázi života to mluvím? No, asi takhle…

Můžeš. A děláš to?

Narodíš se a prostě jsi. Musíš poslouchat, protože nemáš nic kromě rodičů, kteří tě šatí a živí. Když si to uvědomíš, jsi v pubertě a ta nemožnost se svobodně rozhodnout tě fakt štve. A tak se bouříš, ale je ti to k ničemu. Nejsi plnoletý. Sfoukneš svíčky na tom pomyslným dortu pro dospěláka, jsi dospělý, ale nemáš prachy. Takže pořád se nemůžeš chovat tak, jak bys chtěl.
Začneš pracovat, osamostatníš se a tady je ta fáze: Máš peníze, nemusíš nikomu říkat kam jdeš, kdy přijdeš, co jsi tam dělal, že sis koupil až nesmyslně drahý mobil a ujetý kecky. Můžeš odjet do zahraničí, jít na fesťák, nebo přespat na lavičce v parku, když už to domů po propařené noci prostě nedojdeš. Můžeš cokoli si zamaneš. Můžeš a děláš to.

Zenafoto: pixabay.com

Málo nezodpovědnosti v mládí

Podle mě jsem na začátku této fáze strašně rychle podlehla lásce a růžové brýle mě vedly trochu jinou, klidnější cestičkou. Ač jakože svobodná, jakože volná, jakože bezstarostná, jsem slepě zamilovaně myslela jen na to jakou večeři svému milému uvařím, kam společně pojedeme na výlet a o víkendu na drink. Spolu. Občas mám v sobě nahořklý pocit, že mě život převezl a já si dostatečně neužila míry nezodpovědnosti, na kterou má každý tak trochu nárok.

Pozdě bycha honit

Teď už mám děti. Musím říkat kam jdu, kdy se vrátím a proč mi to bude trvat tak dlouho. Všechno naplánované je třeba konzultovat s někým, kdo se v době mé nepřítomnosti o děti postará. Peníze, které vydělám, většinou vkládám do toho nejdražšího co mám, do svých dětí. To všechno je v pořádku. Nit života mě vede dál svojí klikatou cestou. Jen občas se mi zasteskne po fázi, kterou jsem zažila na tak krátkou dobu, že už si ji snad ani nepamatuji.

A když už to moje druhé (nevybouřené) já fakt potřebuje, naordinuji si víkend sama pro sebe. Jak takový ryze můj víkend vypadá si můžete přečíst v článku V pátek Carrie, v sobotu Bridget.

A jak to máte vy? V jaké životní fázi se právě nacházíte? A užili jste si dosyta období “Můžu všechno”? 🙂