Právě čtu: Měsíční svit nad Paříží

Kdybych si mohla vybrat, ve které době bych chtěla žít, nejspíš by to byla právě pro mě krásná, na povrchu uhlazená, leč v srdci divoká a vášnivá 20. léta. I proto jsou knihy, jejichž příběh probíhá v této době, mému srdci tolik blízké. Tentokrát jsem se začetla a během pár dnů doslova zhltla knihu Měsíční svit nad Paříží.

Nebudu tu vypisovat celý děj knihy. Raději bych se zaměřila na okamžiky, kterými se pro mě tato kniha stala lepší než průměrná. První, co mi bylo na příběhu sympatické, je fakt, že hlavní hrdinkou je dvacetiosmiletá Helena, stále svobodná žena, která i v tomto pokročilém věku (bez manžela, zavrhnuta anglickou společností) má svůj sen a nebojí se jej realizovat. Zapíše se proto na uměleckou školu v Paříži, kam se odstěhuje, z Londýna.

Žít život v poválečné Paříži je snem nejednoho člověka s uměleckou duší. Užívala jsem si procházky podél Seiny, poklidné pozdní obědy, u kterých nikdy nechybělo kvalitní víno, návštěvy v knihkupectví Shakespeare and Company, lekce malby, které vedl věčně nespokojený mistr Czerny. Dny strávené v atelieru, hry světla a tmy, tajemství noční Paříze a večírků. A pak jsem se osobně mohla seznámit s manželi Hemingwayovými a Fitzgeraldovými. Francis zrovna pracoval na Velkém Gatsbym a jeho žena Zelda věřila, že bude i tento román stejně tak úspěšný jako jeho dvě předešlé knihy. Kdyby jen Francis tušil… Možná by tolik nepil, možná by některé věci udělal jinak.

Měsíční svit nad Paříží je fiktivním příběhem mladé ženy, do nějž je propleteno mnoho skutečných reálií z doby ztracené generace. Je to o lásce k životu, k umění, o lásce ke krásným věcem, o lásce k muži a zejména o poznání, že nejdůležitější je milovat sebe sama. Pak člověk dokáže cokoliv.

Úžasné jsou také dva citáty, které jsou v knize napsány.
Nejlepší způsob, jak uskutečnit své sny, je probudit se. Paul Valéry

Nemáš někdy pocit, že život jde kolem a ty z něj nic nemáš? Uvědomuješ si, že už máš skoro polovičku života za sebou? Ernest Hemingway, Fiesta

A tím bych to celé ukončila. V knize jsem si našla svoji cestu a ta mě zavedla k mnoha myšlenkám. Nebylo to jen nudné čtení listu za listem. Potřebuji u knihy myslet. Teprve potom pro mě má kniha ten správný význam.

 

Oficiální anotace:
Jennifer Robsonová: Měsíční svit nad Paříží
Okouzlující milostný příběh z Města světel 20. let.
Píše se rok 1924 a do Paříže, vzpamatovávající se z hrůz první světové války, přijíždí mladá londýnská aristokratka Helena Montagu-Douglas-Parr. Osmadvacetiletá žena prožila nejen fatální onemocnění, ale i zrušení zasnoubení ze strany vyvoleného muže, což ji mezi urozenou anglickou společností naprosto znemožnilo. S povolením rodičů se zapisuje do ročního kurzu na pařížské výtvarné akademii a ubytovává se u své volnomyšlenkářské tety. Doufá, že v anonymním prostředí si oddechne od neustálých pomluv a že se jí podaří splnit si dětský sen – stát se malířkou.

Město, vstávající z popela jako bájný Fénix, však přináší daleko silnější zážitky. Helena je rychle vtažena do světa ztracené generace a v kruhu amerických krajanů se setkává s avantgardními malíři, spisovateli i žurnalisty. Mezi nimi potkává Sama Howarda, novináře, pracujícího pro Chicago Tribune. Inteligentní a vzdělaný Sam, válečný veterán s pohnutou minulostí, ji fascinuje víc než jakýkoliv jiný muž, kterého dosud potkala. Ze společenského hlediska je to však naprosto nevhodný partner. Helena si ovšem uvědomuje, že i ona se mění. Dobře vychovaná anglická dívka, kterou kdysi byla, svědomitá, poslušná a vědoma si svého společenského postavení, je navždy pryč. V tónech jazzové hudby zvolna odplouvá starý svět a Helena musí najít nový smysl života i místo, kam patří.

Mateřská, ale určitě ne dovolená

Stříhám metr. Přesně řečeno mi zbývá pouhých 35 dnů, které mě dělí od návratu zpět do práce. Mísí se ve mě různé pocity. Je v tom radost i strach. Vážně se blíží ta chvíle, kdy si uvařím kávu a dopiji ji ještě teplou, aniž bych ji předtím musela dvakrát ohřívat v mikrovlnce? Opravdu budu moct poobědvat v klidu, bez odbíhání od talíře, utírání malých obličejíků a sbírání zbytků jídla pod stolem?
Byla jsem s růžovkama na hřišti, kde mi jiná matka vyprávěla o knížce, kterou si před pár dny koupila. Prý se u čtení skvěle pobavila. Ptám se jí tedy, jak se to zábavné čtivo jmenuje. Mateřská, ale určitě né dovolená. Ehm, aha, vskutku originální název.

Nabízí se otázka, proč matky na mateřské dovolené čtou knížky o jiných matkách na mateřské dovolené, když většina těchto matek jsou vděčné za každou možnou chvilku, kdy si nepřipadají jako na mateřské dovolené. Odpověď je ale snadná. Je báječné zjistit, že převážná část žen (ale i mužů!) na mateřské se v tom plácá dost podobně. Že různá emoční vypětí, zoufalá únava během probdělých nocí, pocit, že to prostě nezvládáme, že tohle všechno zažíváme všechny, v různých intervalech a intenzitách. A ač se nám tyto stavy můžou v určitou chvíli jevit sebetragičtěji, mile rády si o tom přečteme a třeba se i od plic zasmějeme. Nikoliv škodolibě, spíš chápavě, soucitně a hlavně s úlevou, že v tom skutečně nejsme samy.

Pokud se na mateřskou dovolenou teprve chystáte, pokud ji právě prožíváte nebo si ji chcete prostě jen připomenout, doporučuji přečíst román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená.

Julie Halpernová: Mateřská, ale určitě ne dovolená
Vydalo Nakladatelství JOTA, r. 2016