Únor je divný měsíc. Je krátký, prudký, na počasí všelijaký. Intenzivní zimu střídá podivné předjaří a pak zase hurá do listopadu. Na můj vkus příliš málo slunce.
Mrazivé počasí vysiluje moje tělo i duši. Novoroční chuť začít se sebou něco dělat pomalu vyprchává, protože na delší běhání je nevlídno. Ke cvičení mi chybí energie, kterou nahrazuji čokoládou a chladné počasí bez slunečního světla mě začíná ždímat i duševně.
Mám pro vás malý vánoční dárek v podobě dechové meditace, kterou provozuji, když už nevím kudy kam. Nezabere víc jak pět minut, ale pokud se v ní budete cítit dobře, klidně setrvejte i déle. V podstatě je to chvilka tvořená na míru a její tvůrci jste vy sami.
Pokračovat ve čtení “První pomoc proti stresu”Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level.
Učím se? Přišel snad ten čas, kdy nebudu na svých jógových praxích (pouze) měnit negativní v pozitivní? Vydávat ze sebe to co nepotřebuji? Urovnávat? Docházím snad k přijímání podstatného? A najdu v sobě dost sil, abych dokázala měnit svět k lepšímu? Hodně otázek na jednu chvíli.
Položila jsem si pravou ruku na srdce a levou na podbřišek. Pomyslná cesta. Dech klouzal mezi dlaněmi položenými na mém těle a já si nedokázala odpovědět. Nejdřív mě sice napadlo, že mi může být jedno, jak mě mé okolí vnímá. Ale dostala bych se tak k otázce nezájmu a netečnosti. A lhostejnosti vůči druhým je na této planetě až příliš. Tohle není směr, kterým bych se chtěla v budoucnu ubírat.
Pro hodně lidí jsem velký otazník. Možná trochu podivínka. Vím to. Vymanila jsem se ze zajetých kolejí a nabrala nový směr, který mě dělá šťastnou. Ne každý to chápe a já to respektuji. Bylo by fajn, kdyby přicházel respekt i z druhé strany. To však ale vždycky není pravda. Možná je v tom i špetka závisti?. Možná. Protože jsem šťastná? Nestěžuji si a dělám to co chci? Všichni to takhle můžeme mít. Stačí udělat ten první krok. A že se bojíme? Já se taky bála. Pořád se bojím a nejspíš nikdy nepřestanu. Ale jsem šťastná, protože je to moje cesta. Moje rozhodnutí. Jenom moje.
Já se mám ráda. Upřímně si sama sobě připadám zajímavá. Je to divné o sobě takhle psát? Možná. Možná, že jsem divná. Ale hlavně jsem šťastná, že tohle o sobě dokážu upřímně říct. Trvalo mi přes třicet let, než jsem dozrála do stavu upřímné lásky k sobě samé. A teď můžu začít dávat lásku světu. Tím nechci říct, že bych snad nikdy dřív srdečně nemilovala. Ale když si to v sobě člověk dokáže srovnat, je to všechno najednou nějaké lehčí, zároveň intenzivnější.
Nejsem naivní blázen, který by si mohl myslet, že sám dokáže změnit svět. Co ale dokážu, a snažím se o to, tak vybudovat lepší místo pro život svým dětem. Učit je, učit se od nich, nebýt netečná, všímat si zdánlivých maličkostí, radovat se z nich. Dělat radost druhým a nic od toho nečekat. Podat pomocnou ruku, když je třeba. Otevírat oči.
Tak třeba: Vzpomenete si jak voní letní bouřka? Jaká vzpomínka se vám při té vůni vybavila? Určitě jste v ní šťastní. 🙂
Napište mi tu vzpomínku. Budu moc ráda. 🙂
Pojďme nebýt k sobě lhostejní. Alespoň na tento jeden den. Dnes. Zkusme jednomu jedinému člověku udělat radost. Zlepšit jeho den.
A věřte mi, že tím zlepšíte i ten svůj.
Je sobota a protože u nás se vstává v půl šesté ať už je čtvrtek nebo neděle, v osm hodin ráno jsem po snídani, dvou kávách a jedné vyprané pračce totálně nabuzená na aktivní pohyb. Nakonec se tedy rozhodnu jít si alespoň zaběhat. Svítí slunce a hodina běhu v tepovce je velice příjemná. Na kopci nad Brnem třikrát zdravím slunce a zkouším stojné pozice. Nikde nikdo. Město se teprve probouzí do sobotního rána.
Zbytek dne je ve znamení oslav, dobrého jídla a pití. Je to šest let, co jsem odjela do porodnice. Trvalo to ještě dalších padesát hodin než jsem skutečně porodila a celý další týden to nebylo období zalité sluncem a oslavami z narození nového života. Porod byl dlouhý a náročný. V roce 2012 po celou tuhle dobu opravdu slunce svítilo a jarně hřálo.
Tenkrát přišlo jaro hodně brzy. Občas mě napadá, že mi vstřícným gestem, brzkým jarem, chtěla matička Země vyjádřit podporu. Hladila mě sluncem a do žil nalévala pozitivní pohled na danou situaci.
Karolínu hned po porodu odvezli přidušenou a s přelomenou pažní kostí do jiné nemocnice. Nevěděla jsem co se děje a kdy se mi mé dítě vrátí. Nikdo se mnou nechtěl o ničem mluvit. Nejhorší chvíle mého života. Nejdřív jsem myslela, že u porodu bolestí umřu, pak euforie, že už je to dítě venku a slyším ji plakat. A pak byla pryč.
O tom ale třeba někdy příště. Důležité je, že to má happy end. Já i Karolínka jsme ty nejhorší pocity z chvíle jejího narození snad zapomněly a zůstala hlavně radost, že je tu, živá, zdravá, chytrá, umělecky nadaná, paličatá, umíněná a tvrdohlavá. Prostě svá.. 🙂
Otevřela jsem si lahev šampaňského, pojídala jahody a radovala se z dneška. Žijeme!
*****
Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.
Po cestě na čtvrtou lekci hot jógy přemýšlím nad celým tímhle projektem. Chválím se za to, že jsem se do něj pustila. Ještě před pár dny jsem byla bez energie, bez nálady a teď se cítím nabitá pozitivní myšlenkou. Chápu, že někdy je fakt těžké bojovat proti chmurám, které nás občas prostě dostihnou. Ať chceme, nebo ne. Jenže když nezakročíme včas, plácáme se v tom někdy až zbytečně dlouho.
Ono totiž vůbec nejtěžší je bojovat sám se sebou. Děláme to všichni. Ty věčné boje v naší hlavě co je správné a co už není. Jakou cestou se dát. Kudy je ten správný směr ke spokojenému životu. Přitom v té stejné hlavě, ve které se rojí otázky, najdeme i odpovědi. Všechno v našem životě se odvíjí jen od nás samotných.
Hot yoga a vůbec jakýkoliv sport, nebo jiná činnost, která v nás aktivně probouzí hormony štěstí tedy endorfiny, je skvělá na špatnou náladu. Vnímám to jako nějaký filtr, přes který můžeme vyčistit svoje pocity.
Je pátek a dnešní lekci mám naplánovanou už na devátou ráno. Je to fajn. Ráno s růžovkama nemusíme nikam spěchat, v klidu se nasnídáme, procházka do školky, loučení, pusinky a hurá na jógu. Ranní lekce na mě působí zase úplně jinak, než ta večerní. Mám víc energie po celou dobu praxe, 90 minut uběhne jako nic. A přede mnou ještě celý den.
Rychle zapomínám na povznášející po-jógový pocit, který si po večerních lekcích nosím s sebou do peřin. Namísto vyklidnění zvyšuji rychlost. Práce, odpolední příprava na zítřejší oslavu narozenin, vařím teplou večeři a žehlím košili na večerní bowling s přáteli. Těším se na něj celý týden a i když jsem po večerníčku zralá na postel, stejně vyrážím ven.
Zítra je sobota, moje starší růžovka slaví 6. narozeniny, takže prostor na 90 minut s jógou určitě nenajdu. Čeká mě oddechový den, i když každá matka moc dobře ví, že víkendy bývají všechno možné jen ne oddechové.
O tom si můžete něco přečíst v článku Můj odpočinkový víkend.
*****
Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.
Po cestě do práce se usmívám. A taky tancuji. Jestli mě někdo sleduje, musí se bavit. Hlavní ale je, že se skvěle bavím já. Do uší muzika, a já tancuji po svém oblíbeném mostě. Úplný flashdance :)))
Je mi krásně. Odpoledne mě čeká další, v pořadí třetí hot jóga. Nemůžu se dočkat.
Duševně se cítím silnější a spokojená. Nechci se nechat někým rozhodit a nehodlám to nikomu dovolit.
Bolí mě stehna. Dva dny intenzivního cvičení cítím hlavně v nohách. Přemýšlím nad tím jak se asi budu cítit za pět dnů. V práci zjišťuji, že mě netáhnou záda. Při protahování u počítače vnímám, že překračuji svoje limity. Jsem mnohem pružnější. Dva dny a vidím posun. Mám radost.
Odpoledne stále na šťastné vlně doběhnu do studia. Mám přebytek energie, kterou ale už za pár chvil zcela využiji. Asána za asánou. Mokrá úplně všude. Ždímám tělo i duši. 90 minut uteče jak nic a závěrečnou meditaci si užívám. Je to přeci za odměnu.
Překvapuje mě, že hodně lidí ze sálu odchází hned a závěrečný relax ve formě meditace vypouští. Nejspíš vůbec netuší, že je i tahle klidová část důležitá. Tělo potřebuje po náročných 90ti minutách alespoň chvíli úplný útlum. Uklidnit se, srovnat.
Zůstávám v sále sama a po několika minutách v naprostém klidu zkouším ještě stoj na hlavě. Jde mi to. Jsem koncentrovaná natolik, že si v pozici na hlavě vyloženě pohrávám s těžišti na svém těle. Baví mě to. Mám nad svým tělem naprostou kontrolu.
Je večer, ale ještě ne noc. Měsíc září. Zítra bude úplněk. Zítřejší jógu cvičím už ráno. Jsem unavená, ale spokojená. Doma si dopřeji pořádnou večeři, dvě skleničky vína a v půl desáté už spím. Budím se ve tři v noci a mám plno energie. Kdyby nebyla taková zima, snad bych si šla zaběhat.. :))) Naštěstí zase usínám a v šest už si připravuji pořádnou snídani.
Je pátek. Čeká mě další lekce.
*****
Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.
Druhá lekce z mého desetidenního maratonu se nese ve znamení meditační hudby, vědomého vnímání dechu a otevírání vnitřních čaker. Dnes cvičím ve svém domovském studiu. Voní to tu po santalovém dřevě a před lekcí si dopřávám teplý zelený čaj.
Mám v hlavě jen tóny meditační hudby a všechny starosti ukládám ve své hlavně do krabice s nápisem Úschovna. Dech mi klouže po páteři, otevírá hrudník, prohlubuje se. Od hlavy po kostrč. Dlouhý nádech a výdech, se kterým odchází všechno to špatné. Čistím svoje tělo zevnitř. Léčím se.
Jsem kočka, hora, tygr, kobra, holub, had. Různé pozice, různá postavení. S radostí zjišťuji, že mi to dnes jde nějak líp než obvykle. Dokonce mám naprosto pevné stojné body, když přecházím do bojovníka. Jóga druhý den po sobě má něco do sebe. Jsem jistější a můžu tak pracovat na lepším provedení. Užívám si to zase o trochu víc.
Tohle fakt miluju. Ležím na podložce, oči zavřené, nohy natažené, ruce dlaněmi vzhůru. Hudba mě celou obklopuje a já se stávám barvou, která mě postupně celou pohlcuje. Jsem zářící žlutočervenou. Jsem oheň. Hřeji, ale nepálím. Neubližuji. Planu. A zase jen moje posilněné vnitřní já je tím, kdo ten oheň musí zkrotit, abych se mohla stát opět živou bytostí. Ženou.
Lekce končí a my se loučíme pozitivní myšlenkou pro dobrou mysl, milá slova, čisté srdce.
Je pozdní večer. Převlékám se po sprše a v hlavě mi doznívá konec lekce. Loučím se s lektorkou, odcházím do mrazivé noci, měsíc signalizuje blížící se úplněk. Čekám na tramvaj. V hlavě se vracím ke své odložené krabici s nápisem Úschovna. Procházím si co všechno se mi zdálo ještě před dvěma hodinami jako neřešitelný problém. Je to jako s těmi žlutými papírky na pracovním stole. Tohle je blbost, na tohle je pozdě a tohle se vyřešilo nějak samo už předevčírem. Zbývají mi poslední tři papírky, na kterých musím zapracovat. Tak třeba zítra, na další lekci hot yogy.
*****
Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.
Když jsem před časem navštívila svoji úplně první lekci hot jógy, ze sálu jsem odcházela skoro po čtyřech. Skrz na skrz propocená, vymačkaná jako půlka citronu a přitom neskutečně šťastná. To jsou ty fantastické konce, které na sportu miluji a které bez okolků přirovnávám k vítězné euforii. U hot jógy se už ale dostávám k hranici orgasmu; a nebo do vnitřní osobní levitace.
Začínám svůj hot jógový maraton. Jsem natěšená a zvědavá. Už tento pocit mi zlepšuje náladu a cítím se po pár negativně laděných dnech opět celkem dobře. Dnes vyzkouším nové hot yoga studio, takže první den bude zároveň o poznání. Mám ráda nové věci. Každá změna je dobrá. Přináší svěží vítr do zaběhnutých stereotypů. Láká k objevování dalšího nového. Vybízí k překročení komfortní zóny. A proto jsem se rozhodla, že zároveň vyzkouším nové místo na cvičení, které funguje v časech, které mi v některých dnech vyhovují více, než studio stávající. Poznám nové tváře a budu mít možnost srovnání.
Příjemné prostředí mě mile potěší hned při příchodu. Vlastně všichni kolem se usmívají a jsou milí. Tohle ti zdraví lidé dělající aktivně nějaký pohyb prostě umí. Rádi se na ostatní usmívají, jsou vstřícní a vyklidnění. Netvrdím, že je takový každý kdo pravidelně, dlouhodobě dělá sport, ale už tohle je bonus za pohyb. Psychika v pohodě.
V cvičebním sále je velice příjemné teplo, které moje tělo zplna nasává. Za oknem panuje tuhý mráz, mínus 14. Já si užívám fantastických plus 42. Začínáme se protahovat a potit. Všichni!
Nebudu vám tu popisovat co a jak se na takové lekci dělá. To je skutečně lepší si zažít na vlastní kůži. Za zážitek to ale rozhodně stojí. I kdybyste hot jógu měli zkusit jen jednou. Pokud však trpíte nějakými zdravotními komplikacemi jako je vysoký krevní tlak nebo srdeční problémy, běžte raději na klasickou jógu. Ta léčí úplně všechno. Od zlomeného srdce po celulitidu.. 😉
Psala jsem, že mi nové studio dá zároveň příležitost ke srovnání. Různé zkušenosti jsou dobré. Někomu se třeba jóga nikdy nezalíbí, protože při své první praxi narazil na lektora, který mu úplně nesedl. Je dobré zkoušet a najít si to nejlepší pro sebe. Já zažila různé lektory a postupem času si vybudovala vztah ke dvěma. Každý dělá svoji praxi trochu jinak. Někdo se více zaměřuje na dech, někdo na techniku. Nové studio, které jsem navštívila se věnuje více technickému provedení, upozaďuje dech a závěrečnou meditaci nechá plně na vás. Já se ráda nechávám při své meditaci nést hlasem někoho dalšího. Nejsem v tom sama a často mi “ten hlas” pomůže v uvědomění si.. Čeho? Sebe.
Z osobní zkušenosti, kterou již dnes mohu prezentovat, kdybych tedy s jogínskou praxí začala v tomto novém studiu, nejspíš bych si z jógy nevzala tolik, jako si z ní ve svém pokročilejším stádiu dokáži brát. Studio, které se stalo mojí základnou, mě svojí cestou dokáže vést nejen k dokonale provedeným asánám, ale i intenzivním, léčivým meditacím. A díky tomu, že už vím jak správně dýchat, mohu občas zavítat i jinam, kde se věnují technice. Dech je jen v mé režii, protože vím, jak je to správně.
90 minut aktivního protahování, různých balančních pozic a posilování v místnosti vyhřáté na 42°C. Takový výkon z vás vyplivne to nejhorší. To čeho se chcete zbavit a nevíte jak. A naopak načerpáte novou, čistou energii. Hlava se zklidní a tělo ještě trochu třese po prodělané námaze. Sáhla jsem si na dno, abych se mohla odrazit a jít nahoru.
Den první mám za sebou. Je mi dobře. Jsem na sebe pyšná, že jsem se takhle rozhodla. Poslouchám své tělo, které mi děkuje a těším se na další den. Moji další osobní praxi.
*****
Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.
