Je sobota a protože u nás se vstává v půl šesté ať už je čtvrtek nebo neděle, v osm hodin ráno jsem po snídani, dvou kávách a jedné vyprané pračce totálně nabuzená na aktivní pohyb. Nakonec se tedy rozhodnu jít si alespoň zaběhat. Svítí slunce a hodina běhu v tepovce je velice příjemná. Na kopci nad Brnem třikrát zdravím slunce a zkouším stojné pozice. Nikde nikdo. Město se teprve probouzí do sobotního rána.
Uvolněné odpoledne
Zbytek dne je ve znamení oslav, dobrého jídla a pití. Je to šest let, co jsem odjela do porodnice. Trvalo to ještě dalších padesát hodin než jsem skutečně porodila a celý další týden to nebylo období zalité sluncem a oslavami z narození nového života. Porod byl dlouhý a náročný. V roce 2012 po celou tuhle dobu opravdu slunce svítilo a jarně hřálo.
Tenkrát přišlo jaro hodně brzy. Občas mě napadá, že mi vstřícným gestem, brzkým jarem, chtěla matička Země vyjádřit podporu. Hladila mě sluncem a do žil nalévala pozitivní pohled na danou situaci.
Karolínu hned po porodu odvezli přidušenou a s přelomenou pažní kostí do jiné nemocnice. Nevěděla jsem co se děje a kdy se mi mé dítě vrátí. Nikdo se mnou nechtěl o ničem mluvit. Nejhorší chvíle mého života. Nejdřív jsem myslela, že u porodu bolestí umřu, pak euforie, že už je to dítě venku a slyším ji plakat. A pak byla pryč.
O tom ale třeba někdy příště. Důležité je, že to má happy end. Já i Karolínka jsme ty nejhorší pocity z chvíle jejího narození snad zapomněly a zůstala hlavně radost, že je tu, živá, zdravá, chytrá, umělecky nadaná, paličatá, umíněná a tvrdohlavá. Prostě svá.. 🙂
Otevřela jsem si lahev šampaňského, pojídala jahody a radovala se z dneška. Žijeme!
*****
Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.