Je to hot aneb Den první

Když jsem před časem navštívila svoji úplně první lekci hot jógy, ze sálu jsem odcházela skoro po čtyřech. Skrz na skrz propocená, vymačkaná jako půlka citronu a přitom neskutečně šťastná. To jsou ty fantastické konce, které na sportu miluji a které bez okolků přirovnávám k vítězné euforii. U hot jógy se už ale dostávám k hranici orgasmu; a nebo do vnitřní osobní levitace. 

Všechno je to v naší hlavě

Začínám svůj hot jógový maraton. Jsem natěšená a zvědavá. Už tento pocit mi zlepšuje náladu a cítím se po pár negativně laděných dnech opět celkem dobře. Dnes vyzkouším nové hot yoga studio, takže první den bude zároveň o poznání. Mám ráda nové věci. Každá změna je dobrá. Přináší svěží vítr do zaběhnutých stereotypů. Láká k objevování dalšího nového. Vybízí k překročení komfortní zóny. A proto jsem se rozhodla, že zároveň vyzkouším nové místo na cvičení, které funguje v časech, které mi v některých dnech vyhovují více, než studio stávající. Poznám nové tváře a budu mít možnost srovnání.

selfie obličej

Tři, dva, jedna, start

Příjemné prostředí mě mile potěší hned při příchodu. Vlastně všichni kolem se usmívají a jsou milí. Tohle ti zdraví lidé dělající aktivně nějaký pohyb prostě umí. Rádi se na ostatní usmívají, jsou vstřícní a vyklidnění. Netvrdím, že je takový každý kdo pravidelně, dlouhodobě dělá sport, ale už tohle je bonus za pohyb. Psychika v pohodě.

Potím se

V cvičebním sále je velice příjemné teplo, které moje tělo zplna nasává. Za oknem panuje tuhý mráz, mínus 14. Já si užívám fantastických plus 42. Začínáme se protahovat a potit. Všichni!

Nebudu vám tu popisovat co a jak se na takové lekci dělá. To je skutečně lepší si zažít na vlastní kůži. Za zážitek to ale rozhodně stojí. I kdybyste hot jógu měli zkusit jen jednou. Pokud však trpíte nějakými zdravotními komplikacemi jako je vysoký krevní tlak nebo srdeční problémy, běžte raději na klasickou jógu. Ta léčí úplně všechno. Od zlomeného srdce po celulitidu.. 😉

Poznávám nepoznané

Psala jsem, že mi nové studio dá zároveň příležitost ke srovnání. Různé zkušenosti jsou dobré. Někomu se třeba jóga nikdy nezalíbí, protože při své první praxi narazil na lektora, který mu úplně nesedl. Je dobré zkoušet a najít si to nejlepší pro sebe. Já zažila různé lektory a postupem času si vybudovala vztah ke dvěma. Každý dělá svoji praxi trochu jinak. Někdo se více zaměřuje na dech, někdo na techniku. Nové studio, které jsem navštívila se věnuje více technickému provedení, upozaďuje dech a závěrečnou meditaci nechá plně na vás. Já se ráda nechávám při své meditaci nést hlasem někoho dalšího. Nejsem v tom sama a často mi “ten hlas” pomůže v uvědomění si.. Čeho? Sebe.

Z osobní zkušenosti, kterou již dnes mohu prezentovat, kdybych tedy s jogínskou praxí začala v tomto novém studiu, nejspíš bych si z jógy nevzala tolik, jako si z ní ve svém pokročilejším stádiu dokáži brát. Studio, které se stalo mojí základnou, mě svojí cestou dokáže vést nejen k dokonale provedeným asánám, ale i intenzivním, léčivým meditacím. A díky tomu, že už vím jak správně dýchat, mohu občas zavítat i jinam, kde se věnují technice. Dech je jen v mé režii, protože vím, jak je to správně.

Už jsem dnes říkala, že je to v naší hlavě? 😉

90 minut aktivního protahování, různých balančních pozic a posilování v místnosti vyhřáté na 42°C. Takový výkon z vás vyplivne to nejhorší. To čeho se chcete zbavit a nevíte jak. A naopak načerpáte novou, čistou energii. Hlava se zklidní a tělo ještě trochu třese po prodělané námaze. Sáhla jsem si na dno, abych se mohla odrazit a jít nahoru.

Den první mám za sebou. Je mi dobře. Jsem na sebe pyšná, že jsem se takhle rozhodla. Poslouchám své tělo, které mi děkuje a těším se na další den. Moji další osobní praxi.

 

*****

Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.

Životní fáze

Občas mi přijde, že jsem přeskočila minimálně jednu životní metu. Že jsem se vykašlala na životní fázi, na kterou se těšíš od chvíle, kdy si uvědomíš, že život se musí pořádně prožít. Ne, že bych vyloženě strádala, že jsem ji nějakou nepochopitelnou chybou přeskočila, ale čím jsem starší, tím víc si její důležitost uvědomuji.
O jaké fázi života to mluvím? No, asi takhle…

Můžeš. A děláš to?

Narodíš se a prostě jsi. Musíš poslouchat, protože nemáš nic kromě rodičů, kteří tě šatí a živí. Když si to uvědomíš, jsi v pubertě a ta nemožnost se svobodně rozhodnout tě fakt štve. A tak se bouříš, ale je ti to k ničemu. Nejsi plnoletý. Sfoukneš svíčky na tom pomyslným dortu pro dospěláka, jsi dospělý, ale nemáš prachy. Takže pořád se nemůžeš chovat tak, jak bys chtěl.
Začneš pracovat, osamostatníš se a tady je ta fáze: Máš peníze, nemusíš nikomu říkat kam jdeš, kdy přijdeš, co jsi tam dělal, že sis koupil až nesmyslně drahý mobil a ujetý kecky. Můžeš odjet do zahraničí, jít na fesťák, nebo přespat na lavičce v parku, když už to domů po propařené noci prostě nedojdeš. Můžeš cokoli si zamaneš. Můžeš a děláš to.

Zenafoto: pixabay.com

Málo nezodpovědnosti v mládí

Podle mě jsem na začátku této fáze strašně rychle podlehla lásce a růžové brýle mě vedly trochu jinou, klidnější cestičkou. Ač jakože svobodná, jakože volná, jakože bezstarostná, jsem slepě zamilovaně myslela jen na to jakou večeři svému milému uvařím, kam společně pojedeme na výlet a o víkendu na drink. Spolu. Občas mám v sobě nahořklý pocit, že mě život převezl a já si dostatečně neužila míry nezodpovědnosti, na kterou má každý tak trochu nárok.

Pozdě bycha honit

Teď už mám děti. Musím říkat kam jdu, kdy se vrátím a proč mi to bude trvat tak dlouho. Všechno naplánované je třeba konzultovat s někým, kdo se v době mé nepřítomnosti o děti postará. Peníze, které vydělám, většinou vkládám do toho nejdražšího co mám, do svých dětí. To všechno je v pořádku. Nit života mě vede dál svojí klikatou cestou. Jen občas se mi zasteskne po fázi, kterou jsem zažila na tak krátkou dobu, že už si ji snad ani nepamatuji.

A když už to moje druhé (nevybouřené) já fakt potřebuje, naordinuji si víkend sama pro sebe. Jak takový ryze můj víkend vypadá si můžete přečíst v článku V pátek Carrie, v sobotu Bridget.

A jak to máte vy? V jaké životní fázi se právě nacházíte? A užili jste si dosyta období “Můžu všechno”? 🙂

Nesnáším noci. Pokud teda nepiju, nefilozofuju nebo netancuju

Jestli něco fakt nesnáším, tak je to čekání na ráno. Podivný rituál, ne zrovna vítaný, ale přicházející s železnou pravidelností skoro každý večer před spánkem. Ráno se pak budím s radostí, že je tu nový den. Vždy jsem si myslela, že se těším na ranní kafe, které si vařím hned jak rozlepím alespoň jedno oko a slezu z věže do podhradí.
Jenže poslední dobou se bojím večer usínat ještě o trochu víc a netrpělivě čekám na ráno. Padá na mě černý stín strachu, těžko se mi dýchá a hlas v hlavě křičí na mozek: hlavně nemysli!, běž spát!, vzpomínej na to hezké!, sni o něčem významném!.

Jelikož žiju celkem náročné dny, usínám zhruba pět minut po té nepříjemné hádce ustrašené duše s pracujícím mozkem. Noci mám bezesné a když už se nějaký sen vloudí, je to spíš pěkná myšlenka, než noční můra. A pak přijde ráno. Tichá radost, že jsem to zvládla. Probudila jsem se a mám další den navíc. A to kafe!

Lampa

Nemám noci ráda. Pokud teda nepiju, nefilozofuju nebo netancuju

Miluju život ve všech jeho barvách a rozmanitostech. Je mi jedno, jestli je léto nebo ufňukaný podzim. Nadávám, když růžovky zlobí, ale už za pět minut jsem vděčná, že zlobit vlastně můžou. Někdy únavou fakt padám, ale ve všem se snažím najít alespoň trochu dobrého, pozitivního. A ono to tam je! A přesně odtud pramení můj strach. Jsem vděčná za každou další minutu navíc. Líbí se mi žít a bojím se konce.

Čas je to nejvíc

Teď a tady. Proto to ustrašené noční čekání na nový den. Co ale bohužel vím jistě, tak že i to moje čekání na ráno jednou přestane. Už se bát nebudu, protože těsně před koncem prý přichází smíření a to už se nebojí nikdo.

 

Moje první běžecké závody

Tak jo, už je to týden, co jsem se zcela bezhlavě nechala strhnout svojí kamarádkou k běžeckým závodům. O tom jsem vám už psala v článku Běhání ve tmě... Night run. A jak to celé dopadlo? Neumřela jsem, i když jsem k tomu měla několikrát hodně blízko. Ale pěkně popořádku. Pro ty z vás, kteří se k běžeckým závodům stále odhodlávají, by článek mohl mít informační funkci. Pro již zaběhlé běžce – závodníky zajímavý pohled jiného člověka (netroufám si napsat “jiného běžce”). A zarytý ne-běžec se nejspíš jen utvrdí v tom, že tohle fakt nebude pro něj. Tisíc hlav, tisíc názorů.

Registrace

Po online přihlášení k závodu a zaplacení registračního poplatku, který zde byl více než symbolický (100 Kč) se stačilo už jen dostavit v určitý termín a určitý čas k registraci. Dostala jsem svoje běžecké číslo a elektronický čip. Číslo na hrudník, čip na kotník. Dala jsem si černé kafe, jakože aby mě to nakoplo k lepšímu výkonu a poté vyrazila na místo, kde se měla celá ta běžecká událost odehrávat. Byla zima, listopad no, ale při běhání to zase tolik nevadí. Horší byly ty chvíle před startem. Mezi registrací a startem jsme měli časovou mezeru něco přes hodinu, což v chladném, temném večeru nebylo nic příjemného. Navíc se mi z té zimy (a možná i lehké nervozity) chtělo pořád na malou 😉

Běžecké číslo

Start

Je odstartováno. Běžíme tři kola kolem parku. Celkem to dělá necelých 5 kilometrů. Začíná se na dlouhé rovince. Cítím se jako pták v letu. Je to báječné. Kolem mně tolik skvělých, sportovně založených lidí. Hlavně nepřepálit start, že jo. Už v půlce prvního kola vím, že jsem ho přepálila a že to bude těžký závod. Běžím, v hlavě nadávám sama sobě a nesnáším se za to, že jsem si od léta nebyla ani jednou zaběhat. Ten včerejší protest s brambůrkama a vínem taky nebyl dobrá volba. Běžím a postupně mě předbíhá jeden člověk za druhým.

Finále 

Běžím sama, temným parkem. Je tma. Jen občas se někde mihne nějaký pořadatel ve fosforeskující vestě. Běžím druhé kolo a sem tam mě předběhne nějaký muž, který už běží kolo třetí. Nechci to vzdát, to já přeci nedělám. Ale když umřu, nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem nedoběhla. Nebo bych si jako mohla zlomit nohu. Vbíhám do třetího kola. Většina z mužské kategorie už je v cíli. Běžím po rovince a připadám si jako šnek. Hlavně nepřepálit start, že jo. Běžím temným parkem, sama a říkám si, že jsem určitě poslední, když v tom mě předběhne nějaká ženská. Jo, tak teď už jsem určitě poslední. Běžím, je to osobní boj. Blíží se finální stoupání a já ještě naposledy zaberu. Když jsem přepálila start, přepálím i cíl.

Cíl

Doběhla jsem. Mrazivý vzduch mi trhá plíce a já si slibuju, že už nikdy takovou blbost, jako je závod bez přípravy, neudělám. Tep se pomalu zklidňuje, těším se na horkou sprchu. Nohy se ještě trochu třesou a mě právě dochází, že jsem to dala. Euforie! Je mi úplně jedno za kolik, ale uběhla jsem to. A víte co? Nebyla jsem poslední. (v hlavní ženské kategorii 18 z 27, čas 0:26:50)

Běžkyně

Shrnutí

Nejdříve, snad trochu na svoji obhajobu, musím říct, že se běhání věnuji už několik let a to tak, že buď běhám intenzivně několikrát do týdne a nebo vůbec. Do svého prvního běžeckého závodu jsem se nechala uvrtat zrovna v období, kdy neběhám vůbec. A to už asi tři měsíce. Byla jsem si jistá, že 5 kilometrů uběhnu naprosto s klidem. Nechtěla jsem doběhnout poslední a to jsem si dokázala. Nakonec jsem dokonce zaběhla svůj osobní rekord, protože ať už člověk chce nebo ne, dav jej táhne a tím nutí k lepšímu výkonu.

Závody a to jakékoli, mají svoji atmosféru. Na jednom místě se sejde množství nadšenců pro danou věc, ať už se podílí aktivně nebo jen jako fanoušci. Nadšení tu skutečně čiší ze všech. Je příjemné to zažít a ač jsem chvílemi myslela, že vypustím duši a za svoji účast jsem se proklínala, teď jsem ráda, že jsem night run zažila.

Možná, jednou, až budu zase více běhat a budu připravená, zkusím si zaběhnout nějaký závod ve dne (a v teple). Ale prozatím si běhání nechám jen jako zábavu, která mě nikam netlačí a nenutí mě makat víc než já sama chci. To mě na běhu totiž baví úplně nejvíc, když běžím a nevím kam, když chci, tak přidám a nebo naopak zpomalím. V hlavě si povídám sama se sebou o hezkých věcech a pozitivně se posouvám na laťce svého vnitřního já.

Začínám hořet

Mám intenzivní potřebu prožít zážitek, myšlenku. Cítím, že to přichází. Nejdřív tu byla nepatrná jiskra, doutnání a jemný plamínek. Začínám hořet.
A jsem v tom úplně sama.

Vyděsilo mě to. Sama? Člověk obklopen tolika různými lidmi? Lidmi, kteří jsou dobří, vstřícní, inteligentní, laskaví, otevření, chápaví, divocí, vtipní, vášniví,…
A přesto nikdo z nich, ani ti vůbec nejbližší, není takový, že by se dokázal naladit na moji myšlenku, která by vnitřní prožitek dokázala vysvětlit a přiměla tak pochopit a zároveň pomoci prozřít?  Pomoci nevybuchnout jako sopka, ve které to tichounce vře.
Silný vnitřní prožitek se tak stal spouštěčem něčeho, o čem sama nevím jak s tím naložit. Mám strach, že shořím pod náporem čehosi.

Oheň ve tvaru srdce.foto: Pixabay.com

Začínám hořet.

A oni mlčí. Líbí se jim vášeň a žár. Ohřívají se v jeho teple, nechávají se strhnout chvílí, ale nakonec se stejně ukryjí do svých jistých a vyhaslých ulit. Těžko přijímají člověka, kterému v těle hoří víc ohně než jim samotným.

Začínám hořet.

Ale já nesmím vyhasnout. Nikdy.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥