Změna času? Proč?!

Dneska to nebude dlouhý, nebude to ani pozitivní, možná to bude spíš trochu nechutný a řekla bych, že navíc bez pointy. Tak proč ten text vlastně píšu? Protože jsem naštvaná a potřebuju se vypsat. A taky vyspat!

Nesnáším, když se mění čas! Čert vem mě, moje usínání a ranní vstávání, já se nakonec vždy nějak přizpůsobím, ale co děti? Abych osvětlila situaci, moje růžovky prospívají skvěle. Podle jejich pediatry jsou to chytré a zdravé děti, krása pohledět. Jo, jako fakt máme napsaný v očkováku, že je krásná 🙂 No a slyšeli jste někdy o tom, že když vám dobře fungují střeva, nemoci se vám obloukem vyhýbají? A že pravidelný režim je pro dobrou výchovu dětí nezbytný? No a moje děti tyhle dvě životní pravdy spojily dohromady a nastavily svoje střeva na pátou hodinu ranní. Jenže se změnou času tady nikdo nepočítal a ony to mají nastavené na pět. A když rázem musíte přetočit ručičku na budíku o hodinu zpět, z pěti jsou najednou čtyři a já už třetí den ve čtyři ráno spím opřená o dveře u záchodu a ptám se “Už?”, abych jim mohla utřít zadek.

Tomu říkám p(r)osraný ráno, protože než se obě vystřídají, nemá už smysl jít si zase lehnout a tak jdu vařit kafe a chystat snídani. No a ještě se u toho všeho musím usmívat, protože jak ty malý růžový teroristky naštvu (Cože, ty jsi koupila makový buchty místo tvarohových? Tenhle jogurt nemám ráda. Nechci si vzít šedý legíny… atd.), “fantastický” ráno pokračuje až do chvíle, než za sebou zavřu dveře školky zvenku.

A jak vnímáte změnu času vy? A vaše děti? Nebo zvířata? 🙂

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Jak si přivydělat na mateřské?

Čas neúprosně letí a já s příchodem sychravého podzimu ráda bilancuji. Je to již neuvěřitelných 15 měsíců, co jsem se navrátila mezi lid pracující a peníze vydělávající. Vzpomínky na mateřskou dovolenou jsou mi již natolik vzdálené, že se mi až nechce věřit, že jsem skutečně strávila pět let s dětmi doma. Dny utíkaly v poklidné rovině, úterý jako neděle a já byla mámou na plný úvazek. Škoda jen, že tato práce náročná psychicky i fyzicky, je natolik nedoceněná. Není divu, že se tolik maminek uchyluje k myšlence na nějaký přivýdělek. Zejména před Vánoci. Poznáváte se? 🙂

Já sama jsem to během mateřské dovolené neměla jinak. Chyběl mi životní standard, ve kterém jsem dříve žila. A pak také určitý sociální kontakt. Ne, že bych se měla během mateřské dovolené zle, ale ten pocit, že mi na účtu měsíčně přistane pár tisícovek, které utratím za tři velké rodinné nákupy a dva megapacky plenek…
Ušetřit něco navíc bylo takřka nemožné a obracet se s nataženou rukou k otci růžovek, mému hrdému egu také moc neprospívalo. Takže jakmile mladší růžovka dorostla do věku, kdy se zvládla bránit útokům té starší a nebyl nutný můj stoprocentní oční dohled, začala jsem se poohlížet po nějakém přivýdělku. Možností je spousta, ale většina maminek je limitovaná zejména časem. Pakliže otcové rodin tráví ve svém zaměstnání většinu dne a babičky nebo tety hlídat nemohou, nabízené možnosti se tak značně zúží na práci doma.

foto: Pixabay.com

Je důležité poznat, kdo vám nabízí skutečnou práci a naopak kdo z vás chce spíš vytáhnout nějakou tu korunu. Proto pozor na podivné nabídky typu “Plnění obálek, za 200 Kč a nadepsanou obálku pošlu více info.” nebo “Přidejte se do úspěšného týmu, počáteční kurz v ceně XYZ Kč vám z poloviny zaplatíme my.”, a tak dále. Takových podivných nabídek je bohužel plný internet. Zdá se to bizarní, ale stejně pořád existuje spousta (zoufalých) maminek, které takové nabídce uvěří a vstupní poplatek prostě zaplatí.

Nikdy nikomu neplaťte za to, aby vám dal práci. Vy nabízíte službu nebo produkt a druhá strana vám za ni zaplatí. Žádné vstupní poplatky zde nejsou možné. 

Nebudu vám psát jak si můžete při rodičovské dovolené přivydělat, ale napíšu vám jak si přivydělávaly moje kamarádky a nebo já. Třeba vás tím inspiruji.

Moje kamarádka Petra byla vždycky moc šikovná na šití a když se jí narodil syn, šila hlavně pro něj. Nákrčníky, čepičky, zářivé barvičky, baggy kalhoty, pak nějakou tu sukýnku pro mě a moje růžovky a protože jí to fakt šlo, používala kvalitní a neokoukané látky, lidé jí sami začali kontaktovat. Aniž by to plánovala, vytvořila si během roku silnou základnu svých zákazníků. Dnes už má děti dvě a po mateřské se do práce nevrátila. Místo toho otevřela eshop se svojí vlastní značkou oblečení a šije a šije a šije. A já jsem ráda, že ji mám mezi svými přáteli.

Takových šikovných rukodělných kamarádek mám ve svém okolí více. Jedna háčkuje nádherné věci z bavlněných špagátů, jedna každý podzim vyrábí úchvatné věnce na Dušičky a v zimě překrásnou designovou adventní výzdobu. Já osobně si u ní objednávám adventní věnec každý rok a to dost s předstihem. Letos už mám objednáno 😉 Další známá začala vyrábět náušnice a díky internetu svoji designovou značku náušnic nyní prodává napříč republikou.

Mám i známou fotografku, která vždy ráda fotila a s časem na mateřské dovolené se poprala po svém. Fotila, fotila a fotila. Postupně se v ní probudila vášeň k hledání toho správného světla a dnes má svůj fotoateliér, plný diář termínů na focení a portfolio fotografií jako profík. Vlastně se z ní stal fotograf profesionál.

foto: Pixabay.com

Ručně šité kabelky, peněženky, pletené pufy, keramické doplňky do domu, pečené cukroví, dorty. To všechno jsou krásné činnosti, kterým se věnují nebo věnovaly maminky v mém okolí. Některé z nich se vypracovaly a nyní se své vášni věnují naplno. Provozují svoji značku, prezentují se na internetu a při dalších promo aktivitách. Plní si své sny. Jiné na svůj přivýdělek při mateřské dovolené vzpomínají jako na zpestření všedních dnů, kdy potřebovaly vydělat nějaké peníze navíc.

A jak jsem si při mateřské dovolené přivydělávala já? No přeci psaním. Nejdříve jsem se do toho pustila opravdu naplno a stala se kulturní redaktorkou jednoho lifestylového magazínu. Byla to dost fuška, redakční uzávěrky a noční vysedávání u počítače. Ale měla jsem peníze i sociální kontakt. A to jsem chtěla i potřebovala. Když se mi mateřská dovolená chýlila ke konci a já si začala vážit každé minuty trávené s růžovkama, trochu jsem zvolnila, psala pouze svůj blog, občas nějaké krátké texty, reklamní spoty a sem tam tematický článek do časopisu.

Důležité je, aby člověk dělal to co ho baví a má to rád. Jeho práce pak získá určitou jiskru. To máte potom pocit, že vlastně ani nepracujete a lidi vám za to ještě platí.. 😉   

Odkazy, které by vám mohly pomoci:
www.babyoffice.cz – Baby Office, práce a děti pod jednou střechou.
www.naucmese.cz – Pokud máte chuť začít s něčím úplně novým.
www.navolnenoze.cz – Portál nezávislých profesionálů.

Je libo čaj?

Inu, každý máme svůj styl. A takhle proti nadměrnému životnímu entuziasmu růžovek bojuje jejich tatínek 😀
Neměla jsem to srdce mu říct, že holky prolévám meduňkou skoro od mimin a účinky takřka žádné.. 😉 Na ten jejich elán by zabral tak možná odvar z makovic, ale to zkoušet raději nebudu, protože mně se to jejich nadšení vlastně líbí, i když je to někdy opravdu hodně náročné.

Čaje obecně máme doma všichni moc rádi. A v období od podzimu do jara se u nás čajíčkuje opravdu hodně. Růžovkám nesmí v čaji chybět domácí med, tatínkovi citrón nebo grep a já si vystačím se silnou klasikou bez příchuti. Nebo bylinkami. Poslední dobou u mě vede kopřiva a již zmíněná meduňka. Je s podivem, že ač na moje děti ne, tak na mě meduňkový čaj zabírá dokonale. Růžovky večer lehnou do postelí, já si uvařím hrnek čaje, otevřu knížku a spím. Lepší než prášky na spaní 😉

A jaké čaje máte rádi vy? Máte nějakou čajovou vychytávku? Stačí vám obyčejný pytlíkový, nebo raději kvalitní, silný, sypaný čaj?
Ráda se nechám inspirovat, když je tu ten podzim a čajíčková sezóna právě začíná… 🙂

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Jak mě málem zabilo granko a jiné mateřské radosti

Ukryla jsem se do dětského pokoje, tam totiž moje děti tráví nejmíň času. A pak jsem tajně snědla celou čokoládu! Dokázala jsem to v rekordním čase 4 minuty a něco. Tak dlouhý je totiž jeden díl prasátka Peppy.

Jednou mě málem zabilo granko. Růžovky už pár nocí docela blbě spaly a postupně migrovaly do jiné postele než je ta jejich. Takové škatule hýbejte se, které je třeba trochu korigovat. A co jako, že jsou tři ráno?. Jenže jak druhý den rychle dobít energii a nepadnout únavou? Cukr. Hodně cukru!
Růžovky zrovna skládaly puzzle, tak jsem se vytratila do kuchyně a dopřála si několik bohatých lopat granka, protože čokoláda došla. Růžovky umí být velice hlučné, ale občas zcela naopak, tichounké jako myšky. Takže když se mě líbezný hlásek mé prvorozené zeptal co to mám v puse, nejen že jsem poslední lžíci mířící do úst v úleku rozsypala po celé kuchyni, ale hlavně jsem zbytek sypké směsi v ústech silou vdechla. Několik dlouhých a upocených chvil jsem pak doslova balancovala na hraně života a smrti zadušením. V hlavě mi to pořád řvalo “uklidni se”, “nepanikař”, “klidný nádech”, ale granko se lstivě dál dralo do dýchací trubice. Ustála jsem to. Zvládla jsem i to následné znechucení, kdy jsem musela leštit celou kuchyň zadělanou od granka, které jsem během boje o život prskala všude kolem sebe.

foto: aleksandra85foto / Pixabay

Když mi jedno z dětí v zápalu hry málem přerazilo nos, myslela jsem, že teď už těma bačkorama fakt zaklepu. V mém osobitém nosíku to tenkrát ruplo tak, jako když se kácí strom. Viděla jsem v tu chvíli tisíce hvězdiček, stejně jako když nějakému animákovi spadne na hlavu kovadlina nebo piáno. A pak jsem chvíli neviděla vůbec nic.

Včera jsem dostala loktem do oka. Nechtěně, samozřejmě. Pěkně to mlasklo.

To je furt něco. Lego kam se podíváš, zapomenutá hračka v botě, prokousnuté bradavky (někde tady to začíná), tu a tam čelíčko s rozběhem, což je celkem častý jev při vítání, a tak dále..
Být rodičem je hodně riziková záležitost, ať už se bavíme o těle nebo o duchu. A o tom duchu zase někdy příště 😉

Pohled na věc

Stěžovala jsem si nedávno růžovce, že jsem si na cestu do práce zapomněla knihu a pak jen tak promarnila hodinu času stáním v kolonách a koukáním z okna autobusu.

“Mami a proč sis tu knihu nenapsala, když jsi měla tolik času?”

Na to jsem jí nedokázala odpovědět, ale samozřejmost, která zněla v jejím hlase byla tak nakažlivá, že jsem jí musela přitakat. Proč jsem tu “knihu” nenapsala? Měla jsem čas, o kterém většinou tvrdím, že ho nemám. Měla jsem tužku i papír. Jsem ten typ umělce – bez pisátka ani ránu 😉 Chuť, nápady i odhodlání mám už dlouho. Prostě mě to nenapadlo.

Znovu jsem si připomněla, že dětský pohled na svět je tak čistý, famózní a hlavně v něm není nic nemožné.
Tak velký je člověk jak velké jsou jeho činy. A činy vznikají ze snů. Hlavně se nebát si přát, nestydět se snít.

Musím se na svět dívat dětskýma očima častěji. Má to pro můj život obohacující účinky. Zkuste to taky… ♥

Matka začátečnice

Letos jsem se do toho školkového režimu vrhla pořádně po hlavě. Loňský rok pro nás byl v mnohém zásadní. Můj návrat do práce, růžovky si zvykaly na zcela jiný, školkový, režim a abychom to všechno nějak přežili, museli jsme si v systému najít svoji cestičku. To jsme zvládli myslím celkem úspěšně. A letos, kdy si starší růžovka již hrdě nosí status předškolačky, rozhodla jsem se konat, tedy nezahálet a přejít do dalšího levlu.

Prý musí mít koníčky

“Koníčky, hlavně ať mají nějaké koníčky.” To do mě již od loňska tloukla nejedna mamina.
“Oni ti pak nestihnout tolik zvlčit. Hlavně je zapřáhnout pěkně od začátku.”
Inu, něco na tom asi bude, říkala jsem si. Kolegyně v práci si pochvalují, jak jejich děti chodí domů stejně pozdě a stejně znavené jako ony samy. Nemusí jim vymýšlet náhradní program a zábavu. A tak jsem si pozjišťovala různé informace a možnosti. Do Výtvarky, kterou růžovka předškolačka naprosto miluje, proběhlo dokonce výběrové řízení. Růžovka bude malířka, do výtvarky byla přijata, k upřímné radosti celé rodiny. Všechno prostě klaplo podle mého báječně promyšleného plánu.

Rozvrh na lednici aneb Černé na bílém

Tento týden jsem dostala rozvrh hodin na Výtvarku (pondělí), pokyny k zaplacení a info o časech a cenách Plavání (čtvrtek), Logopedie (úterý), Skaut (čtvrtek – stíháme i plavání), Cvíčo (středa). A z toho všeho mi vyšlo, že asi budu potřebovat zkrátit úvazek a zásadně navýšit plat.

Zkrátit úvazek a navýšit plat

Když jsem to vše přednesla svému šéfovi (otec čtyř již dospělých kluků), opravdu od srdce se zasmál a pak suše oznámil, že jsem pořád matka začátečnice.

No ne asi, vždyť to dělám teprve šestým rokem!

Lupa a všiváček

Školka, to není jen hlasité uff, když zabouchnu dveře při odchodu. To je i stres z každého sebemenšího zakašlání, panika při rýmě (vždyť tomu děcku nic není!), nástěnka přeplněná informacemi, které nestíhám číst a taky vši.

“Maminko, máme tu vši a stále se vracejí. Dokud dětem neprohlédnete hlavy, nesmím je pustit do třídy.” Přesně takhle zněla věta učitelky ve školce, když jsem tam tento týden, už značně spěchající, odkládala růžovky.
Takže místo abych jim v poklusu převlékla kalhoty, natáhla legíny, obula papučky, pověsila bundy, poskládala svetříky, nachystala čepice na háček, opusinkovala, vyběhla před školku, skákala před oknem jejích třídy a s máváním na celou ulici hulákala “hezký den”, jsem do pravé ruky dostala všiváček, do levé lupu a hledala vši.

Hlavou mi prolétaly takové myšlenky jako co když tam nějakou veš najdu? Jak to ta učitelka jako myslela? Jakože my jsme ti přenašeči? Nebo to skutečně říká každýmu rodiči, který přivede dítě do školky? Co zavolám šéfovi, až se budu omlouvat, že na tu ranní poradu nedorazím? Přiznám mu ty vši nebo se vymluvím na sople a kašel? Jak dlouho se marodí se všima? Panebože, svědí mě hlava, mám se podrbat tady před tou učitelkou? Jsem podezřelá, třesou se mi ruce. Ať mě ta učitelka tak nesleduje. Mám taky vši? Má vši i moje babi, která celé včerejší odpoledne divočila s růžovkama? Dítě, nevrť se tak! Musí teď kňourat, že ji svědí hlava? Pomóc!

“Ták paniučitelko, my tu žádný vši nemáme,” vydechla jsem s úlevou a hodila po učitelce triumfální pohled. Olíbala jsem růžovky, strčila je do třídy a s provinilým výrazem ve stylu “jako sorry, ale musíte hledat někde jinde” jsem si to nasměrovala ven ze školky.
Ve dveřích šatny jsem se ještě stihla minout s tatínkem malého Viktora a se škodolibou radostí zaslechla pichlavý tón učitelčina hlasu: “Tatínku, ve školce jsou vši. Tady máte lupu a všiváček. Prohlédněte malému hlavu, jinak ho nemůžu pustit do třídy.”

Pracovní comeback

Jsem zpět v práci. Rodičovská dovolená ukončená a všichni si tak nějak zvykáme na tuto novou životní etapu. Budiž radostnou zprávou, že se mi nakonec povedl přímo mistrovský kousek a růžovky jsou obě zapsané v té stejné školce. V Brně malý zázrak.
Nestíhám nic, už aby byla zima a já si nemusela holit nohy tak často, protože každá minuta během dne se počítá. I tento článek čeká na zveřejnění o 14 dnů déle, než by se hodilo. Musím si vybrat; spánek nebo nějaká důležitá činnost navíc. Zatím vyhrává spánek. V deset večer upadám do bezvědomí, zcela neplánovaně, kdekoliv. V pět ráno pak věším vypranou pračku. A tak pořád dokola.. 🙂

foto: webandi / Pixabay

Týden první

Děti u babičky. Školka začíná za pár týdnů. Doma je ticho a uklizeno. Ještě, že mě ta uklízecí mánie přepadla hned první den. Od té doby jsem znova neuklízela, pokud nepočítám vyskládat a opět naplnit myčku. První pondělí jedu do práce s úsměvem zfetovaného idiota. Lidi si mě nedůvěřivě měří, ale mně je to jedno. Příprava na odchod z domu mi trvala hodinu a půl. Sprcha, vlasy, nehty, nakrémovat celé tělo, třicetkrát změněný outfit. V práci komunikuji s inteligentními, dospělými bytostmi. Večer můžeme v distingované diskuzi pokračovat na letní zahrádce u sklenky dobrého alkoholu. Děti jsou přeci u babičky. Být v práci je boží!

Týden druhý

O víkendu jsem si užila děti a v pondělí ráno mi bylo při loučení trochu smutno. Přešlo to ale celkem brzy. Už nevstávám o dvě hodiny dřív, ale i tak mi příprava do práce zabere hodinu. To vypiluju. V práci rozkoš. Mám pracovní telefon a otevřený účet. Firemní kafe je vynikající a kolegové vskutku zajímaví. Jen ten jejich pesimismus mě občas trochu rozhodí.

Týden třetí

Být pracující matkou je někdy celkem náročné. Víkend v permanentním pohybu a v pondělí ráno padám na pusu. Růžovky opět u babičky. Ráno se stíhám vypravit do půl hodiny, ale furt mi to sluší. Jo, musím se chválit. V práci první pracovní úspěch. Jsem skvělá. Chybí mi děti. Ve čtvrtek malá depka a v pátek si pro ně jedu s naprostým nadšením.

Týden čtvrtý

Chybí mi ta pohodová rána u pohádek, v pyžamu, s velkým kafem v ruce. Po cestě do práce se na mě smála nějaká mladá kočka. Asi jela první den do práce. To ji přejde. Začala jsem v mhd číst knihu. Je to super krycí manévr. Nemusím si nikoho všímat a cesta utíká rychle. Nutně si potřebuji nalakovat nehty. Nestíhám nic. V práci dřu přesčasy, protože se blíží nástup do školky a každá hodina navíc se hodí.

Týden pátý

Mám home office, protože růžovky už nemá kdo (nikdo nechce – nechápu!) hlídat. Sedím u počítače a snažím se pracovat, růžovky se vztekají, že si jich nevšímám. Musíme zajít koupit bačkory a pláštěnku. Zítra to vypukne. Školka. Obě se těší, mně je zle jako před maturitou. Nevím jak to budu všechno stíhat. Ráno musíme vyrazit z domu co nejdřív. Takže na zlidštění mám asi 10 minut. Když jsem doma, pořád peru, uklízím a usínám ve stoje.
Lihovkou podepisuju kalhotky do školky a chtěla bych jít na koncert, ale mám smůlu. Zítra je velký den a s kocovinou by to nebyl úplně dobrý start do nové životní etapy růžovek. Budu bulet. Ale zkusím to vydržet až před školkou. Hlavně si nezapomenout kapesník. A holkám nové bačkůrky. A legíny, pyžama, sukýnky, mikiny, čepičky proti slunci. Hlavně to všechno popsat těmi správnými iniciály. Nepoplést velikosti. A nebulet.