Tip na víkend: Belianské Tatry

Slovenské hory, to je turistický ráj, který máme kousek od východních hranic. Nízké Tatry, Roháče, Vysoké Tatry, Štrbské pleso, Rysy. To všechno jsou známé pojmy. Vysokohorská turistika je krásný koníček, který provozuje stále více lidí. Není divu, že se na těchto místech potká ročně tisíce lidí. A pak jsou tu Belianské Tatry, které si v sobě zatím stále nesou klid, harmonii a blízkost s přírodou.

Belianské Tatry

Že jste o nich ještě nikdy neslyšeli? Pohoří rozpínající se na východ od Vysokých Tater, na samé hranici s Polskem, je pro mnoho turistů stále velkou neznámou a to zejména proto, že Správa Tatranského národního parku nechala roku 1978 celé pohoří uzavřít. Po několik let tak byly „Belianky“, turistům zcela nepřístupné. Až v roce 1993 se milovníkům vysokohorské turistiky otevřela alespoň jejich část a tou je naučná stezka Monkovou dolinou, která spojuje obec Ždiar se Širokým sedlem a Kopským sedlem. A ač by se mohlo zdát, že jeden chodník za návštěvu nestojí, opak je pravdou.

hory

Stezka Monkovou dolinou

Pokud zrovna neholdujete davům turistů proudících ze všech stran a o chvílích volna vyhledáváte spíše klidnější destinace, Belianské Tatry jsou pro vás to pravé. Naučný chodník Monkova dolina – Kopské sedlo je jediná otevřená stezka v „Beliankách“. Chodník je jednosměrný a zpoplatněný (cca 1,5 eura).

Trasa, kterou jsem já sama prošla, vedla Monkovou a Širokou dolinou, přes Široké sedlo (1826 m n.m.), Vyšné Kopské sedlo (1933 m n.m.) a končila v Kopskom sedle (1749 m n.m.). Celková délka této trasy je přibližně 6 km s převýšením 900 m. Výlet je to středně náročný, povrch chodníku je upravený tak, aby výstup zvládl každý. Podél cesty nechybí samozřejmě informační tabule se zajímavými informacemi o přírodě, zvěři, horninách a historii, týkající se naučného chodníku. Celá tato trasa nás časově vyšla zhruba na 3,5 hodiny.
Celá trasa, kterou můžete projít, začíná u hotelu Tatra ve vesničce Ždiar, dále pokračuje k hotelu Magura. Zde je oficiální vstup na naučný chodník Monkova dolina. Dále vede chodník na Široké sedlo, Kopské sedlo dolinou Zadné Meďodoly, až do Tatranské Javoriny. Celkový čas celé této trasy je odhadován na 6,5 hodiny.
Naučná stezka Monkovou dolinou bývá v zimním období uzavřená. Své brány turistům otevírá v polovině června a s příchodem sněhu, 31. října je opět uzavírá.

Co ještě můžete v Beliankách navštívit?

Národní přírodní rezervace Belianské Tatry je zároveň protkána několika jeskyněmi. Jedinou turisticky zpřístupněnou je Belianská jaskyňa nad osadou Tatranská Kotlina. Dostanete se k ní po žluté značce z obce Tatranská Kotlina, kam jezdí autobus z Popradu nebo Starého Smokovce. Vstup do jeskyně je zpoplatněn. Za návštěvu zde zaplatíte kolem 8 €. Z osady je také vhodný přístup k jediné horské chatě v Belianských Tatrách, chatě Plesnivec (1290 m) pod Bujačím vrchem.

hory

Ubytování

V Belianských Tatrách se vám nabízí různé možnosti ubytování. Stačí zadat do internetového vyhledavače a vyjede vám několik nabídek, od rodinných penzionů, přes apartmány a chaty, po několikahvězdičkové horské hotely. Největší nabídka se upíná k obci Ždiar, což je vhodné zejména proto, že zde celá trasa začíná.
My jsme bydleli až u Tatranské Javoriny v horském hotelu Montfort, který mimo jiné nabízí i nezapomenutelný výhled. Pohoří zde máte takřka na dosah. K začátku naučného chodníku jsme dojeli autobusem a zpět k našemu hotelu pak došli pěšky.

Doprava

Dostat se k Belianským Tatrám není žádný problém, ať už autem nebo autobusem. Vlak vás sem ale nedoveze. Pokud budete cílit do Ždiaru nebo Tatranské Javoriny, silnice jsou zde normálně sjízdné. K cíli, do srdce hor, už budete však muset po svých. Za tu námahu to ale stojí.

 

Život na Aljašce

Jako každý člověk s květnatou fantazií, nosím v hlavě několik konstruktivních myšlenek, kudy bych život vedla, kdyby. Vnitřně jsem připravená na různé životní křižovatky a vlastně je to strašně vzrušující představit si, že třeba jednou… A když ne, tak o tom pořád můžu snít a představovat si. Stavět velkou knihovnu a tu pak plnit novými knihami.

Jedna taková smyšlená bublina, tajný sen, mám-li to tak nazvat, mi v hlavě koluje poslední dobou častěji. Myšlenka na život v lehkém souznění s přírodou. Srub, ve kterém je v zimě teplo a v létě příjemný chládek. Jezero, řeka nebo moře někde v blízkosti a pořádný les za domem. S mojí fantazií by v tom lese žila minimálně jedna rodinka stále hladových medvědů, tři vzteklí vlci a taky kouzelné víly a zlá čarodějnice. V domě krb, velká knihovna, prostorná kuchyně a samozřejmě wifi! 🙂 A jak jsem tak nad tím vymyšleným domovem přemýšlela, napadlo mě, že bych chtěla žít na Aljašce.

Souznění s krásnou, čistou přírodou. Přes teplejší měsíce pracovat, v zimě se ukrýt před mrazy doma v teple a čekat až zase přijde jaro. Od domu se vzdálit maximálně jednou za týden pro nákup. Každé dopoledne odhazovat sníh a večer si číst nové a nové knihy u krbu, který by vyhřál celý dům. Malé město, známé tváře, srdeční lidé, jedna pošta a dvě hospody. Obchod se vším možným přímo ve středu města. Sníh kouzelně se třpytící ve svitu měsíce, voňavý les, teplé čepice a huňaté nákrčníky. Při mých věčně zmrzlých rukou alespoň dvoje rukavice.

Jdu si uvařit čaj. Letos bych si přála pořádnou, bílou zimu… ❅ ❅ ❅