Změna je dobrá

Mám ráda rozmanitost. Pestrost života. Vítám změnu. Líbí se mi střídání ročních období, obměna trendů, stylů, módy, barev. Často stěhuju nábytek, každý den měním kabelky, batohy, tašky. Pak v nich zapomínám klíče od kanceláře, čipy na vyzvedávání dětí z družiny a oblíbenou rtěnku. Mám hodně bot. 😉 A taky kupuju další a další nové hrnky na kafe.

Taková malá změna je fajn. Svěží vítr do zaběhnutého stereotypu všedního dne. Občas ale dokáže překvapit víc, než bych v danou chvíli čekala.

Strach zažít změnu

Jsou ale i změny, ze kterých mám vnitřní strach. Většinou jsou pro mě výzvou a musím se do nich přinutit. Právě ale většina těchto změn s hrůzným scénářem v mé hlavě mě v životě posunula někam dál. Jsem školena svým vlastním strachem ze změny a přitom se úplně nejvíc bojím toho, že přestanu změny vyhledávat a přijímat. Potom zapadnu do stereotypu, rovné linky svého života, bez zatáček, otoček, momentů překvapení a chuti do života.

Protože ať už si o změnách myslím cokoliv, v mém případě je změna vždy pozitivní. Musím se na ni dívat ze správného úhlu, vydolovat z ní to nejlepší, i když na první pohled se občas může zdát, že zrovna tato změna by mohla být spíš změnou k horšímu.

Všechno je to jen o úhlu pohledu

Tak třeba: Minulý týden do mého života přišla v jeden jediný den změna hned ze tří různých segmentů. Ta pro mě v tu chvíli nejzásadnější byla, že jsem musela ukončit jeden dlouhodobý projekt, na kterém jsem celkem dost aktivně pracovala. Vlastně se mi v tu chvíli ulevilo, ale zároveň mnou prostoupil strach, že šlo o dobře honorovanou zakázku. Ty peníze nám někde určitě budou chybět. Dumala jsem nad možnými důsledky, myslela na léto a že jsem chtěla vzít děti k moři. A pak mi do mailu přistála faktura za prodloužení domény mého blogu. Mohlo by se zdát, že mě nečekaný výdaj zdrtí, ale naopak! Vzpomněla jsem si, že svůj blog poslední dobou celkem zanedbávám a že se mi stýská po těch volných víkendech s růžovkama, které jsem poslední měsíce víc věnovala práci než jim. Přišel božský vnitřní klid. A uvědomění, že nic není víc, než čas s mými dětmi.
Odpočinu si. Načerpám novou energii, chuť do práce, počechrám vnitřní kreativní dušičku, rozepíšu se osobními textíky ze života, užijeme si s růžovkama přicházející jaro, zasadíme bylinky, vyladíme balkon a ve volných chvílích o tom všem budu psát na blog. A až přijde ta správná chvíle, začnu se zase poohlížet po nějaké větší zakázce, které dám to nové, co nyní ze světa načerpám.

Můj oblíbený Stephen King říká, že změna je stejně dobrá jako odpočinek.
Nezakončila bych líp můj dnešní text.

Jak se na změny ve svém životě díváte vy? Dokážete si z nich brát to dobré, nebo vás vždy totálně rozsekají a vy se pak nějaký čas skládáte dohromady? Napište mi o tom… 🙂

Moje diamantové dítě

Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle se nemohlo přisát a tak kňučelo. Mně se nalévala prsa mlékem. Mělo to ale jeden háček. Moje holčička byla v tu chvíli na druhé straně města. Akutně odvezená pryč hned po porodu. Nikdy na ten den nezapomenu. Na den, kdy krásně svítilo slunce a já už byla třetí den v porodních bolestech. Večer v 19:02 se ale konečně zadařilo a byla venku. Můj zázrak. Diamantové dítě. Dokonalost a paličatost ještě dřív, než se rozhodla prorvat na svět. Dnes se tomu smějeme a já jí vyprávím jen to hezké, nebo spíš to co jsem si k tomu porodu potřebovala přišpendlit, abych vůbec ještě někdy překonala trauma a měla další děti.
Čert vem, co se stalo, ale v tento den každý rok, když už všichni spí, vzpomínám na tu realitu. Tu, o které se nemluví na oslavě narozenin. A každý rok se hrozím, jak blízko jsme byly konce. A pak si slibuju strašně moc věcí, které bych chtěla těm svým zlatíčkům do života dopřát. Hlavně bych ale nám všem přála zdraví a pozitivní mysl.
Moje holčička Karolínka ten útrpný začátek života zvládla s grácií sobě vlastní a já se začala učit být lepším člověkem. Nemohla jsem si přát lepší učitelku, než je Karolínka. ❤️

Matka s dcerou

Příběh z obrazu

Můj kamarád, umělec, tatér, malíř, namaloval obraz. Byl zajímavý. Prohlížela jsem si jej nejdéle ze všech obrazů, které byly v jeho atelieru k vidění.
“Líbí se ti?” zeptal se mě.
“Ani nevím,” odpověděla jsem.
“Tak mi o něm něco napiš. Napiš ten příběh, který v něm cítíš.”
To je výzva, napadlo mě.

malirske_platno

A tak tady máš příběh z tvého obrazu…

Hledám!
Chodím po světě, všude tě hledám. Stále se rozhlížím, otáčím a věřím, že jednou přijde den, kdy se sejdeme. Až se znovu uvidíme, tak se zamilujeme a až se zamilujeme, tak se už nikdy neopustíme.
Hledám tě v květinách, mezi nízkými keři, v korunách těch nejvyšších stromů. V odložených láskách i budoucích náhodách. Hledám tě v nebi, taky pod světly nočních lamp a zakouřených barech. Snažím se tě najít ve smíchu, v cizích slzách, v dlouhých větách. Dokonce tě hledám na konci těch nejdelších smyšlených růžových provázků, ale ty nikde nejsi.

Prý tě mám zkusit hledat v hudbě a tak jsem se prodírala mezi notami, jemnými melodiemi, klouzala po klapkách na piánu a šplhala po strunách od dědové kytary. Bylo to k ničemu.
Pod tíhou nezdaru jsem se pomalu loudala do ztracena, na konec nekonečna. Už jsem nečekala, že tě najdu. A ty? Přesně tam, na konci nekonečna jsi seděl. Na břehu kapky rosy. Byl jsi ke mně zády, přesto jsem tě hned poznala. Chtěla jsem tě překvapit a proto jsem našlapovala tichounce a pak ti zakryla oči. Byly vlhké, jakoby od slz, ale ty přeci nikdy nepláčeš.

“Hádej kdo jsem?” Pošeptala jsem ti do ucha.
“Moje pravda.” Odpověděl jsi jistým hlasem a bez sebemenšího rozmýšlení.

Tvor pozitivní

Já jsem v podstatě tvor pozitivní. Někdy tak moc, že své okolí svým kladným pohledem na situaci už pěkně štvu. Ve všem nedobrém se snažím nacházet alespoň kapku dobrého. No však znáte to klišé, že všechno zlé je pro něco dobré. 😉 Klišé, ale pravdivé.

Já osobně také věřím, že na pozitivní myšlenky se napojuje šťastný život. Kdežto ty negativní přitahují pohromy. No vzpomeňte si, když jste někdy vyslovili nahlas nějakou zaručenou depku a zakončili to ještě více negativní myšlenkou. A pak už je to jak jízda po hlavě do pr…zadku.

Zena_fouka_do_bublifuku.

Jak k sobě jednou pustíte mínus, bude se vás držet jako klíště. Jako ten chudák, který našel v lahvi Bídu.

Pozitivní pohled na věc však přináší odpovědi. Bude to dobré. Nehledě na fakt, že většinou se trápíme naprostými zbytečnostmi, na kterých nezáleží.

Radostné vzpomínky přetváří moji budoucnost

Vše negativní, co se v mém životě děje, rychle zapomínám. To hezké si snažím naopak stále připomínat. Díky tomuto jednoduchému pravidlu žiju radostný život. Jsem šťastná, protože se v mém životě dějí samé hezké věci, které svým pozitivním pohledem na život přitahuji. A když přijde nějaká větší překážka, zkouším se s ní poprat se vztyčenou hlavou a pozitivní myslí.

Hlava má být vždy vztyčená. Hlava do dlaní nepatří. 

Máte nějaké osobní zkušenosti? Podělte se. Budu za ně ráda.

 

Ne-vždy-šťastná ženská emancipace

Tak tady stojím, v ruce držím pájku, se kterou jsem právě vytvořila díru na pítko pro morče své dcery. Je to snadný pracovat s pájkou. Je to jako žehlička na vlasy. Možná ještě snažší. Tady nemusím dávat pozor, abych si nepopálila uši.

Na půl cesty

Vážně mě ta ženská emancipace zahnala až sem? Bylo to celkem vtipný, když jsem si sama s vypůjčeným aku šroubovákem sestavovala regál z ikea. Takový hlavolam pro děti. Bavila jsem se, když jsem googlovala jak utáhnout dvířka na kuchyňské lince. Prima zjištění, že kabely se po celém bytě dají táhnout přes lišty, aby se jen tak nepovalovaly po zemi. Nemám kladivo na přibíjení hřebíčků do zdi, ani šroubovák. Místo kladiva používám dřevěnou desku, která mi zbyla po stěhování. Šroubovák nahradil pilník na nehty ze švýcarského nožíku. Ti Švýcaři, myslí na všechno.. palec nahoru.

Ne, já sama!

Vyšší dívčí jsem absolvovala při zapojování internetu. “Máme k vám s routerem poslat i technika? Ale je to za příplatek.”
“Děkuji nechci. Zvládnu si to nainstalovat sama.”
Trvalo mi sice měsíc, než jsem se tím začala skutečně zabývat, ale je hotovo. Nová wifi síť Lucie_doma viditelně svítí mezi ostatními domácnostmi v okolí.

Chtěla jsem to, tak to mám

Začínám si myslet, že opravdu zvládnu všechno co bude třeba. I když vrtat do zdi se mi zatím moc nechce. A vlastně tohle všechno, co by se v určitém kontextu mohlo zdát jako mužská práce, se mi dělat nechce. Jenže si už nějak neumím říct o pomoc. Stydím se pak sama před sebou. A přitom by to bylo tak osvobozující zahrát si na bezbrannou ženu.
Muži, zachraň mě. Vyměň žárovku, přivrtej poličku, vyhoď toho pavouka z komory a večer mě vášnivě pomiluj. Já ti za to uvařím večeři, vykoupu děti, uložím je k spánku a pak se ti celá dám. A nebudu u toho myslet. Slibuju. Já bezbranná žena.

Ne-vědomé ochuzování?

Cítím hořkost kdesi vzadu v sobě. Tohle já už nedokážu. Být občas trochu slabá. Dovolit si bezmoc. Ale cítím, že to není dobře. Jenže i když bych se pokusila být zase tou bezbrannou, bylo by to stejné jako předstírat orgasmus. Děláte to pro něj, ale baví vás to jen chvíli. Protože zatím co on si myslí, že je pánem tvorstva, celé to z povzdálí stejně menežujete vy. Jen mu nechcete kazit radost.
Ale neochuzujeme se tím my ženy o něco? A o co vlastně? Napište mi jak to vidíte vy.

 

PS: Slabá chvilka. 😉 Pomalovana zena

Souznění

Miluju květiny. Jsou krásné, většinou krásně voní a umí promlouvat, i když jsou tiše. Květiny a ženy k sobě neodmyslitelně patří. Doplňují sebe, společně zkrášlují své okolí a jedna bez druhé je taková ne-úplná. Společně dokáží zdobit dvojnásob a navzájem se prostě potřebují. Žena a květina.

Škoda jen, že mužům tenhle fakt často nedochází (samozřejmě ne všem!). Jde o maličkost, která dělá může mít za důsledek něco velkého.

Většinu květin, kterou jsem za celý svůj dosavadní život dostala, mi věnovala žena. A nebo jsem si je koupila sama. A pak je vložila do vázy, dala jim vodu, vázu postavila na jídelní stůl a na hloupé otázky, kdo mi tu kytici květin dal, mlčela. Jako květina.? 😉

Muži by měli o ženu pečovat jako o květinu. Pokud jí nebudou věnovat svůj čas, nebudou se o ni starat, zalévat ji a vnímat, zvadne. Naopak, když jí věnují vše co potřebuje, květina mu to stokrát a ráda oplatí. Odmění se krásnými květy, láskou a něžností, zpříjemní domov, ozdobí ho svým radostným já. Vytvoří harmonii.

Bavíme se ještě o květině, nebo už o ženě? 🙂

Cítíte to souznění?
Květina – žena. Potřebují živou vodu, impuls života, lásky, porozumění, sdílení. Žena – květina.

Kdy jste naposledy od někoho dostaly květinu, milé ženy?

Věř v to, kým jsi

Je snadné vidět na druhých to negativní. Věřit tomu, že ten tamto, a víš jak, že bůhví jak. Ale letošní rok mě naučil, že každý člověk má v sobě něco skvělého. Výjimečného. TO svoje světlo. A já bych si moc přála, abychom jej nechali zářit. Ať už říká ten tamto, a víš jak, že bůhví jak.

Nebát se chtít víc a stát si za svým rozhodnutím. Žena s lucernou.

Dovol si zářit. Věř v to, kým jsi. Protože kouzlo se stane, když se nevzdáš, i když někdy chceš.

 

Dýně je oranžový poklad podzimu

Dýně je velice blahodárná zelenina, která v posledních letech zažívá v České republice boom. Ještě aby ne. Tento podzimní oranžový poklad nadupaný vitamíny přitom nemusí být nutně jen k jídlu. Skvěle dozdobí domov, navodí pohodovou podzimní atmosféru a ještě se při jejích úpravách zabaví celá rodina. Skutečný skvost přicházejícího podzimu.

Dýně na talíři

S příchodem chladnějšího počasí se instinktivně začínáme připravovat na zimu, prohříváme tělo zevnitř. A jednou z možností jak se vnitřně zahřát, je zařadit do jídelníčku polévku, třeba na večeři. Výživná, plnohodnotná večeře, ideální pro děti i dospělé. Dýňová polévka je navíc na přípravu neskutečně jednoduchá a rychlá. Hutná, krémová konzistence potěší nejednoho gurmána.

miska s polévkou

Podzimní životabudič vám do těla přivede notnou dávku vitamínů, zejména B a C. Také vlákninu a minerály. Dýně je močopudná, pročistí tedy i vaše ledviny. Skvěle podporuje trávení a čistí organismus.

Pokud nemáte rádi polévky, můžete dýni upravovat na jiný způsob. Dýně se dá jen tak péct v troubě, mixovat s brambory, smažit jako placky. Dýni můžete připravovat i na sladko, třeba posypat skořicí a upéct. Dýňovému koláči neodoláte určitě. A výborný je i dýňový kompot, pokud si rádi děláte zásoby na zimu.

Zbylá semínka z útrob dýně určitě nevyhazujte. Upražte je na pánvi, nebo vysušte v troubě. Semínka jsou také plná vitamínů a minerálů, které vašemu tělu prospívají. Semínka navíc působí blahodárně na kvalitu vlasů a nehtů.

Dýně v koši

Symbol podzimu

Naplánujte si s rodinou dýňohrátky. Malé dýně, zejména hokaido, si nechávám na polévky a vaření. Když ale chci zabavit děti, seženu pořádně velkou, macatou dýni. Tu pak společně vydlabeme, vytvoříme žádaný obličej, většinou pořádně zubatý a nakoupíme svíčky. Každý večer nám pak na zahradě svítí dýňový strašák, který většinou vydrží do prvního sněhu.

Pokud vám zbyly malé, klidně atypické dýně, můžete je položit jen tak na schody, balkon, okenní parapet a mít tak svoji malou podzimní výzdobu pěkně na očích.

Matka s dcerami

Význam barvy

Věděli jste, že oranžová barva je symbolem optimismu, pozitivní nálady, mládí a radosti ze života? Dokáže bojovat proti negativní náladě a nechuti. Obklopte se oranžovou náladou, zásobte se oranžovými dýněmi a žádná podzimní plískanice vás nerozhází. Jak na těle, tak na duchu.

Krásný podzim!