Vystoupala jsem na kopec nad město. Výhled sliboval zelenou krajinu probouzející se do jara. Jenže dva dny před příletem do Skotska napadl sníh. To už se tak stává. Počasí je v této zemi proměnlivé, tak jako směr cesty, kterou jdeme. Ovlivnitelné takřka čímkoliv. Ale když pokračujeme dál, nenecháme se zastavit různými překážkami, nečekaně napadaným sněhem nebo náhlou nepřízní osudu, nakonec se nám dostane odměny.
Pokračovat ve čtení “Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe”Archiv rubriky: BLOG
Zase se hledám
Rozjíždím nový projekt. Projekt pro všechny unavené ženy, mámy, podnikatelky, jogínky, hledačky světla, čarodějky, životab(l)udičky. Plán na návrat k sobě. Do nejhlubšího nitra, ze kterého může vzejít vždy jen to nejlepší.
Jsem a přitom nejsem
Ztratila jsem se sama v sobě a tak se hledám. Zase. Mám za sebou velice náročný rok, který v sobě nesl mnoho výjimečných dnů. Ty ale střídaly dny neuvěřitelně náročné. Na tělo i duši. V ose času vidím, že jsem se posunula dopředu, ale v sobě necítím radost.
Co se vlastně stalo?
Byla jsem na cestě. Šla jsem nahoru, stoupala, ale pak přišel nečekaně špatný krok, strmý pád. Vybité baterky. Nepřízeň osudu. Neustála jsem to. Moje světlo pohaslo. Bloudím teď v obrovském zmatku, nadbytku práce a starostí. Zapomínám večer děkovat a ráno se radovat z nového dne. A přesně tohle budou první dvě věci, s kterými na své cestě k sobě opět začnu.
Den první, zítřek
Zítra ráno vstanu a poděkuju, že můžu zažít další ráno. Vychutnám si ranní kávu a usměju se na svoje děti. Pokusím se nespěchat, nerozčilovat se. Ukážu času, že se ho nebojím víc, než je nezbytně nutné.
Úklid duše
Že mi pořád nerozumíte? Tohle je úklid jedné bolavé duše.
Máte pocit, že v sobě také nemůžete najít radost? Vytratila se a pokusy o návrat jsou vrtkavé? Nestálé a bolavé.? Pojďte do toho se mnou. Podpořme se v tom být lepší. Když uzdravíme sebe, můžeme pak pomáhat i lidem kolem nás. Uzdravíme svět skrze sebe.
Po(divně)citový článek
Je to divný článek, souhlasím. Text o pocitech, ale bolavá zkušenost se skrývá ve stínu. Dnes se mi nechtělo ji rozkrývat. Nechme všechny ty negativní vlivy ještě pod dekou. Však ony se samy budou drát na povrch, až započnu léčbu duše.
Příště budu více na zemi, ale dnes brouzdám duší a hledám co všechno bude třeba opravit.
Potřebujete to taky? Nebo toužíte jen po pohlazení? Napište mi na mail. Otevírám duši i srdce a jsem připravena. Poslouchat, pochopit.
Dnešní úkol zní: Zítra ráno poděkuji za nový den. Usměji se na své blízké a pokusím se spěchat o malinko méně, než je běžné.
Sledujte můj blog, buďte součástí a nebo si jen občas přijďte pro pohlazení a milé slovo.
Dovolená za pár kaček, s bohatými zážitky
Říká se, že to nejcennější si neseme v našich vzpomínkách. Společně strávené chvíle s lidmi, které milujeme a se kterými chceme náš čas trávit. Většinou mezi takové lidi počítáme naše nejbližší rodinu. Děti, manžel, pes, morče. A tak, ač se původně zdálo, že letošní léto bude na vzpomínky spíš chudší, neplánovaná “kulový blesk akce” předčila veškerá očekávání.
Volné chvíle jsme strávili spolu. I když psa zatím nemáme a morče zůstalo z bezpečnostních důvodů raději doma. Šťastné děti, šťastná máma. Nebo je to obráceně? Už ani nevím… 😉
Když se rozhodneš, jeď hned! Protože můžeš.
Jsem typ plánující poměrně dost dopředu. Od doby co mám děti, mě plán a určitý, alespoň trochu udržitelný řád, v tom chaotickém stereotypním kolotoči uklidňuje. A taky mě baví se na něco těšit.
Ale protože nám letos nevyšlo moře. A protože babičky ani zdaleka nepokryjí celé prázdniny, v jednom takovém hluchém týdnu, kdy jsme se v pondělí nudili ve městě, jsme prostě sbalili peřiny, nafukovací matraci, stan, židličky, stolečky, noťas (bez toho nejedu ani do přírody!), běžecké boty (bez těch taky ne!), plavky a hurá na jih. Přesně řečeno do Strážnice a ještě o kousek dál.
Vítejte v autokempu Lučina
Takových článků je teď všude mraky. Ideální kemp, vhodný pro děti, nejlepší místo na dovolenou a tak dále. Protože ale tohle všechno kemp Lučina splňuje, doporučuji jedenácti hvězdičkami z deseti.
Kemp ani velký, ani malý, prostě tak akorát. Prostor pro stany, karavany, možnost bydlet v chatce. Dva menší bazény (pouze pro ubytované), z čehož jeden s lehce slanou vodou. No jako u moře. Program pro děti. Minigolf, kuželky, kulečník, dobré pivo a k obědu výběr z dvou meníček za stovku. Domácí pizza z pece, jídlo dobré a ne jen smažák s hranolkama. V kuchyňce vlastní lednička a všude kolem božský klid. Příroda krásná, procházky do okolí nenáročné.
To vše za cenu velice přijatelnou. Dovolená za pár kaček s hodně velkým přesahem, bohatými vzpomínkami a chutí zase někam vyrazit.
I já sama si v sobě stále nesu vzpomínky na dětská léta a na kempování. Vzpomínám s radostí a úsměvem. Na takové dovolené vzpomínám dokonce víc, než na první moře. 🙂
Nevím, čím je to kempování tak magické. Možná blízkost přírody? Srdečnost lidí, protože chvíli jsou na tom všichni tak nějak stejně. Všichni spí na zemi, pochutnávají si na opečených buřtech a sprchují se ve stejné sprše, čtyři minuty za desetikačku. 🙂
Navštívili jste nějaké místo, které musíte doporučit? Napište mi o něm. Za každý zajímavý tip na výlet, prodloužený víkend, dovču, cokoliv s dětmi (ale i bez) beru!
Díky a přeji krásné léto,
vaše Luci 🙂
Magické rodičovství
Moje mladší dítě si začalo trhat zuby. Ani ne tak proto, že by se jí ty zuby nějak kývaly. Zpočátku proto, že chtěla mít v puse o zub, dva méně, tak jako straší ségra. Protože co má ségra, to je prostě dobrý.
Jenže potom se jí zalíbilo, že za každý zoubek je pod polštářem nějaká ta koruna, nebo překvapení. A tak byl nejvyšší čas povolat zoubkovou vílu, aby tomu zbytečnému trhání zubů udělala přítrž.
Zoubková víla dorazila, napsala kouzelné psaníčko, které snad splnilo účel (uvidí se za pár týdnů) a pak se opět zakryla peřinkou fantazie.
Supermáma
Když jsem psala ten dopis a vymýšlela jak jej Viktorce předám, jestli ho hodím do schránky, nebo vsunu v noci pod polštář, došlo mi, že jako máma můžu být skutečně jakoukoliv magickou postavou. A také jsem jich již několik absolvovala. Jasně, na princezny, baletky, učitelky, kuchařky, uklízečky atd. jsme si s růžovkama hrály často, ale popustit uzdu fantazie a zkusit něco víc, to je výzva.
Slyším trávu růst
Třeba to ani nemusí být fantazie. Je dobré se občas dívat na svět očima svých dětí a tak, když na hřišti byla nuda, lehly jsme si do trávy a poslouchaly jak roste. Zkoušeli jste to někdy? Moje děti umí řeč trávy a to vám povím, to byly příběhy. 🙂
Když měl přijít čert
To nepříjemné prosincové téma – čert. Jak toho využít a zároveň nezadělat dítěti na celoživotní trauma? Mohla za to flaška vína, kterou jsme ten večer vypili a nápad byl na světě. Anděl uklidil pokojíček, když děti spaly. Čert se do bytu nedostal, i když se snažil. Ta černá ruka na dveřích byla jasným důkazem. Brambora v šuplíku od ponožek? Že by nám chtěl anděl něco říct? A nakonec dobroty na balkoně. Prošli jsme všichni, pro letošek. I morče dostalo dobrůtky. 😉
O Ježíškovi vám tu psát nebudu, ale budu ráda, když holky budou ještě chvilku věřit. Vlastně… já taky pořád věřím, i když ne na dárky pod stromečkem. Věřím v tu dobu, která je skutečně kouzelná. Jediný čas v roce, kdy se svět tak trochu zklidní, aspoň na jeden večer jsme všichni skutečně a úplně spolu. Živí i ti, co už museli odejít. Protože se máme rádi, protože chceme, mluvíme spolu, posloucháme se. Největší dárek pro nás všechny je ten společný čas, kdy se skutečně vnímáme.
Hravý rodič
Poslední dobou jsem se na rodičovství pohlížela dost upjatě. Byl školní a školkový rok. Hodně povinností, rutina, každotýdenní koloběh. Jako bych vytěsnila fakt, že právě to hraní a vymýšlení fantastických scénářů, kterými jsme si ozvláštňovaly dny, mě na rodičovství bavilo vždycky nejvíc. A že právě tohle prolínání pohádkového, dětského a dospěláckého světa dává zejména rodičům takový ten příjemný pocit, že být rodič je děsně fajn.
A tak se snažím, i přes plný diář a mnoho povinností, které mi tento rok ještě přibyly, hrát s růžovkama podstatně častěji jejich hru. Být víc hravá a kouzelná. Podporovat jejich bystré hlavičky a přesto je na té cestě do dospělosti stále znejišťovat, zda jsou kouzla skutečně možná.
Nikdo tě nikdy nebude milovat víc než tvoje děti.
Tak jim to dětství udělejte kouzelné, dokud věří. A ten plamínek víry v nich udržte co nejdéle.
A jestli máte nějaký tip na kouzelné zážitky, sem s nimi. Jistě nebudu jediná máma, která se ráda nechá inspirovat.
Krásný den, vaše Luci 🙂
Já a moje čtečka
Zase mám trochu víc času číst, takže využívám služby svojí milované čtečky a dnes jsem si tak vzpomněla…. 😉
Stalo se to ve školce, před několika lety. Byla jsem zrovna čerstvou majitelkou nové čtečky e-knih. Hrdě a pyšně ji nosila všude s sebou, protože co si budeme, právě kvůli tomu, že se vám do kabelky vejde většina vašich oblíbených knih, jsem si ji pořizovala.
Ten den jsem se v šatně školky zapovídala s ředitelkou. Došlo na téma knihy a dovolená. Ona, jakožto vášnivá čtenářka stále zvažovala, zda ji ta čtečka bude bavit stejně jako papírová kniha.
Vím, jde o obligátní otázku a každý to vidí jinak. Někdo ve čtečce prostě číst nedokáže, jinému to nevadí. Já patřím do druhé skupiny. Ano, na papírové knihy nedám dopustit. Miluju jejich vůni, to jak vypadají a jak dokáží zdobit místnost. Bez knihovny by můj domov nebyl domovem. Papírová kniha prostě sluší. Na druhou stranu jsem praktik. V době mobilů a počítačů mi vyhovuje mít silnější knihy ve čtečce a nemuset je vláčet v tašce.
Ředitelka hlasitě zvažovala různá pro a proti na téma čtečka a já hrdě vytáhla tu svoji novou pojízdnou e-knihovnu. Zapnula knoflík a přístroj podala ředitelce.
Ona, jakož správný vášnivý čtenář, nezačala řešit čudlíky a co kde se jak dělá, nýbrž se rovnou začetla do textu, který se před ní, jako poslední čtená kniha, otevřel.
Vidím to jak včera, když vyvalila oči a těkala z řádku na řádek. A pak mi to došlo. Moje hlava měla v ten týden zrovna chuť na něco opravdu odlehčeného. Žádné drama, psychoanalýzy, duševní zvraty. Aktuálně jsem měla rozečtený erotický román. Tuším, že to byl Božský bastard.
Polilo mě horko a nejraději bych jí tu čtečku vyrvala z ruky. Zachichotala jsem se a s omluvou, že už spěchám do práce, jsem čtečku vrazila zpátky do tašky.
Vystřelila jsem pak ze školky rychlostí blesku a až v autobuse směrem do práce se odhodlala podívat na tu stránku, kterou si ředitelka tak pečlivě četla.
No jo, bylo to tam. Pen*s, kozy, muchlovačka na pracovním stole. 🙈🙊🙉
Měsíc jsem se ředitelce snažila vyhýbat. Pak přišel otec růžovek a říká: “Vzkazuje ti ředitelka ze školky, že tu čtečku si letos asi ještě nekoupí, ale máš jí napsat jakou knihu to v té tvojí četla.? A prý jestli bys mohla co nejdřív. Za týden odjíždí na dovolenou.”
📔🤷♀😎
Změna je dobrá
Mám ráda rozmanitost. Pestrost života. Vítám změnu. Líbí se mi střídání ročních období, obměna trendů, stylů, módy, barev. Často stěhuju nábytek, každý den měním kabelky, batohy, tašky. Pak v nich zapomínám klíče od kanceláře, čipy na vyzvedávání dětí z družiny a oblíbenou rtěnku. Mám hodně bot. 😉 A taky kupuju další a další nové hrnky na kafe.
Taková malá změna je fajn. Svěží vítr do zaběhnutého stereotypu všedního dne. Občas ale dokáže překvapit víc, než bych v danou chvíli čekala.
Strach zažít změnu
Jsou ale i změny, ze kterých mám vnitřní strach. Většinou jsou pro mě výzvou a musím se do nich přinutit. Právě ale většina těchto změn s hrůzným scénářem v mé hlavě mě v životě posunula někam dál. Jsem školena svým vlastním strachem ze změny a přitom se úplně nejvíc bojím toho, že přestanu změny vyhledávat a přijímat. Potom zapadnu do stereotypu, rovné linky svého života, bez zatáček, otoček, momentů překvapení a chuti do života.
Protože ať už si o změnách myslím cokoliv, v mém případě je změna vždy pozitivní. Musím se na ni dívat ze správného úhlu, vydolovat z ní to nejlepší, i když na první pohled se občas může zdát, že zrovna tato změna by mohla být spíš změnou k horšímu.
Všechno je to jen o úhlu pohledu
Tak třeba: Minulý týden do mého života přišla v jeden jediný den změna hned ze tří různých segmentů. Ta pro mě v tu chvíli nejzásadnější byla, že jsem musela ukončit jeden dlouhodobý projekt, na kterém jsem celkem dost aktivně pracovala. Vlastně se mi v tu chvíli ulevilo, ale zároveň mnou prostoupil strach, že šlo o dobře honorovanou zakázku. Ty peníze nám někde určitě budou chybět. Dumala jsem nad možnými důsledky, myslela na léto a že jsem chtěla vzít děti k moři. A pak mi do mailu přistála faktura za prodloužení domény mého blogu. Mohlo by se zdát, že mě nečekaný výdaj zdrtí, ale naopak! Vzpomněla jsem si, že svůj blog poslední dobou celkem zanedbávám a že se mi stýská po těch volných víkendech s růžovkama, které jsem poslední měsíce víc věnovala práci než jim. Přišel božský vnitřní klid. A uvědomění, že nic není víc, než čas s mými dětmi.
Odpočinu si. Načerpám novou energii, chuť do práce, počechrám vnitřní kreativní dušičku, rozepíšu se osobními textíky ze života, užijeme si s růžovkama přicházející jaro, zasadíme bylinky, vyladíme balkon a ve volných chvílích o tom všem budu psát na blog. A až přijde ta správná chvíle, začnu se zase poohlížet po nějaké větší zakázce, které dám to nové, co nyní ze světa načerpám.
Můj oblíbený Stephen King říká, že změna je stejně dobrá jako odpočinek.
Nezakončila bych líp můj dnešní text.
Jak se na změny ve svém životě díváte vy? Dokážete si z nich brát to dobré, nebo vás vždy totálně rozsekají a vy se pak nějaký čas skládáte dohromady? Napište mi o tom… 🙂
Moje diamantové dítě
Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle se nemohlo přisát a tak kňučelo. Mně se nalévala prsa mlékem. Mělo to ale jeden háček. Moje holčička byla v tu chvíli na druhé straně města. Akutně odvezená pryč hned po porodu. Nikdy na ten den nezapomenu. Na den, kdy krásně svítilo slunce a já už byla třetí den v porodních bolestech. Večer v 19:02 se ale konečně zadařilo a byla venku. Můj zázrak. Diamantové dítě. Dokonalost a paličatost ještě dřív, než se rozhodla prorvat na svět. Dnes se tomu smějeme a já jí vyprávím jen to hezké, nebo spíš to co jsem si k tomu porodu potřebovala přišpendlit, abych vůbec ještě někdy překonala trauma a měla další děti.
Čert vem, co se stalo, ale v tento den každý rok, když už všichni spí, vzpomínám na tu realitu. Tu, o které se nemluví na oslavě narozenin. A každý rok se hrozím, jak blízko jsme byly konce. A pak si slibuju strašně moc věcí, které bych chtěla těm svým zlatíčkům do života dopřát. Hlavně bych ale nám všem přála zdraví a pozitivní mysl.
Moje holčička Karolínka ten útrpný začátek života zvládla s grácií sobě vlastní a já se začala učit být lepším člověkem. Nemohla jsem si přát lepší učitelku, než je Karolínka. ❤️
Poslední den mého života
Je mi 158 let a kousek. Kalendář ukazuje datum 30. října 2142 a je nádherné podzimní ráno. Můj manžel (i po těch letech miluju to slovo “manžel”) chystá snídani a já melu čerstvou kávu. Dneska připravuji konvičku pravého jamajského kafe, které nám dovezl náš syn ze služební cesty.
Miluji naši kuchyň, protože do ní od rána svítí slunce. Když jsme se po čtyřicítce rozhodli, že si skutečně postavíme svůj vysněný dům u jezera, na kraji hor, slunečná strana byla hlavní prioritou. Pak ještě prostorná kuchyně a velké prosklené okno v mojí pracovně. Jen aby mělo trojúhelníkový tvar, to jsem si přála snad odjakživa.
Hodně jsme se na domě nadřeli, ale v podstatě nás ta dřina zachránila. Přišla část naší společné cesty, kdy jsme potřebovali oživit naši jiskru. Najeli jsme do přílišného stereotypu a ten nás pomalu metl do záhuby. Naše dny ztichly a nám to pomalu začínalo být jedno. Potřebovali jsme svůj život zase zhlučnit. Růžovky vyrostly a chtěly si žít svoje životy.
S manželem jsme tenkrát byli stále plni sil, věnovali se svým kariérám, koníčkům, sociálním bublinám a netušili, že to ještě zdaleka není vrchol našich životů.
Svět pomalu přijal zdravý životní styl a já od roku 2015 zvesela pojídala goji. Prý zázračná bobule. Když jsem v 47 letech znovu otěhotněla, doktoři potvrdili, že hlavní zásluhu (kromě mého manžela) si nese právě goji. Ono těhotenství v tolika letech už v té době nebylo zase tak zvláštní. Lidem se díky zdravému stravování, pěstováním vlastních, chemicky neošetřených potravin, ekologickému smýšlení a zpočátku řízenému pohybu (ano, kolem roku 2020 začal být pohyb povinný pro každého občana staršího 12 let) značně prodloužil život. Nyní se lidé v průměru dožívají 150 let. Svět pochopil, že zelená vlna dává zelenou životu.
Chlapečka jsem porodila už v novém domě. Směju se a v očích se mi lesknou slzy, když si vzpomenu, jak se manžel bál, že už ho nebude moct naučit fotbal, házet na koš, jezdit s ním na lyžích a v létě divoké sjezdy na kolech. Ještě ve 120 běhal po hřišti. Pan trenér.
Dnešní říjnový den je ale vskutku krásný. To slunce, které nám svítí do kuchyně. Káva je vynikající, snídaně vydatná. Chystáme se dnes na výlet nahoru do kopců. Dnes uzavíráme turistickou sezonu a za pár týdnů začne sněžit.
Kdo by to čekal, před 120 lety. Tenkrát to bylo s naší planetou už hodně zlé. Hodiny světa ukazovaly za dvě minuty celá a mohlo se zdá, že tohle už nikdo a nic nezachrání. Ale stal se zázrak. Ano, opravdu to byl zázrak.
Diktátoři, špatní vůdci, prezidenti, kteří smýšleli nad válkami a jadernými útoky, ti všichni začali zničeho nic umírat. Padali jak hrušky. Dohnal je stres a stáří? Nebo vůle boží?
Hodně se mluvilo o ekologii a problémy se konečně začaly skutečně řešit. Díky různým grantům a finančním podporám se vědcům podařilo dostat pod kontrolu globální oteplování a ozonová díra byla díky technice zcela odstraněna, což zapříčinilo, že většina přírodních katastrof se tak přestala dít, případně jsou nyní včas předpovězeny.
“Dneska jsi nezvykle potichu,” říká mi můj manžel. Už jsem se zmínila, jak to slovo “manžel” miluju? 🙂
“Je výjimečný den. Cítím to v sobě.”
“Turistické chodníky ale přece zamykáme každý rok.”
“Ale dnes to bude prostě výjimečné. Už jen to slunce…”
Tato povídka vznikla, protože ráda fantazíruji, představuji si jak minulost, kterou jsem zažít nemohla, tak budoucnost, kterou kdo ví jestli zažiji. Moje bezbřehá fantazie mi toto ale umožňuje.
A i když by se mohlo zdát, že povídka má smutný konec, není tomu tak. Žít spokojený, dlouhý a naplněný život, který skončí jednoho krásného slunečného dne, na milovaném místě, s milovaným člověkem po boku, to je pohádka se šťastným koncem. A já na pohádky věřím. 🙂