Fotonávod: Vyrob si svoji roušku, bez jehel, nití a šicího stroje

Taky vás tu a tam přepadne stísněný pocit, že to co právě prožíváme je jak z nějakého sci-fi filmu? Jsem s dětmi doma, pracuji po večerech a nocích, ale něco jíst musíme, proto se nevyhneme občasné návštěvě obchodu. A neměli jsme roušky. Neměli je ani v lékárně. Nemám šicí stroj a než bych něco spíchla ručně, asi bychom doma pomřeli hlady.

Pokračovat ve čtení “Fotonávod: Vyrob si svoji roušku, bez jehel, nití a šicího stroje”

Příprava na jarní detox

Únor je divný měsíc. Je krátký, prudký, na počasí všelijaký. Intenzivní zimu střídá podivné předjaří a pak zase hurá do listopadu. Na můj vkus příliš málo slunce.

Mrazivé počasí vysiluje moje tělo i duši. Novoroční chuť začít se sebou něco dělat pomalu vyprchává, protože na delší běhání je nevlídno. Ke cvičení mi chybí energie, kterou nahrazuji čokoládou a chladné počasí bez slunečního světla mě začíná ždímat i duševně.

Pokračovat ve čtení “Příprava na jarní detox”

Rok 2020 v barvě naděje

Pokud je vaše oblíbená barva modrá, mám pro vás skvělou zprávu. Letošní rok je totiž klasická modrá vyhlášená barvou, která bude trendy, ať už ve skříni, na zdech ložnice nebo na jakémkoli kousku, jenž doladí interiér vašeho domova. A to znamená, že tradiční modré cibuláky jsou zase v kurzu.

Pokračovat ve čtení “Rok 2020 v barvě naděje”

Za úspěchem stojí hlavně vytrvalost

Druhý týden nového roku, první kompletní, 24/7, pro většinu z nás už naplno pracovní. Zabíháme se v roce novém, ale vůně starého ještě nevyčichla. Ideální příležitost k zamyšlení se nad tím, co jsme se v minulém roce naučili, kam jsme se posunuli. Zhodnotit, zda jsme udělali vše tak, jak jsme udělat chtěli a začít spřádat nové plány.

Pokračovat ve čtení “Za úspěchem stojí hlavně vytrvalost”

První pomoc proti stresu

Mám pro vás malý vánoční dárek v podobě dechové meditace, kterou provozuji, když už nevím kudy kam. Nezabere víc jak pět minut, ale pokud se v ní budete cítit dobře, klidně setrvejte i déle. V podstatě je to chvilka tvořená na míru a její tvůrci jste vy sami.

Pokračovat ve čtení “První pomoc proti stresu”

Poslední den mého života

Je mi 158 let a kousek. Kalendář ukazuje datum 30. října 2142 a je nádherné podzimní ráno. Můj manžel (i po těch letech miluju to slovo “manžel”) chystá snídani a já melu čerstvou kávu. Dneska připravuji konvičku pravého jamajského kafe, které nám dovezl náš syn ze služební cesty.

Miluji naši kuchyň, protože do ní od rána svítí slunce. Když jsme se po čtyřicítce rozhodli, že si skutečně postavíme svůj vysněný dům u jezera, na kraji hor, slunečná strana byla hlavní prioritou. Pak ještě prostorná kuchyně a velké prosklené okno v mojí pracovně. Jen aby mělo trojúhelníkový tvar, to jsem si přála snad odjakživa.

Hodně jsme se na domě nadřeli, ale v podstatě nás ta dřina zachránila. Přišla část naší společné cesty, kdy jsme potřebovali oživit naši jiskru. Najeli jsme do přílišného stereotypu a ten nás pomalu metl do záhuby. Naše dny ztichly a nám to pomalu začínalo být jedno. Potřebovali jsme svůj život zase zhlučnit. Růžovky vyrostly a chtěly si žít svoje životy.

Vyhled_hory_slunce

S manželem jsme tenkrát byli stále plni sil, věnovali se svým kariérám, koníčkům, sociálním bublinám a netušili, že to ještě zdaleka není vrchol našich životů.

Svět pomalu přijal zdravý životní styl a já od roku 2015 zvesela pojídala goji. Prý zázračná bobule. Když jsem v 47 letech znovu otěhotněla, doktoři potvrdili, že hlavní zásluhu (kromě mého manžela) si nese právě goji. Ono těhotenství v tolika letech už v té době nebylo zase tak zvláštní. Lidem se díky zdravému stravování, pěstováním vlastních, chemicky neošetřených potravin, ekologickému smýšlení a zpočátku řízenému pohybu (ano, kolem roku 2020 začal být pohyb povinný pro každého občana staršího 12 let) značně prodloužil život. Nyní se lidé v průměru dožívají 150 let. Svět pochopil, že zelená vlna dává zelenou životu.

Chlapečka jsem porodila už v novém domě. Směju se a v očích se mi lesknou slzy, když si vzpomenu, jak se manžel bál, že už ho nebude moct naučit fotbal, házet na koš, jezdit s ním na lyžích a v létě divoké sjezdy na kolech. Ještě ve 120 běhal po hřišti. Pan trenér.

Dnešní říjnový den je ale vskutku krásný. To slunce, které nám svítí do kuchyně. Káva je vynikající, snídaně vydatná. Chystáme se dnes na výlet nahoru do kopců. Dnes uzavíráme turistickou sezonu a za pár týdnů začne sněžit.

Kdo by to čekal, před 120 lety. Tenkrát to bylo s naší planetou už hodně zlé. Hodiny světa ukazovaly za dvě minuty celá a mohlo se zdá, že tohle už nikdo a nic nezachrání. Ale stal se zázrak. Ano, opravdu to byl zázrak.

Diktátoři, špatní vůdci, prezidenti, kteří smýšleli nad válkami a jadernými útoky, ti všichni začali zničeho nic umírat. Padali jak hrušky. Dohnal je stres a stáří? Nebo vůle boží?

Hodně se mluvilo o ekologii a problémy se konečně začaly skutečně řešit. Díky různým grantům a finančním podporám se vědcům podařilo dostat pod kontrolu globální oteplování a ozonová díra byla díky technice zcela odstraněna, což zapříčinilo, že většina přírodních katastrof se tak přestala dít, případně jsou nyní včas předpovězeny.

“Dneska jsi nezvykle potichu,” říká mi můj manžel. Už jsem se zmínila, jak to slovo “manžel” miluju? 🙂
“Je výjimečný den. Cítím to v sobě.”
“Turistické chodníky ale přece zamykáme každý rok.”
“Ale dnes to bude prostě výjimečné. Už jen to slunce…”


Tato povídka vznikla, protože ráda fantazíruji, představuji si jak minulost, kterou jsem zažít nemohla, tak budoucnost, kterou kdo ví jestli zažiji. Moje bezbřehá fantazie mi toto ale umožňuje.
A i když by se mohlo zdát, že povídka má smutný konec, není tomu tak. Žít spokojený, dlouhý a naplněný život, který skončí jednoho krásného slunečného dne, na milovaném místě, s milovaným člověkem po boku, to je pohádka se šťastným koncem. A já na pohádky věřím. 🙂 

Věř v to, kým jsi

Je snadné vidět na druhých to negativní. Věřit tomu, že ten tamto, a víš jak, že bůhví jak. Ale letošní rok mě naučil, že každý člověk má v sobě něco skvělého. Výjimečného. TO svoje světlo. A já bych si moc přála, abychom jej nechali zářit. Ať už říká ten tamto, a víš jak, že bůhví jak.

Nebát se chtít víc a stát si za svým rozhodnutím. Žena s lucernou.

Dovol si zářit. Věř v to, kým jsi. Protože kouzlo se stane, když se nevzdáš, i když někdy chceš.