Nestydaté mládí v hajzlu

Čtu právě Nestydaté plavky od C. D. Paynea a moc se u toho bavím. Payneovo Mládí v hajzlu jsem četla, když jsem měla pocit, že ještě v hajzlu rozhodně není. Tajně doufám, že nikdy nenastane den, kdy bych si musela kupovat plavky ve velikosti xxl na třetí.

Možná, že bych měla zase začít běhat. Jenže se mi rozbil můj chytrý bílý smartphone. No rozbil, normálně SE zaviroval. A najednou tady porno, tam porno, všude samé porno, až mě z toho málem trefil šlak. Oči jsem sklápěla, rumělce ve tvářích a ten chytrý krám prostě nešel vypnout. V lehké panice jsem z něj vypreparovala baterku a teď už je měsíc opravován u firmy, jejíž recenze jsem si přečetla až příliš pozdě. Snad se ještě někdy setkáme.

Ale zpět k tomu běhání.. Začnu běhat, až se mi vrátí můj bílý kámoš. Mě to běhání totiž bez monitoringu nebaví. Pokud bych v cíli neviděla kolik a za kolik, nemám důvod se snažit.
A taky se potom přestanu přecpávat těma mandlema v čokoládě. Jenže když mě tolik chutná, když čtu. Začnu jablkem a skončím u tabulky čokolády. Doháje! Jestli já mám to čtení vůbec zapotřebí?! 😉

Právě čtu: Měsíční svit nad Paříží

Kdybych si mohla vybrat, ve které době bych chtěla žít, nejspíš by to byla právě pro mě krásná, na povrchu uhlazená, leč v srdci divoká a vášnivá 20. léta. I proto jsou knihy, jejichž příběh probíhá v této době, mému srdci tolik blízké. Tentokrát jsem se začetla a během pár dnů doslova zhltla knihu Měsíční svit nad Paříží.

Nebudu tu vypisovat celý děj knihy. Raději bych se zaměřila na okamžiky, kterými se pro mě tato kniha stala lepší než průměrná. První, co mi bylo na příběhu sympatické, je fakt, že hlavní hrdinkou je dvacetiosmiletá Helena, stále svobodná žena, která i v tomto pokročilém věku (bez manžela, zavrhnuta anglickou společností) má svůj sen a nebojí se jej realizovat. Zapíše se proto na uměleckou školu v Paříži, kam se odstěhuje, z Londýna.

Žít život v poválečné Paříži je snem nejednoho člověka s uměleckou duší. Užívala jsem si procházky podél Seiny, poklidné pozdní obědy, u kterých nikdy nechybělo kvalitní víno, návštěvy v knihkupectví Shakespeare and Company, lekce malby, které vedl věčně nespokojený mistr Czerny. Dny strávené v atelieru, hry světla a tmy, tajemství noční Paříze a večírků. A pak jsem se osobně mohla seznámit s manželi Hemingwayovými a Fitzgeraldovými. Francis zrovna pracoval na Velkém Gatsbym a jeho žena Zelda věřila, že bude i tento román stejně tak úspěšný jako jeho dvě předešlé knihy. Kdyby jen Francis tušil… Možná by tolik nepil, možná by některé věci udělal jinak.

Měsíční svit nad Paříží je fiktivním příběhem mladé ženy, do nějž je propleteno mnoho skutečných reálií z doby ztracené generace. Je to o lásce k životu, k umění, o lásce ke krásným věcem, o lásce k muži a zejména o poznání, že nejdůležitější je milovat sebe sama. Pak člověk dokáže cokoliv.

Úžasné jsou také dva citáty, které jsou v knize napsány.
Nejlepší způsob, jak uskutečnit své sny, je probudit se. Paul Valéry

Nemáš někdy pocit, že život jde kolem a ty z něj nic nemáš? Uvědomuješ si, že už máš skoro polovičku života za sebou? Ernest Hemingway, Fiesta

A tím bych to celé ukončila. V knize jsem si našla svoji cestu a ta mě zavedla k mnoha myšlenkám. Nebylo to jen nudné čtení listu za listem. Potřebuji u knihy myslet. Teprve potom pro mě má kniha ten správný význam.

 

Oficiální anotace:
Jennifer Robsonová: Měsíční svit nad Paříží
Okouzlující milostný příběh z Města světel 20. let.
Píše se rok 1924 a do Paříže, vzpamatovávající se z hrůz první světové války, přijíždí mladá londýnská aristokratka Helena Montagu-Douglas-Parr. Osmadvacetiletá žena prožila nejen fatální onemocnění, ale i zrušení zasnoubení ze strany vyvoleného muže, což ji mezi urozenou anglickou společností naprosto znemožnilo. S povolením rodičů se zapisuje do ročního kurzu na pařížské výtvarné akademii a ubytovává se u své volnomyšlenkářské tety. Doufá, že v anonymním prostředí si oddechne od neustálých pomluv a že se jí podaří splnit si dětský sen – stát se malířkou.

Město, vstávající z popela jako bájný Fénix, však přináší daleko silnější zážitky. Helena je rychle vtažena do světa ztracené generace a v kruhu amerických krajanů se setkává s avantgardními malíři, spisovateli i žurnalisty. Mezi nimi potkává Sama Howarda, novináře, pracujícího pro Chicago Tribune. Inteligentní a vzdělaný Sam, válečný veterán s pohnutou minulostí, ji fascinuje víc než jakýkoliv jiný muž, kterého dosud potkala. Ze společenského hlediska je to však naprosto nevhodný partner. Helena si ovšem uvědomuje, že i ona se mění. Dobře vychovaná anglická dívka, kterou kdysi byla, svědomitá, poslušná a vědoma si svého společenského postavení, je navždy pryč. V tónech jazzové hudby zvolna odplouvá starý svět a Helena musí najít nový smysl života i místo, kam patří.

Pracovní comeback

Jsem zpět v práci. Rodičovská dovolená ukončená a všichni si tak nějak zvykáme na tuto novou životní etapu. Budiž radostnou zprávou, že se mi nakonec povedl přímo mistrovský kousek a růžovky jsou obě zapsané v té stejné školce. V Brně malý zázrak.
Nestíhám nic, už aby byla zima a já si nemusela holit nohy tak často, protože každá minuta během dne se počítá. I tento článek čeká na zveřejnění o 14 dnů déle, než by se hodilo. Musím si vybrat; spánek nebo nějaká důležitá činnost navíc. Zatím vyhrává spánek. V deset večer upadám do bezvědomí, zcela neplánovaně, kdekoliv. V pět ráno pak věším vypranou pračku. A tak pořád dokola.. 🙂

foto: webandi / Pixabay

Týden první

Děti u babičky. Školka začíná za pár týdnů. Doma je ticho a uklizeno. Ještě, že mě ta uklízecí mánie přepadla hned první den. Od té doby jsem znova neuklízela, pokud nepočítám vyskládat a opět naplnit myčku. První pondělí jedu do práce s úsměvem zfetovaného idiota. Lidi si mě nedůvěřivě měří, ale mně je to jedno. Příprava na odchod z domu mi trvala hodinu a půl. Sprcha, vlasy, nehty, nakrémovat celé tělo, třicetkrát změněný outfit. V práci komunikuji s inteligentními, dospělými bytostmi. Večer můžeme v distingované diskuzi pokračovat na letní zahrádce u sklenky dobrého alkoholu. Děti jsou přeci u babičky. Být v práci je boží!

Týden druhý

O víkendu jsem si užila děti a v pondělí ráno mi bylo při loučení trochu smutno. Přešlo to ale celkem brzy. Už nevstávám o dvě hodiny dřív, ale i tak mi příprava do práce zabere hodinu. To vypiluju. V práci rozkoš. Mám pracovní telefon a otevřený účet. Firemní kafe je vynikající a kolegové vskutku zajímaví. Jen ten jejich pesimismus mě občas trochu rozhodí.

Týden třetí

Být pracující matkou je někdy celkem náročné. Víkend v permanentním pohybu a v pondělí ráno padám na pusu. Růžovky opět u babičky. Ráno se stíhám vypravit do půl hodiny, ale furt mi to sluší. Jo, musím se chválit. V práci první pracovní úspěch. Jsem skvělá. Chybí mi děti. Ve čtvrtek malá depka a v pátek si pro ně jedu s naprostým nadšením.

Týden čtvrtý

Chybí mi ta pohodová rána u pohádek, v pyžamu, s velkým kafem v ruce. Po cestě do práce se na mě smála nějaká mladá kočka. Asi jela první den do práce. To ji přejde. Začala jsem v mhd číst knihu. Je to super krycí manévr. Nemusím si nikoho všímat a cesta utíká rychle. Nutně si potřebuji nalakovat nehty. Nestíhám nic. V práci dřu přesčasy, protože se blíží nástup do školky a každá hodina navíc se hodí.

Týden pátý

Mám home office, protože růžovky už nemá kdo (nikdo nechce – nechápu!) hlídat. Sedím u počítače a snažím se pracovat, růžovky se vztekají, že si jich nevšímám. Musíme zajít koupit bačkory a pláštěnku. Zítra to vypukne. Školka. Obě se těší, mně je zle jako před maturitou. Nevím jak to budu všechno stíhat. Ráno musíme vyrazit z domu co nejdřív. Takže na zlidštění mám asi 10 minut. Když jsem doma, pořád peru, uklízím a usínám ve stoje.
Lihovkou podepisuju kalhotky do školky a chtěla bych jít na koncert, ale mám smůlu. Zítra je velký den a s kocovinou by to nebyl úplně dobrý start do nové životní etapy růžovek. Budu bulet. Ale zkusím to vydržet až před školkou. Hlavně si nezapomenout kapesník. A holkám nové bačkůrky. A legíny, pyžama, sukýnky, mikiny, čepičky proti slunci. Hlavně to všechno popsat těmi správnými iniciály. Nepoplést velikosti. A nebulet.

 

Mateřská, ale určitě ne dovolená

Stříhám metr. Přesně řečeno mi zbývá pouhých 35 dnů, které mě dělí od návratu zpět do práce. Mísí se ve mě různé pocity. Je v tom radost i strach. Vážně se blíží ta chvíle, kdy si uvařím kávu a dopiji ji ještě teplou, aniž bych ji předtím musela dvakrát ohřívat v mikrovlnce? Opravdu budu moct poobědvat v klidu, bez odbíhání od talíře, utírání malých obličejíků a sbírání zbytků jídla pod stolem?
Byla jsem s růžovkama na hřišti, kde mi jiná matka vyprávěla o knížce, kterou si před pár dny koupila. Prý se u čtení skvěle pobavila. Ptám se jí tedy, jak se to zábavné čtivo jmenuje. Mateřská, ale určitě né dovolená. Ehm, aha, vskutku originální název.

Nabízí se otázka, proč matky na mateřské dovolené čtou knížky o jiných matkách na mateřské dovolené, když většina těchto matek jsou vděčné za každou možnou chvilku, kdy si nepřipadají jako na mateřské dovolené. Odpověď je ale snadná. Je báječné zjistit, že převážná část žen (ale i mužů!) na mateřské se v tom plácá dost podobně. Že různá emoční vypětí, zoufalá únava během probdělých nocí, pocit, že to prostě nezvládáme, že tohle všechno zažíváme všechny, v různých intervalech a intenzitách. A ač se nám tyto stavy můžou v určitou chvíli jevit sebetragičtěji, mile rády si o tom přečteme a třeba se i od plic zasmějeme. Nikoliv škodolibě, spíš chápavě, soucitně a hlavně s úlevou, že v tom skutečně nejsme samy.

Pokud se na mateřskou dovolenou teprve chystáte, pokud ji právě prožíváte nebo si ji chcete prostě jen připomenout, doporučuji přečíst román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená.

Julie Halpernová: Mateřská, ale určitě ne dovolená
Vydalo Nakladatelství JOTA, r. 2016

Symbol uzavřeného kruhu

Důležitost a podstata rodiny, symbol uzavřeného kruhu, tepla a lásky v něm, mi došla až když jsem založila svoji vlastní rodinu. Tak jako spousta dalších věcí. Občas tak večer sedím v tichu domova mých dětí a vzpomínám na tu bezstarostnost a pocit bezpečí, který jsem měla ve svém domově. Lednice byla vždy plná, teplé jídlo byla samozřejmost, stejně tak jako máma, když jsme se odpoledne vrátili ze školy. Na starosti a všechny strachy jsem nikdy nebyla sama. Ten důvěrný pocit bezpečí.

Dnes už v naší tři plus jedničce na sídlišti malého města bydlí někdo jiný a domov, jaký ho nosím ve svém srdci, neexistuje.
Kruh se rozpojil. Roztříštil se po celé galaxii, aby jeho tehdejší obyvatelé mohli žít pokračovaní svých životů a aby při tom žití mohli být šťastní.
I taková poznání k životu patří.

Bez kouzel, to není život

Když do mého světa vešlo první kouzlo, všechno se lesklo, zářilo, svítilo, zpívalo a existovalo jen pro tu chvíli. Pro mě a mé kouzlo. Když se o necelé dva roky později přikutálelo druhé kouzlo, opět se vše zalilo do toho již známého ojíněného lesku a třpytu, rozrostla se radost, vděčnost, dechberoucí láska, svět existoval jen pro tu chvíli a venku začal padat sníh.

Tahle dvě kouzla ve svém životě nalézám a postupně se s nimi zase loučím, co jsem na světě. Skrývala se v různých převlecích, zážitcích i lidech, na které nikdy nezapomenu. Je mi třicet a je to čtyři roky, co ke mě tato kouzla přišla ve své skutečné podobě. A stále mě učí každým dnem být lepším člověkem. Trpělivějším, laskavým posluchačem, vřelým objetím, chápavým rozhodčím i spravedlivým soudcem.
Nejsou dny, kdy by zářily méně. To jen já vidím slabší svit. Pak se ale zase i pro mé srdce rozhoří naplno.
Svůj život si bez kouzel představit nedokážu. Vidím jen šeď a prázdnotu. Nebyla by kouzla, nebyl by můj život.

Smrad

Je ráno, děti usazené u pohádky s kakaem v ruce, mám chvíli klid. Sprchuju se, umývám vlasy, ale něco tady smrdí. Se studem si připouštím, že to asi budou moje vlasy. O víkendu jsme pálili oheň a vlasy si umývám až dva dny po. Dvakrát si je umyju, ale ten smrad je tu pořád. Očichávám se, ale necítím nic než sprchové mýdlo. Jenže jen se pohnu, smradlavý závan je tu zase. No co to je? Rozhlížím se kolem sebe, vykláním hlavu z vany a ejhle, vedle vany, v rožku pěkně zastrčené, leží chlapovy pracovní ponožky.

Případ vyřešen, mé sebevědomí se vrací do původní roviny, vylézám z vany a jdu likvidovat ten uzlíček toxického materiálu. Tohle jedině spálit v ohni…