To smutné léto roku 1968

Včera jsem telefonovala se svojí babičkou, přála jsem jí k narozeninám. „Sedmdesátpět, Luci. Je mi už sedmdesátpět.“ Věděla jsem přesně jaká historka bude po této větě pokračovat. Slyšela jsem ji už mockrát a z různých úhlů pohledu. Od babičky, dědy, mojí mámy, sousedů. A poslechnu si ji klidně ještě tisíckrát. Sama ten příběh jedné srpnové noci a následujících dní vyprávím dál. Je dobré si takové chvíle připomínat, abychom zabránili jejich opakování. Abychom nezapomněli. 

Zena s bilou vlajkou

Srpen 1968

20. srpna 1968 moje babička slavila dvacátépáté narozeniny. 25. Jak jsem v tomhle věku žila já? Svobodně. Bez výhrad.
Babi je rodilá brňačka, děda byl poctivý tremp. Měli spolu dvě děti a chtěli tu a tam vyrazit do přírody. Sehnali si tedy chalupu zhruba 50 kilometrů od Brna. Dům, velké stavení kousíček od rybníka. Hodně ryb, lesy, jahody, borůvky, houby. Zelená tráva a voňavý vzduch. To léto tam babička trávila skoro celé prázdniny s dětmi sama. Děda za nimi na víkendy dojížděl vlakem. Jen na tento „narozeninový“ týden si vzal dovolenou.

Úterý večer. Přípravy na oslavu vrcholí. Babi sezvala půlku Skaláku. Jedlo se a taky dost pilo. Bujaré veselí však v noci narušil nezvaný host. Cizí muž, který běhal po chalupách a informoval, co právě slyšel v rádiu. Vojáci jsou tady. Obsazují nás.
Přišla okamžitá panika a strach.

Tank

Děda vystřízlivěl během chvíle, to když utíkal několik kilometrů do Rozsoch na vlak.
Ptala jsem se ho na co tenkrát myslel? Prý na svého otce a na bombardování. Nevědomost je děsivá.

Do Brna se děda dostal až za mnoho hodin. Českomoravská Vysočina se pomalu probouzela do letního rána a neblahé zprávy se šířily rychle. Vlaky nejezdily.

V Brně byl chaos, tanky a vojáci. Děda vyprávěl, že věděl okamžitě jak moc je to zlé. Chuť po svobodě byla silná, ale strach silnější. V tu chvíli mu došlo, že jeho rodina zůstala 50 kilometrů daleko a vojáci jsou všude. Spadla klec.

50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy

Dnes je to přesně 50 let, co se celý náš národ, co se naši rodiče stali obětí teroristů. Rudé zlo dlouhá léta ničilo náš domov, nutilo nás NEmyslet. Mít svůj vymezený názor se trestalo a nejednou se pro svobodnou myšlenku i umíralo. Právo na život dostalo nahořklou pachuť. Konec poznávání, cestovaní. Učení jen podle předem schválených osnov. Všude vládla cenzura. Svoboda slova neexistovala. Šeď a prázdnota. Vězni ve svém vlastním domově. Vězni sami v sobě. Na mnoho let. Jako by někdo celé Československo přikryl velkou skleněnou poklicí.

Tahle NEsvoboda mě občas budí ze spaní. Nezažila jsem okupaci. Když jsme byli v roce 1989 osvobozeni a mohli začít žít svobodně, bylo mi pouhých pět let. Přesto se mě tohle nespravedlivé, nesmyslné, mnohaleté uvěznění silně dotýká. Kladu si otázky, jak bych se zachovala? Co bych dělala? Dokázala bych stát za svým názorem, bránit svobodnou myšlenku, i za cenu strachu o svoje nejbližší?

Je to o nás, na nás

Bojím se. Po tom všem, co naši předkové museli zažít a zažívali. Budoucnost máme ve svých rukou, můžeme svobodně volit, aniž by nám dopředu někdo vyplnil volební lístek a stejně se opět vracíme o krok zpět. Jako by nám vyhovovala možnost nemuset se rozhodovat. Vždyť on to za nás rozhodne někdo jiný.

Bojím se, že moje děti budou muset žít v NEsvobodě. Nebudou moci poznávat a žít podle svých představ. Bude nad nimi stát někdo, kdo bude omezovat jejich svobodu vyjadřování a kulturního projevu. Takovou budoucnost pro svoje děti nechci!

Rudé zlo je tu stále. Dřímá, čeká, naléhá. A my, svojí netečností, svým smýšlením, hlasem za koblihu, mu jdeme vstříc. 

Vždyť je to jak z té pohádky „…jenom dva prstíčky si ohřejeme a hned zase půjdeme…“ Tyhle rudé jezinky se na našich hřbetech ohřívaly přes dvacet let. Řekněme jim jednou provždy jedno velké společné NE.

Ne zneužívání moci.
Ne komunismu.
Ne pochybnému vedení vlády.

Buďme odvážní a řekněme jasné NE všem těm, kteří říkají rudým jezinkám ANO. 

 

Please follow and like us:
0

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Enjoy this blog? Please spread the word :)

  • RSS1
  • Follow by Email
  • Facebook
    Facebook
  • Google+
    Google+
    http://www.e-zin.cz/to-smutne-leto-roku-1968">
  • Twitter