Čas je teď na naší straně

Když jsem si před pár týdny stěžovala, že nutně potřebuji vypnout, fakt by mě nenapadlo, že tohle moje přání bude brzy vyslyšeno. Ze dne na den, ba dokonce z hodiny na hodinu mám najednou více času. Na děti, na sebe, na urovnání si všech priorit a taky třeba na čtení. Dokonce i ten jarní úklid letos stihnu a vlastně se na to i těším.

Pokračovat ve čtení „Čas je teď na naší straně“
Please follow and like us:
0

Hrdinky, o kterých noviny nepsaly

kniha Hornické vdovy

Kniha Hornické vdovy se mi do rukou nedostala náhodou. Autorkou biografie je Kamila Hladká, dříve má kolegyně, postupem času kamarádka. Znám její styl práce a dobře vím, že když se Kamila do něčeho zakousne, vznikne skvělé, propracované, kvalitní literární dílo. Moje přesvědčení o jejích kvalitách touto knihou opět potvrdila.

Pokračovat ve čtení „Hrdinky, o kterých noviny nepsaly“
Please follow and like us:
0

Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe

výhled ze skály na městem Perth ve Skotsku

Vystoupala jsem na kopec nad město. Výhled sliboval zelenou krajinu probouzející se do jara. Jenže dva dny před příletem do Skotska napadl sníh. To už se tak stává. Počasí je v této zemi proměnlivé, tak jako směr cesty, kterou jdeme. Ovlivnitelné takřka čímkoliv. Ale když pokračujeme dál, nenecháme se zastavit různými překážkami, nečekaně napadaným sněhem nebo náhlou nepřízní osudu, nakonec se nám dostane odměny.

Pokračovat ve čtení „Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe“
Please follow and like us:
0

Magické rodičovství

deti a zena u zapadu slunce

Moje mladší dítě si začalo trhat zuby. Ani ne tak proto, že by se jí ty zuby nějak kývaly. Zpočátku proto, že chtěla mít v puse o zub, dva méně, tak jako straší ségra. Protože co má ségra, to je prostě dobrý.

Jenže potom se jí zalíbilo, že za každý zoubek je pod polštářem nějaká ta koruna, nebo překvapení. A tak byl nejvyšší čas povolat zoubkovou vílu, aby tomu zbytečnému trhání zubů udělala přítrž.

Zoubková víla dorazila, napsala kouzelné psaníčko, které snad splnilo účel (uvidí se za pár týdnů) a pak se opět zakryla peřinkou fantazie.

Supermáma

Když jsem psala ten dopis a vymýšlela jak jej Viktorce předám, jestli ho hodím do schránky, nebo vsunu v noci pod polštář, došlo mi, že jako máma můžu být skutečně jakoukoliv magickou postavou. A také jsem jich již několik absolvovala. Jasně, na princezny, baletky, učitelky, kuchařky, uklízečky atd. jsme si s růžovkama hrály často, ale popustit uzdu fantazie a zkusit něco víc, to je výzva.

Slyším trávu růst

Třeba to ani nemusí být fantazie. Je dobré se občas dívat na svět očima svých dětí a tak, když na hřišti byla nuda, lehly jsme si do trávy a poslouchaly jak roste. Zkoušeli jste to někdy? Moje děti umí řeč trávy a to vám povím, to byly příběhy. 🙂

Když měl přijít čert

To nepříjemné prosincové téma – čert. Jak toho využít a zároveň nezadělat dítěti na celoživotní trauma? Mohla za to flaška vína, kterou jsme ten večer vypili a nápad byl na světě. Anděl uklidil pokojíček, když děti spaly. Čert se do bytu nedostal, i když se snažil. Ta černá ruka na dveřích byla jasným důkazem. Brambora v šuplíku od ponožek? Že by nám chtěl anděl něco říct? A nakonec dobroty na balkoně. Prošli jsme všichni, pro letošek. I morče dostalo dobrůtky. 😉

O Ježíškovi vám tu psát nebudu, ale budu ráda, když holky budou ještě chvilku věřit. Vlastně… já taky pořád věřím, i když ne na dárky pod stromečkem. Věřím v tu dobu, která je skutečně kouzelná. Jediný čas v roce, kdy se svět tak trochu zklidní, aspoň na jeden večer jsme všichni skutečně a úplně spolu. Živí i ti, co už museli odejít. Protože se máme rádi, protože chceme, mluvíme spolu, posloucháme se. Největší dárek pro nás všechny je ten společný čas, kdy se skutečně vnímáme.

Hravý rodič

Poslední dobou jsem se na rodičovství pohlížela dost upjatě. Byl školní a školkový rok. Hodně povinností, rutina, každotýdenní koloběh. Jako bych vytěsnila fakt, že právě to hraní a vymýšlení fantastických scénářů, kterými jsme si ozvláštňovaly dny, mě na rodičovství bavilo vždycky nejvíc. A že právě tohle prolínání pohádkového, dětského a dospěláckého světa dává zejména rodičům takový ten příjemný pocit, že být rodič je děsně fajn.

A tak se snažím, i přes plný diář a mnoho povinností, které mi tento rok ještě přibyly, hrát s růžovkama podstatně častěji jejich hru. Být víc hravá a kouzelná. Podporovat jejich bystré hlavičky a přesto je na té cestě do dospělosti stále znejišťovat, zda jsou kouzla skutečně možná.

Nikdo tě nikdy nebude milovat víc než tvoje děti.

Tak jim to dětství udělejte kouzelné, dokud věří. A ten plamínek víry v nich udržte co nejdéle.

A jestli máte nějaký tip na kouzelné zážitky, sem s nimi. Jistě nebudu jediná máma, která se ráda nechá inspirovat.

Krásný den, vaše Luci 🙂

Please follow and like us:
0

Změna je dobrá

Usmevava_zena

Mám ráda rozmanitost. Pestrost života. Vítám změnu. Líbí se mi střídání ročních období, obměna trendů, stylů, módy, barev. Často stěhuju nábytek, každý den měním kabelky, batohy, tašky. Pak v nich zapomínám klíče od kanceláře, čipy na vyzvedávání dětí z družiny a oblíbenou rtěnku. Mám hodně bot. 😉 A taky kupuju další a další nové hrnky na kafe.

Taková malá změna je fajn. Svěží vítr do zaběhnutého stereotypu všedního dne. Občas ale dokáže překvapit víc, než bych v danou chvíli čekala.

Strach zažít změnu

Jsou ale i změny, ze kterých mám vnitřní strach. Většinou jsou pro mě výzvou a musím se do nich přinutit. Právě ale většina těchto změn s hrůzným scénářem v mé hlavě mě v životě posunula někam dál. Jsem školena svým vlastním strachem ze změny a přitom se úplně nejvíc bojím toho, že přestanu změny vyhledávat a přijímat. Potom zapadnu do stereotypu, rovné linky svého života, bez zatáček, otoček, momentů překvapení a chuti do života.

Protože ať už si o změnách myslím cokoliv, v mém případě je změna vždy pozitivní. Musím se na ni dívat ze správného úhlu, vydolovat z ní to nejlepší, i když na první pohled se občas může zdát, že zrovna tato změna by mohla být spíš změnou k horšímu.

Všechno je to jen o úhlu pohledu

Tak třeba: Minulý týden do mého života přišla v jeden jediný den změna hned ze tří různých segmentů. Ta pro mě v tu chvíli nejzásadnější byla, že jsem musela ukončit jeden dlouhodobý projekt, na kterém jsem celkem dost aktivně pracovala. Vlastně se mi v tu chvíli ulevilo, ale zároveň mnou prostoupil strach, že šlo o dobře honorovanou zakázku. Ty peníze nám někde určitě budou chybět. Dumala jsem nad možnými důsledky, myslela na léto a že jsem chtěla vzít děti k moři. A pak mi do mailu přistála faktura za prodloužení domény mého blogu. Mohlo by se zdát, že mě nečekaný výdaj zdrtí, ale naopak! Vzpomněla jsem si, že svůj blog poslední dobou celkem zanedbávám a že se mi stýská po těch volných víkendech s růžovkama, které jsem poslední měsíce víc věnovala práci než jim. Přišel božský vnitřní klid. A uvědomění, že nic není víc, než čas s mými dětmi.
Odpočinu si. Načerpám novou energii, chuť do práce, počechrám vnitřní kreativní dušičku, rozepíšu se osobními textíky ze života, užijeme si s růžovkama přicházející jaro, zasadíme bylinky, vyladíme balkon a ve volných chvílích o tom všem budu psát na blog. A až přijde ta správná chvíle, začnu se zase poohlížet po nějaké větší zakázce, které dám to nové, co nyní ze světa načerpám.

Můj oblíbený Stephen King říká, že změna je stejně dobrá jako odpočinek.
Nezakončila bych líp můj dnešní text.

Jak se na změny ve svém životě díváte vy? Dokážete si z nich brát to dobré, nebo vás vždy totálně rozsekají a vy se pak nějaký čas skládáte dohromady? Napište mi o tom… 🙂

Please follow and like us:
0

Moje diamantové dítě

Matka s dcerou

Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle se nemohlo přisát a tak kňučelo. Mně se nalévala prsa mlékem. Mělo to ale jeden háček. Moje holčička byla v tu chvíli na druhé straně města. Akutně odvezená pryč hned po porodu. Nikdy na ten den nezapomenu. Na den, kdy krásně svítilo slunce a já už byla třetí den v porodních bolestech. Večer v 19:02 se ale konečně zadařilo a byla venku. Můj zázrak. Diamantové dítě. Dokonalost a paličatost ještě dřív, než se rozhodla prorvat na svět. Dnes se tomu smějeme a já jí vyprávím jen to hezké, nebo spíš to co jsem si k tomu porodu potřebovala přišpendlit, abych vůbec ještě někdy překonala trauma a měla další děti.
Čert vem, co se stalo, ale v tento den každý rok, když už všichni spí, vzpomínám na tu realitu. Tu, o které se nemluví na oslavě narozenin. A každý rok se hrozím, jak blízko jsme byly konce. A pak si slibuju strašně moc věcí, které bych chtěla těm svým zlatíčkům do života dopřát. Hlavně bych ale nám všem přála zdraví a pozitivní mysl.
Moje holčička Karolínka ten útrpný začátek života zvládla s grácií sobě vlastní a já se začala učit být lepším člověkem. Nemohla jsem si přát lepší učitelku, než je Karolínka. ❤️

Matka s dcerou
Please follow and like us:
0

Příběh z obrazu

malirske_platno

Můj kamarád, umělec, tatér, malíř, namaloval obraz. Byl zajímavý. Prohlížela jsem si jej nejdéle ze všech obrazů, které byly v jeho atelieru k vidění.
„Líbí se ti?“ zeptal se mě.
„Ani nevím,“ odpověděla jsem.
„Tak mi o něm něco napiš. Napiš ten příběh, který v něm cítíš.“
To je výzva, napadlo mě.

malirske_platno

A tak tady máš příběh z tvého obrazu…

Hledám!
Chodím po světě, všude tě hledám. Stále se rozhlížím, otáčím a věřím, že jednou přijde den, kdy se sejdeme. Až se znovu uvidíme, tak se zamilujeme a až se zamilujeme, tak se už nikdy neopustíme.
Hledám tě v květinách, mezi nízkými keři, v korunách těch nejvyšších stromů. V odložených láskách i budoucích náhodách. Hledám tě v nebi, taky pod světly nočních lamp a zakouřených barech. Snažím se tě najít ve smíchu, v cizích slzách, v dlouhých větách. Dokonce tě hledám na konci těch nejdelších smyšlených růžových provázků, ale ty nikde nejsi.

Prý tě mám zkusit hledat v hudbě a tak jsem se prodírala mezi notami, jemnými melodiemi, klouzala po klapkách na piánu a šplhala po strunách od dědové kytary. Bylo to k ničemu.
Pod tíhou nezdaru jsem se pomalu loudala do ztracena, na konec nekonečna. Už jsem nečekala, že tě najdu. A ty? Přesně tam, na konci nekonečna jsi seděl. Na břehu kapky rosy. Byl jsi ke mně zády, přesto jsem tě hned poznala. Chtěla jsem tě překvapit a proto jsem našlapovala tichounce a pak ti zakryla oči. Byly vlhké, jakoby od slz, ale ty přeci nikdy nepláčeš.

„Hádej kdo jsem?“ Pošeptala jsem ti do ucha.
„Moje pravda.“ Odpověděl jsi jistým hlasem a bez sebemenšího rozmýšlení.

Please follow and like us:
0