Za úspěchem stojí hlavně vytrvalost

Pozitivní žena sedící u pčítače

Druhý týden nového roku, první kompletní, 24/7, pro většinu z nás už naplno pracovní. Zabíháme se v roce novém, ale vůně starého ještě nevyčichla. Ideální příležitost k zamyšlení se nad tím, co jsme se v minulém roce naučili, kam jsme se posunuli. Zhodnotit, zda jsme udělali vše tak, jak jsme udělat chtěli a začít spřádat nové plány.

Pokračovat ve čtení „Za úspěchem stojí hlavně vytrvalost“
Please follow and like us:
0

Otevři oči

Zena u more

Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level.

Už mi nestačí, abych józe pouze dávala. Začínám přijímat.

Učím se? Přišel snad ten čas, kdy nebudu na svých jógových praxích (pouze) měnit negativní v pozitivní? Vydávat ze sebe to co nepotřebuji? Urovnávat? Docházím snad k přijímání podstatného? A najdu v sobě dost sil, abych dokázala měnit svět k lepšímu? Hodně otázek na jednu chvíli.

Zena holubicka.

Jak dlouhá je cesta mezi tím, kdo jsme a tím, jak nás vnímá naše okolí?

Položila jsem si pravou ruku na srdce a levou na podbřišek. Pomyslná cesta. Dech klouzal mezi dlaněmi položenými na mém těle a já si nedokázala odpovědět. Nejdřív mě sice napadlo, že mi může být jedno, jak mě mé okolí vnímá. Ale dostala bych se tak k otázce nezájmu a netečnosti. A lhostejnosti vůči druhým je na této planetě až příliš. Tohle není směr, kterým bych se chtěla v budoucnu ubírat.

Pro hodně lidí jsem velký otazník. Možná trochu podivínka. Vím to. Vymanila jsem se ze zajetých kolejí a nabrala nový směr, který mě dělá šťastnou. Ne každý to chápe a já to respektuji. Bylo by fajn, kdyby přicházel respekt i z druhé strany. To však ale vždycky není pravda. Možná je v tom i špetka závisti?. Možná. Protože jsem šťastná? Nestěžuji si a dělám to co chci? Všichni to takhle můžeme mít. Stačí udělat ten první krok. A že se bojíme? Já se taky bála. Pořád se bojím a nejspíš nikdy nepřestanu. Ale jsem šťastná, protože je to moje cesta. Moje rozhodnutí. Jenom moje.

Tak jak je to s tou cestou?

Já se mám ráda. Upřímně si sama sobě připadám zajímavá. Je to divné o sobě takhle psát? Možná. Možná, že jsem divná. Ale hlavně jsem šťastná, že tohle o sobě dokážu upřímně říct. Trvalo mi přes třicet let, než jsem dozrála do stavu upřímné lásky k sobě samé. A teď můžu začít dávat lásku světu. Tím nechci říct, že bych snad nikdy dřív srdečně nemilovala. Ale když si to v sobě člověk dokáže srovnat, je to všechno najednou nějaké lehčí, zároveň intenzivnější.

Zena s malou divkou stojici u more.Zena u more

Chuť měnit.

Nejsem naivní blázen, který by si mohl myslet, že sám dokáže změnit svět. Co ale dokážu, a snažím se o to, tak vybudovat lepší místo pro život svým dětem. Učit je, učit se od nich, nebýt netečná, všímat si zdánlivých maličkostí, radovat se z nich. Dělat radost druhým a nic od toho nečekat. Podat pomocnou ruku, když je třeba. Otevírat oči.

Tak třeba: Vzpomenete si jak voní letní bouřka? Jaká vzpomínka se vám při té vůni vybavila? Určitě jste v ní šťastní. 🙂
Napište mi tu vzpomínku. Budu moc ráda. 🙂

Naše planeta je odrazem nás samotných.

Pojďme nebýt k sobě lhostejní. Alespoň na tento jeden den. Dnes. Zkusme jednomu jedinému člověku udělat radost. Zlepšit jeho den.
A věřte mi, že tím zlepšíte i ten svůj.

Please follow and like us:
0

Den pátý: Volný den plný oslav a vzpomínání

Žena stojí na hlavě

Je sobota a protože u nás se vstává v půl šesté ať už je čtvrtek nebo neděle, v osm hodin ráno jsem po snídani, dvou kávách a jedné vyprané pračce totálně nabuzená na aktivní pohyb. Nakonec se tedy rozhodnu jít si alespoň zaběhat. Svítí slunce a hodina běhu v tepovce je velice příjemná. Na kopci nad Brnem třikrát zdravím slunce a zkouším stojné pozice. Nikde nikdo. Město se teprve probouzí do sobotního rána. 

Žena stojí na hlavě

Uvolněné odpoledne

Zbytek dne je ve znamení oslav, dobrého jídla a pití. Je to šest let, co jsem odjela do porodnice. Trvalo to ještě dalších padesát hodin než jsem skutečně porodila a celý další týden to nebylo období zalité sluncem a oslavami z narození nového života. Porod byl dlouhý a náročný. V roce 2012 po celou tuhle dobu opravdu slunce svítilo a jarně hřálo.

Tenkrát přišlo jaro hodně brzy. Občas mě napadá, že mi vstřícným gestem, brzkým jarem, chtěla matička Země vyjádřit podporu. Hladila mě sluncem a do žil nalévala pozitivní pohled na danou situaci.

Karolínu hned po porodu odvezli přidušenou a s přelomenou pažní kostí do jiné nemocnice. Nevěděla jsem co se děje a kdy se mi mé dítě vrátí. Nikdo se mnou nechtěl o ničem mluvit. Nejhorší chvíle mého života. Nejdřív jsem myslela, že u porodu bolestí umřu, pak euforie, že už je to dítě venku a slyším ji plakat. A pak byla pryč.

O tom ale třeba někdy příště. Důležité je, že to má happy end. Já i Karolínka jsme ty nejhorší pocity z chvíle jejího narození snad zapomněly a zůstala hlavně radost, že je tu, živá, zdravá, chytrá, umělecky nadaná, paličatá, umíněná a tvrdohlavá. Prostě svá.. 🙂

Otevřela jsem si lahev šampaňského, pojídala jahody a radovala se z dneška. Žijeme!

 

*****

Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.

 

Please follow and like us:
0

Zasmrděl a zdechl

O víkendu mi vyhořel fén. Můj milovaný fén. Ten krám se mnou vydržel deset let a pak si z vteřiny na vteřinu zasmrdí a zdechne. Můj milovaný fén! Jezdil se mnou po vícedenních výletech i dovolených. Posledních pár let jsem s ním v zimním období vysoušela vlasy růžovkám. Tak moc jsem mu věřila. Můj fén.

Já na věcech zase tak moc nelpím, ale tohle byl prostě můj fén. Jedna z prvních věcí, které jsem si v elektru koupila za své peníze. Třikrát se se mnou stěhoval na různou adresu a v ruce jsem ho mazlila minimálně třikrát do týdne. Už to chápete? Můj fén.

Včera jsem si musela jít koupit nový fén, protože když si vlasy nevyfénuju, vypadám jako divoženka. Vběhla jsem do elektra, vybrala, zaplatila a slíbila si, že už nebudu po tom starém tesknit. Opustil mě, je tu nový začátek s mým supr trupr vymakaným, speciálně vylepšeným vysoušečem. Prý rozmazlujte svoje vlasy, odteď jen lesklé a hydratované. Navíc je červený. Je to frajer.

Ráno umyju vlasy, vytáhnu nový fén. Už jsem mu začala říkat familiérně „frajírek“. Fénuju jako vždycky. Žádné nové pohyby, tahy nebo tak něco, ale vypadám úplně jinak. Můj účes vypadá úplně jinak. Frajírek nespolupracuje. Dělá mi na hlavě cosi, co se mi vůbec nelíbí a nejde s tím nic dělat. Jsem fakt naštvaná, ale nezbývá mi nic jiného, než se naučit s frajírkem spolupracovat, nebo budu mít dosmrti hnusný vlasy.
Jak jsem již zmínila výše, nelpím na věcech, ale tahle ztráta mě fakt nasrala.

Please follow and like us:
0

Lednové pozastavení

Když jsem před 32 hodinama stála s hluboce zakloněnou hlavou před horským hotelem, v pravé ruce cigáro, v levé bohemku, soustředila jsem se pouze na světla, která v různých barvách a intenzitě praskala, bouchala, prskala a kdoví co ještě. Pak mě napadlo, že bych nechtěla mít zaparkované auto právě tady. Bylo mi prázdno. Necítila jsem radost, která kolem mne kulminovala. Nechtělo se mi křičet, že je tu nový rok. Dívala jsem se na ohňostroj, pak kolem sebe a příslibu něčeho lepšího v novém roce jsem ani trochu nevěřila.

Mám ráda čistý stůl, uklizenou duši a nádobí v myčce. Na Nový rok jsem prala hromady oblečení po našem týdenním výjezdu mimo domov, uklízela kuchyni, drhla koupelnu, převlékala peřiny, odlakovávala starý lak na nehtech a nanášela nový. Pak jsem padla do postele, popíjela čistící čaj a četla knihu. Bylo mi fajn.

Dnes ráno jsem si pečlivě vyčistila pleť kvalitní micelární vodou, použila jakési sérum a poté na obličej nanesla nechutně drahý krém. Uvařila jsem si opravdu dobré kafe, zbytek cukroví hodila do mrazáku a napsala nějaké texty. Bude to dobrý rok. Udělám jej dobrý!

Rok 2016 byl ve znamení čísla 9 a cyklus se uzavřel. Vše staré a nefunkční se rozpadá, končí. Přichází nové začátky. Rok 2017 je ve znamení čísla 1. A Chinaski by ti zazpívali, že „jaký si to uděláš, takový to máš..“

Uděláme si to letos hezký, jo? 🙂

Please follow and like us:
0

Pracovní comeback

Jsem zpět v práci. Rodičovská dovolená ukončená a všichni si tak nějak zvykáme na tuto novou životní etapu. Budiž radostnou zprávou, že se mi nakonec povedl přímo mistrovský kousek a růžovky jsou obě zapsané v té stejné školce. V Brně malý zázrak.
Nestíhám nic, už aby byla zima a já si nemusela holit nohy tak často, protože každá minuta během dne se počítá. I tento článek čeká na zveřejnění o 14 dnů déle, než by se hodilo. Musím si vybrat; spánek nebo nějaká důležitá činnost navíc. Zatím vyhrává spánek. V deset večer upadám do bezvědomí, zcela neplánovaně, kdekoliv. V pět ráno pak věším vypranou pračku. A tak pořád dokola.. 🙂

foto: webandi / Pixabay

Týden první

Děti u babičky. Školka začíná za pár týdnů. Doma je ticho a uklizeno. Ještě, že mě ta uklízecí mánie přepadla hned první den. Od té doby jsem znova neuklízela, pokud nepočítám vyskládat a opět naplnit myčku. První pondělí jedu do práce s úsměvem zfetovaného idiota. Lidi si mě nedůvěřivě měří, ale mně je to jedno. Příprava na odchod z domu mi trvala hodinu a půl. Sprcha, vlasy, nehty, nakrémovat celé tělo, třicetkrát změněný outfit. V práci komunikuji s inteligentními, dospělými bytostmi. Večer můžeme v distingované diskuzi pokračovat na letní zahrádce u sklenky dobrého alkoholu. Děti jsou přeci u babičky. Být v práci je boží!

Týden druhý

O víkendu jsem si užila děti a v pondělí ráno mi bylo při loučení trochu smutno. Přešlo to ale celkem brzy. Už nevstávám o dvě hodiny dřív, ale i tak mi příprava do práce zabere hodinu. To vypiluju. V práci rozkoš. Mám pracovní telefon a otevřený účet. Firemní kafe je vynikající a kolegové vskutku zajímaví. Jen ten jejich pesimismus mě občas trochu rozhodí.

Týden třetí

Být pracující matkou je někdy celkem náročné. Víkend v permanentním pohybu a v pondělí ráno padám na pusu. Růžovky opět u babičky. Ráno se stíhám vypravit do půl hodiny, ale furt mi to sluší. Jo, musím se chválit. V práci první pracovní úspěch. Jsem skvělá. Chybí mi děti. Ve čtvrtek malá depka a v pátek si pro ně jedu s naprostým nadšením.

Týden čtvrtý

Chybí mi ta pohodová rána u pohádek, v pyžamu, s velkým kafem v ruce. Po cestě do práce se na mě smála nějaká mladá kočka. Asi jela první den do práce. To ji přejde. Začala jsem v mhd číst knihu. Je to super krycí manévr. Nemusím si nikoho všímat a cesta utíká rychle. Nutně si potřebuji nalakovat nehty. Nestíhám nic. V práci dřu přesčasy, protože se blíží nástup do školky a každá hodina navíc se hodí.

Týden pátý

Mám home office, protože růžovky už nemá kdo (nikdo nechce – nechápu!) hlídat. Sedím u počítače a snažím se pracovat, růžovky se vztekají, že si jich nevšímám. Musíme zajít koupit bačkory a pláštěnku. Zítra to vypukne. Školka. Obě se těší, mně je zle jako před maturitou. Nevím jak to budu všechno stíhat. Ráno musíme vyrazit z domu co nejdřív. Takže na zlidštění mám asi 10 minut. Když jsem doma, pořád peru, uklízím a usínám ve stoje.
Lihovkou podepisuju kalhotky do školky a chtěla bych jít na koncert, ale mám smůlu. Zítra je velký den a s kocovinou by to nebyl úplně dobrý start do nové životní etapy růžovek. Budu bulet. Ale zkusím to vydržet až před školkou. Hlavně si nezapomenout kapesník. A holkám nové bačkůrky. A legíny, pyžama, sukýnky, mikiny, čepičky proti slunci. Hlavně to všechno popsat těmi správnými iniciály. Nepoplést velikosti. A nebulet.

 

Please follow and like us:
0