Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe

výhled ze skály na městem Perth ve Skotsku

Vystoupala jsem na kopec nad město. Výhled sliboval zelenou krajinu probouzející se do jara. Jenže dva dny před příletem do Skotska napadl sníh. To už se tak stává. Počasí je v této zemi proměnlivé, tak jako směr cesty, kterou jdeme. Ovlivnitelné takřka čímkoliv. Ale když pokračujeme dál, nenecháme se zastavit různými překážkami, nečekaně napadaným sněhem nebo náhlou nepřízní osudu, nakonec se nám dostane odměny.

Pokračovat ve čtení „Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe“
Please follow and like us:
0

Moje diamantové dítě

Matka s dcerou

Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle se nemohlo přisát a tak kňučelo. Mně se nalévala prsa mlékem. Mělo to ale jeden háček. Moje holčička byla v tu chvíli na druhé straně města. Akutně odvezená pryč hned po porodu. Nikdy na ten den nezapomenu. Na den, kdy krásně svítilo slunce a já už byla třetí den v porodních bolestech. Večer v 19:02 se ale konečně zadařilo a byla venku. Můj zázrak. Diamantové dítě. Dokonalost a paličatost ještě dřív, než se rozhodla prorvat na svět. Dnes se tomu smějeme a já jí vyprávím jen to hezké, nebo spíš to co jsem si k tomu porodu potřebovala přišpendlit, abych vůbec ještě někdy překonala trauma a měla další děti.
Čert vem, co se stalo, ale v tento den každý rok, když už všichni spí, vzpomínám na tu realitu. Tu, o které se nemluví na oslavě narozenin. A každý rok se hrozím, jak blízko jsme byly konce. A pak si slibuju strašně moc věcí, které bych chtěla těm svým zlatíčkům do života dopřát. Hlavně bych ale nám všem přála zdraví a pozitivní mysl.
Moje holčička Karolínka ten útrpný začátek života zvládla s grácií sobě vlastní a já se začala učit být lepším člověkem. Nemohla jsem si přát lepší učitelku, než je Karolínka. ❤️

Matka s dcerou
Please follow and like us:
0

Příběh z obrazu

malirske_platno

Můj kamarád, umělec, tatér, malíř, namaloval obraz. Byl zajímavý. Prohlížela jsem si jej nejdéle ze všech obrazů, které byly v jeho atelieru k vidění.
„Líbí se ti?“ zeptal se mě.
„Ani nevím,“ odpověděla jsem.
„Tak mi o něm něco napiš. Napiš ten příběh, který v něm cítíš.“
To je výzva, napadlo mě.

malirske_platno

A tak tady máš příběh z tvého obrazu…

Hledám!
Chodím po světě, všude tě hledám. Stále se rozhlížím, otáčím a věřím, že jednou přijde den, kdy se sejdeme. Až se znovu uvidíme, tak se zamilujeme a až se zamilujeme, tak se už nikdy neopustíme.
Hledám tě v květinách, mezi nízkými keři, v korunách těch nejvyšších stromů. V odložených láskách i budoucích náhodách. Hledám tě v nebi, taky pod světly nočních lamp a zakouřených barech. Snažím se tě najít ve smíchu, v cizích slzách, v dlouhých větách. Dokonce tě hledám na konci těch nejdelších smyšlených růžových provázků, ale ty nikde nejsi.

Prý tě mám zkusit hledat v hudbě a tak jsem se prodírala mezi notami, jemnými melodiemi, klouzala po klapkách na piánu a šplhala po strunách od dědové kytary. Bylo to k ničemu.
Pod tíhou nezdaru jsem se pomalu loudala do ztracena, na konec nekonečna. Už jsem nečekala, že tě najdu. A ty? Přesně tam, na konci nekonečna jsi seděl. Na břehu kapky rosy. Byl jsi ke mně zády, přesto jsem tě hned poznala. Chtěla jsem tě překvapit a proto jsem našlapovala tichounce a pak ti zakryla oči. Byly vlhké, jakoby od slz, ale ty přeci nikdy nepláčeš.

„Hádej kdo jsem?“ Pošeptala jsem ti do ucha.
„Moje pravda.“ Odpověděl jsi jistým hlasem a bez sebemenšího rozmýšlení.

Please follow and like us:
0

To smutné léto roku 1968

Včera jsem telefonovala se svojí babičkou, přála jsem jí k narozeninám. „Sedmdesátpět, Luci. Je mi už sedmdesátpět.“ Věděla jsem přesně jaká historka bude po této větě pokračovat. Slyšela jsem ji už mockrát a z různých úhlů pohledu. Od babičky, dědy, mojí mámy, sousedů. A poslechnu si ji klidně ještě tisíckrát. Sama ten příběh jedné srpnové noci a následujících dní vyprávím dál. Je dobré si takové chvíle připomínat, abychom zabránili jejich opakování. Abychom nezapomněli. 

Zena s bilou vlajkou

Srpen 1968

20. srpna 1968 moje babička slavila dvacátépáté narozeniny. 25. Jak jsem v tomhle věku žila já? Svobodně. Bez výhrad.
Babi je rodilá brňačka, děda byl poctivý tremp. Měli spolu dvě děti a chtěli tu a tam vyrazit do přírody. Sehnali si tedy chalupu zhruba 50 kilometrů od Brna. Dům, velké stavení kousíček od rybníka. Hodně ryb, lesy, jahody, borůvky, houby. Zelená tráva a voňavý vzduch. To léto tam babička trávila skoro celé prázdniny s dětmi sama. Děda za nimi na víkendy dojížděl vlakem. Jen na tento „narozeninový“ týden si vzal dovolenou.

Úterý večer. Přípravy na oslavu vrcholí. Babi sezvala půlku Skaláku. Jedlo se a taky dost pilo. Bujaré veselí však v noci narušil nezvaný host. Cizí muž, který běhal po chalupách a informoval, co právě slyšel v rádiu. Vojáci jsou tady. Obsazují nás.
Přišla okamžitá panika a strach.

Tank

Děda vystřízlivěl během chvíle, to když utíkal několik kilometrů do Rozsoch na vlak.
Ptala jsem se ho na co tenkrát myslel? Prý na svého otce a na bombardování. Nevědomost je děsivá.

Do Brna se děda dostal až za mnoho hodin. Českomoravská Vysočina se pomalu probouzela do letního rána a neblahé zprávy se šířily rychle. Vlaky nejezdily.

V Brně byl chaos, tanky a vojáci. Děda vyprávěl, že věděl okamžitě jak moc je to zlé. Chuť po svobodě byla silná, ale strach silnější. V tu chvíli mu došlo, že jeho rodina zůstala 50 kilometrů daleko a vojáci jsou všude. Spadla klec.

50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy

Dnes je to přesně 50 let, co se celý náš národ, co se naši rodiče stali obětí teroristů. Rudé zlo dlouhá léta ničilo náš domov, nutilo nás NEmyslet. Mít svůj vymezený názor se trestalo a nejednou se pro svobodnou myšlenku i umíralo. Právo na život dostalo nahořklou pachuť. Konec poznávání, cestovaní. Učení jen podle předem schválených osnov. Všude vládla cenzura. Svoboda slova neexistovala. Šeď a prázdnota. Vězni ve svém vlastním domově. Vězni sami v sobě. Na mnoho let. Jako by někdo celé Československo přikryl velkou skleněnou poklicí.

Tahle NEsvoboda mě občas budí ze spaní. Nezažila jsem okupaci. Když jsme byli v roce 1989 osvobozeni a mohli začít žít svobodně, bylo mi pouhých pět let. Přesto se mě tohle nespravedlivé, nesmyslné, mnohaleté uvěznění silně dotýká. Kladu si otázky, jak bych se zachovala? Co bych dělala? Dokázala bych stát za svým názorem, bránit svobodnou myšlenku, i za cenu strachu o svoje nejbližší?

Je to o nás, na nás

Bojím se. Po tom všem, co naši předkové museli zažít a zažívali. Budoucnost máme ve svých rukou, můžeme svobodně volit, aniž by nám dopředu někdo vyplnil volební lístek a stejně se opět vracíme o krok zpět. Jako by nám vyhovovala možnost nemuset se rozhodovat. Vždyť on to za nás rozhodne někdo jiný.

Bojím se, že moje děti budou muset žít v NEsvobodě. Nebudou moci poznávat a žít podle svých představ. Bude nad nimi stát někdo, kdo bude omezovat jejich svobodu vyjadřování a kulturního projevu. Takovou budoucnost pro svoje děti nechci!

Rudé zlo je tu stále. Dřímá, čeká, naléhá. A my, svojí netečností, svým smýšlením, hlasem za koblihu, mu jdeme vstříc. 

Vždyť je to jak z té pohádky „…jenom dva prstíčky si ohřejeme a hned zase půjdeme…“ Tyhle rudé jezinky se na našich hřbetech ohřívaly přes dvacet let. Řekněme jim jednou provždy jedno velké společné NE.

Ne zneužívání moci.
Ne komunismu.
Ne pochybnému vedení vlády.

Buďme odvážní a řekněme jasné NE všem těm, kteří říkají rudým jezinkám ANO. 

 

Please follow and like us:
0

Den pátý: Volný den plný oslav a vzpomínání

Žena stojí na hlavě

Je sobota a protože u nás se vstává v půl šesté ať už je čtvrtek nebo neděle, v osm hodin ráno jsem po snídani, dvou kávách a jedné vyprané pračce totálně nabuzená na aktivní pohyb. Nakonec se tedy rozhodnu jít si alespoň zaběhat. Svítí slunce a hodina běhu v tepovce je velice příjemná. Na kopci nad Brnem třikrát zdravím slunce a zkouším stojné pozice. Nikde nikdo. Město se teprve probouzí do sobotního rána. 

Žena stojí na hlavě

Uvolněné odpoledne

Zbytek dne je ve znamení oslav, dobrého jídla a pití. Je to šest let, co jsem odjela do porodnice. Trvalo to ještě dalších padesát hodin než jsem skutečně porodila a celý další týden to nebylo období zalité sluncem a oslavami z narození nového života. Porod byl dlouhý a náročný. V roce 2012 po celou tuhle dobu opravdu slunce svítilo a jarně hřálo.

Tenkrát přišlo jaro hodně brzy. Občas mě napadá, že mi vstřícným gestem, brzkým jarem, chtěla matička Země vyjádřit podporu. Hladila mě sluncem a do žil nalévala pozitivní pohled na danou situaci.

Karolínu hned po porodu odvezli přidušenou a s přelomenou pažní kostí do jiné nemocnice. Nevěděla jsem co se děje a kdy se mi mé dítě vrátí. Nikdo se mnou nechtěl o ničem mluvit. Nejhorší chvíle mého života. Nejdřív jsem myslela, že u porodu bolestí umřu, pak euforie, že už je to dítě venku a slyším ji plakat. A pak byla pryč.

O tom ale třeba někdy příště. Důležité je, že to má happy end. Já i Karolínka jsme ty nejhorší pocity z chvíle jejího narození snad zapomněly a zůstala hlavně radost, že je tu, živá, zdravá, chytrá, umělecky nadaná, paličatá, umíněná a tvrdohlavá. Prostě svá.. 🙂

Otevřela jsem si lahev šampaňského, pojídala jahody a radovala se z dneška. Žijeme!

 

*****

Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.

 

Please follow and like us:
0

Levá nebo pravá

Text se slovy levá nebo pravá

Vždycky mě velmi fascinovali leváci. Preference levé ruky před pravou. Dost možná proto, že je to stále tak trochu neobvyklá záležitost a mně se líbí, když se něco vymyká normálu.

Můj dědeček byl levák, tedy bohužel přeučený na praváka, protože až do roku 1967 bylo v tehdejším Československu leváctví bráno za jistý sociální handicap a leváci se násilně přeučovali na praváky. Dokážete to pochopit? Jak mohl mít někdo problém s tím jakou rukou se podepisuje, nebo škrábe brambory jeho soused?

Můj dědeček byl tedy přeučený pravák a na úřadech vše podepisoval pravou rukou. I když mi psal na tábor dopis, jeho písmo bylo lehce roztřesené. Snažil se být ten poctivý „napravený“ pravák. Věřím, že čert vzal všechny ty „chytráky“, jenž tvrdili, že jediná správná možnost, je psát pravou rukou. Jak jen to všechno mohlo působit na takové malé dítě, které se ve škole dozví, že je divné, protože mu jde psát lépe levou než pravou?.
Text se slovy levá nebo pravá

Děda byl poctivec, ale jistou duševní křivdu si v sobě nosil po celý život. Dopisy na tábor mi psal pravou rukou, proto bylo písmo lehce roztřesené. Ale když se rozhodl, že něco namaluje, dovolil si být sám sebou. Malovat uměl jenom levou a maloval krásně čistě. Jeho pevná levá ruka obratně klouzala po papíře a on tak vytvářel malá soukromá dílka plná citu a něhy. To pravou rukou nedokázal.

Možná, abych ukázala, že mě leváctví zajímá a beru jej jako přednost, rozhodla jsem se být přeučeným levákem. To mi bylo asi šestnáct. Koupila jsem si pár písanek, které se používaly v první třídě a poctivě trénovala. Ruka mě při psaní děsně bolela a představa, že bych u toho měla být ještě kontrolována nějakým despotických učitelem, byla příšerná.

Psát levou jsem se nakonec naučila, ač kostrbatě. Napsat běžně dlouhou větu mi trvalo třikrát déle než rukou druhou a někdy to fakt bolelo. Ve škole jsem ale musela psát stále pravou, protože rychlost diktátu poznámek středoškolských profesorů byla neúměrná k rychlosti mého levorukého psaní.

Levorukost je stále mojí srdeční záležitostí a vždy, když vidím nějakého píšícího leváka na vlastní oči, jsem okouzlena tou ladnou jinakostí. Někdy mě z toho krásného dojmu až jemně bodne u srdce. Proč? Nevím. Možná proto, že levá ruka je srdci blíž než ta pravá. Možná se zaměřuji na hlouposti a možná vnímám víc srdcem než hlavou.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Please follow and like us:
0

Zasmrděl a zdechl

O víkendu mi vyhořel fén. Můj milovaný fén. Ten krám se mnou vydržel deset let a pak si z vteřiny na vteřinu zasmrdí a zdechne. Můj milovaný fén! Jezdil se mnou po vícedenních výletech i dovolených. Posledních pár let jsem s ním v zimním období vysoušela vlasy růžovkám. Tak moc jsem mu věřila. Můj fén.

Já na věcech zase tak moc nelpím, ale tohle byl prostě můj fén. Jedna z prvních věcí, které jsem si v elektru koupila za své peníze. Třikrát se se mnou stěhoval na různou adresu a v ruce jsem ho mazlila minimálně třikrát do týdne. Už to chápete? Můj fén.

Včera jsem si musela jít koupit nový fén, protože když si vlasy nevyfénuju, vypadám jako divoženka. Vběhla jsem do elektra, vybrala, zaplatila a slíbila si, že už nebudu po tom starém tesknit. Opustil mě, je tu nový začátek s mým supr trupr vymakaným, speciálně vylepšeným vysoušečem. Prý rozmazlujte svoje vlasy, odteď jen lesklé a hydratované. Navíc je červený. Je to frajer.

Ráno umyju vlasy, vytáhnu nový fén. Už jsem mu začala říkat familiérně „frajírek“. Fénuju jako vždycky. Žádné nové pohyby, tahy nebo tak něco, ale vypadám úplně jinak. Můj účes vypadá úplně jinak. Frajírek nespolupracuje. Dělá mi na hlavě cosi, co se mi vůbec nelíbí a nejde s tím nic dělat. Jsem fakt naštvaná, ale nezbývá mi nic jiného, než se naučit s frajírkem spolupracovat, nebo budu mít dosmrti hnusný vlasy.
Jak jsem již zmínila výše, nelpím na věcech, ale tahle ztráta mě fakt nasrala.

Please follow and like us:
0

Vzpomínky

Miluji svoje vzpomínky, většina z nich je totiž krásná. Veselá, příjemná, motýlově lechtivá, laskavá, vzrušivě ohnivá, prostě nezapomenutelná a zcela nenapodobitelná. Každá moje vzpomínka má svoji vůni i chuť. A všechny dohromady tvoří minulost. Aby ta minulost však byla bezezbytku celá, někde hluboko v nitru sebe nosím pár vzpomínek, které nejsou tak veselé a barvité. Nosím je ukryté ve stínu a šedi svého já. A tyto vzpomínky mě stále učí být lepším člověkem.

Šťastné vzpomínky si představuji jako barevné balónky, které létají všude kolem statného, vzrostlého stromu. A jak svítí slunce, tak jeho bujná koruna klade stín. Na kmeni stromu je pak vyryto několik vět. Jizvy, které se nikdy nezacelí a nikdy nepřestanou tak úplně bolet. I když se mnohobarevné veselé balonky snaží sebevíc a strom je za tuto krásnou podívanou vděčný, občas přijde prudké bodnutí v ráně, na kterou už skoro zapomněl. Ale on nesmutní, že se mu bolest opět připomněla. Právě naopak. Tichounce, jen tak, po větru, šumí svými listy a šeptá o vděku, kolik se dokázal naučit z toho mála špatného, které si musel prožít. Jinak by nebyl tím, kým je. Šťastným stromem.

Please follow and like us:
0