Poslední den mého života

Vyhled_hory_slunce

Je mi 158 let a kousek. Kalendář ukazuje datum 30. října 2142 a je nádherné podzimní ráno. Můj manžel (i po těch letech miluju to slovo „manžel“) chystá snídani a já melu čerstvou kávu. Dneska připravuji konvičku pravého jamajského kafe, které nám dovezl náš syn ze služební cesty.

Miluji naši kuchyň, protože do ní od rána svítí slunce. Když jsme se po čtyřicítce rozhodli, že si skutečně postavíme svůj vysněný dům u jezera, na kraji hor, slunečná strana byla hlavní prioritou. Pak ještě prostorná kuchyně a velké prosklené okno v mojí pracovně. Jen aby mělo trojúhelníkový tvar, to jsem si přála snad odjakživa.

Hodně jsme se na domě nadřeli, ale v podstatě nás ta dřina zachránila. Přišla část naší společné cesty, kdy jsme potřebovali oživit naši jiskru. Najeli jsme do přílišného stereotypu a ten nás pomalu metl do záhuby. Naše dny ztichly a nám to pomalu začínalo být jedno. Potřebovali jsme svůj život zase zhlučnit. Růžovky vyrostly a chtěly si žít svoje životy.

Vyhled_hory_slunce

S manželem jsme tenkrát byli stále plni sil, věnovali se svým kariérám, koníčkům, sociálním bublinám a netušili, že to ještě zdaleka není vrchol našich životů.

Svět pomalu přijal zdravý životní styl a já od roku 2015 zvesela pojídala goji. Prý zázračná bobule. Když jsem v 47 letech znovu otěhotněla, doktoři potvrdili, že hlavní zásluhu (kromě mého manžela) si nese právě goji. Ono těhotenství v tolika letech už v té době nebylo zase tak zvláštní. Lidem se díky zdravému stravování, pěstováním vlastních, chemicky neošetřených potravin, ekologickému smýšlení a zpočátku řízenému pohybu (ano, kolem roku 2020 začal být pohyb povinný pro každého občana staršího 12 let) značně prodloužil život. Nyní se lidé v průměru dožívají 150 let. Svět pochopil, že zelená vlna dává zelenou životu.

Chlapečka jsem porodila už v novém domě. Směju se a v očích se mi lesknou slzy, když si vzpomenu, jak se manžel bál, že už ho nebude moct naučit fotbal, házet na koš, jezdit s ním na lyžích a v létě divoké sjezdy na kolech. Ještě ve 120 běhal po hřišti. Pan trenér.

Dnešní říjnový den je ale vskutku krásný. To slunce, které nám svítí do kuchyně. Káva je vynikající, snídaně vydatná. Chystáme se dnes na výlet nahoru do kopců. Dnes uzavíráme turistickou sezonu a za pár týdnů začne sněžit.

Kdo by to čekal, před 120 lety. Tenkrát to bylo s naší planetou už hodně zlé. Hodiny světa ukazovaly za dvě minuty celá a mohlo se zdá, že tohle už nikdo a nic nezachrání. Ale stal se zázrak. Ano, opravdu to byl zázrak.

Diktátoři, špatní vůdci, prezidenti, kteří smýšleli nad válkami a jadernými útoky, ti všichni začali zničeho nic umírat. Padali jak hrušky. Dohnal je stres a stáří? Nebo vůle boží?

Hodně se mluvilo o ekologii a problémy se konečně začaly skutečně řešit. Díky různým grantům a finančním podporám se vědcům podařilo dostat pod kontrolu globální oteplování a ozonová díra byla díky technice zcela odstraněna, což zapříčinilo, že většina přírodních katastrof se tak přestala dít, případně jsou nyní včas předpovězeny.

„Dneska jsi nezvykle potichu,“ říká mi můj manžel. Už jsem se zmínila, jak to slovo „manžel“ miluju? 🙂
„Je výjimečný den. Cítím to v sobě.“
„Turistické chodníky ale přece zamykáme každý rok.“
„Ale dnes to bude prostě výjimečné. Už jen to slunce…“


Tato povídka vznikla, protože ráda fantazíruji, představuji si jak minulost, kterou jsem zažít nemohla, tak budoucnost, kterou kdo ví jestli zažiji. Moje bezbřehá fantazie mi toto ale umožňuje.
A i když by se mohlo zdát, že povídka má smutný konec, není tomu tak. Žít spokojený, dlouhý a naplněný život, který skončí jednoho krásného slunečného dne, na milovaném místě, s milovaným člověkem po boku, to je pohádka se šťastným koncem. A já na pohádky věřím. 🙂 

Please follow and like us:
0

Tvor pozitivní

Zena_fouka_do_bublifuku.

Já jsem v podstatě tvor pozitivní. Někdy tak moc, že své okolí svým kladným pohledem na situaci už pěkně štvu. Ve všem nedobrém se snažím nacházet alespoň kapku dobrého. No však znáte to klišé, že všechno zlé je pro něco dobré. 😉 Klišé, ale pravdivé.

Já osobně také věřím, že na pozitivní myšlenky se napojuje šťastný život. Kdežto ty negativní přitahují pohromy. No vzpomeňte si, když jste někdy vyslovili nahlas nějakou zaručenou depku a zakončili to ještě více negativní myšlenkou. A pak už je to jak jízda po hlavě do pr…zadku.

Zena_fouka_do_bublifuku.

Jak k sobě jednou pustíte mínus, bude se vás držet jako klíště. Jako ten chudák, který našel v lahvi Bídu.

Pozitivní pohled na věc však přináší odpovědi. Bude to dobré. Nehledě na fakt, že většinou se trápíme naprostými zbytečnostmi, na kterých nezáleží.

Radostné vzpomínky přetváří moji budoucnost

Vše negativní, co se v mém životě děje, rychle zapomínám. To hezké si snažím naopak stále připomínat. Díky tomuto jednoduchému pravidlu žiju radostný život. Jsem šťastná, protože se v mém životě dějí samé hezké věci, které svým pozitivním pohledem na život přitahuji. A když přijde nějaká větší překážka, zkouším se s ní poprat se vztyčenou hlavou a pozitivní myslí.

Hlava má být vždy vztyčená. Hlava do dlaní nepatří. 

Máte nějaké osobní zkušenosti? Podělte se. Budu za ně ráda.

 

Please follow and like us:
0

Začínám hořet

Oheň ve tvaru srdce.

Mám intenzivní potřebu prožít zážitek, myšlenku. Cítím, že to přichází. Nejdřív tu byla nepatrná jiskra, doutnání a jemný plamínek. Začínám hořet.
A jsem v tom úplně sama.

Vyděsilo mě to. Sama? Člověk obklopen tolika různými lidmi? Lidmi, kteří jsou dobří, vstřícní, inteligentní, laskaví, otevření, chápaví, divocí, vtipní, vášniví,…
A přesto nikdo z nich, ani ti vůbec nejbližší, není takový, že by se dokázal naladit na moji myšlenku, která by vnitřní prožitek dokázala vysvětlit a přiměla tak pochopit a zároveň pomoci prozřít?  Pomoci nevybuchnout jako sopka, ve které to tichounce vře.
Silný vnitřní prožitek se tak stal spouštěčem něčeho, o čem sama nevím jak s tím naložit. Mám strach, že shořím pod náporem čehosi.

Oheň ve tvaru srdce.foto: Pixabay.com

Začínám hořet.

A oni mlčí. Líbí se jim vášeň a žár. Ohřívají se v jeho teple, nechávají se strhnout chvílí, ale nakonec se stejně ukryjí do svých jistých a vyhaslých ulit. Těžko přijímají člověka, kterému v těle hoří víc ohně než jim samotným.

Začínám hořet.

Ale já nesmím vyhasnout. Nikdy.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Please follow and like us:
0

Právě čtu: Opravář osudů

zena cte knihu

Minulý týden jsem se osobně setkala s člověkem, kterého si nesmírně vážím. Jeho myšlenky a názory jsou mi blízké a pohled, jakým se dívá na svět, obohacující. Jednou větou sympaťák, který se vám usadí hluboko v srdci. Vždy, když o své cestě životem zapochybuji, sahám po jeho knihách, protože v nich nalézám odpovědi na svoje otázky.

Nemůžu tvrdit, že šlo tak úplně o osobní setkání. Spíše bych to nazvala, že jsem se s fantastickým spisovatelem Robertem Fulghumem sešla ve stejný čas na stejném místě. Díky propagaci jeho nové knihy jsme se však mohli setkat tváří v tvář. Nemluvili jsme spolu. Zaznělo pouhé děkuji z obou stran, když mi podepisoval svého Opraváře osudů. Usmáli jsme se, vyfotili, poděkovali a já si domů odvezla nový příběh, který mě opět utvrdil v tom, že cesta kterou kráčím má smysl.

zena cte knihu

Opravář osudů vypráví o muži jménem George Novak, Američanovi, který se na čas přestěhuje do Prahy, aby zde vypátral své české kořeny. Začne pravidelně navštěvovat hospodu u Devíti draků a jedné ovce, pozná se se srdečným strejdou Petrem, hostinským Radem, tajemnou Verou, precizním detektivem Marcusem, přitažlivou a tak trochu bláznivou Luci a protože je to člověk, který se na svět dívá srdcem, je povolán aby se stal opravářem osudů. Zprvu se mu do takové zodpovědné práce moc nechce, ale pozitivní změny, kterými opraví osud náhodným lidem, jej těší natolik, že svoji novou roli přijme. Kráčí dál životem, poslouchá osobní životní příběhy a snaží se směrovat k lepším zítřkům. Jenže ta věčná otázka Kdo jsem? A co tady vlastně dělám? se stále vznáší nad hlavou každého z nás. I nad opravářem osudů.

Robert Fulghum: Opravář osudů
2017 / Argo
230 stran

Být opravářem ti dá jen vědomí, že jsi možná udělal něco pozitivního, někdy i vznešeného – když jsi drobným zásahem někomu napravil vykolejený den. 

Mám nějaké kolegy opraváře? 
Ovšemže, mnoho. A i ty jsi opravářem osudů už dlouho, aniž bys to tušil.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Please follow and like us:
0

Tak trochu jiný wishlist

Poslední dobou, dost možná proto, že Ježíšek už si maže pod koleny a obchoďáky postupně naskladňují čokoládové kolekce, vídám stále častěji různé wishlisty. Musím říct, že to Ježíškovi značně usnadňuje práci. „Že nevíš jaký dárek mi pořídit? Prostě mrkni na můj blog, mám tam wishlisty za posledních pár měsíců. Určitě vybereš něco fantastického.“ 😉 🙂

Myšlenka vedoucí k sepsání seznamu mých přání mě nadchla. Psát ale o tom, že se mi kolena podlamují z toho nového prádla od Victoria’s Secret a že nutně potřebuji nové sklenice na víno (a to jako fakt potřebuji!) mi přišla přízemní. Zkusím svůj wishlist pojmout trochu jinak. Uvidíme co z toho vzejde.. 😉

Zažili jste někdy pocit absolutního štěstí? Já vím, je to jen pojem a každý to svoje maximum prožívá jinak, ale já jej vnímám jako stav, kdy se cítíte tak moc spokojeně, až se vám v jedné nepatrné chvilce do plic nedostane vzduch, nemůžete se nadechnout a přitom máte pocit, že by stačilo jen povyskočit a vy vzlétnete. Je to jen chvilkový stav. Balanc na hraně. Takové zajíknutí se. Pocit přímo nadpozemský. Občas jsem takhle moc šťastná a většinou je spouštěčem nějaká zdánlivá maličkost. Třeba když mě něco mile překvapí. Chtěla bych se častěji zajíkat štěstím.

Přála bych si, aby růžovky méně ječely. I když je dětský křik přirozená lidská vlastnost, pro mě je to jeden z těch nejpříšernějších zvuků, které znám. Kdyby růžovky méně hulákaly, finální číslo mých stresových situací za den by se značně snížilo.

Přála bych si mít ráno víc času. Rána jsou pro mě obecně taková malá vítězství nad temnotou. Nevadí mi noc, když nejdu spát. Ale já spát (bohužel) potřebuji a když se ráno probudím, všechno je pro mě krásné, jako bych to viděla po dlouhých letech odloučení. Nejkrásnější v tu ranní chvilku jsou pro mě ještě spící růžovky. A vonící čerstvá káva. Jenže pak přijde pohled na hodiny a návrat do neúprosné reality. Rychle vstávat, snídat, čistit zuby, česat, honem honem, za chvíli bude celé město ve špičce. Ranní kouzlo mizí a zůstává pouze fakt, že něco a někam musíme.

Život mě naučil se o sebe (a svoji rodinu) postarat a to beze zbytku. Líbí se mi, že mám vše pod kontrolou a vlastně mě nemůže překvapit něco nepříjemného (i příjemného?). Jenže já bych se tak ráda někdy nechala překvapit.. Ano, jsem silná ženská, ale občas bych jí raději nebyla. I silné ženy mají rády milá gesta, o která si nemusí říkat. Chtěla bych se někdy cítit chráněná, dost možná za-chráněná? Tam uvnitř jsem pořád malá holka, která se občas bojí.

Chtěla bych mít víc času a začít zase tancovat. A vydat knihu, kterou píšu. A nemít výčitky svědomí, když se věnuji sama sobě. A umět chodit na podpatcích. A podnikat dlouhé cesty. A vlastně i to červený prádlo od Victoria’s Secret bych chtěla.

Takhle dopadl můj první kratičký seznam přání / podzim 2017. Nikdy nevím jak to skoční, když začínám psát. 🙂
Jak se vám líbí? 😉

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

 

Please follow and like us:
0

Život na Aljašce

Jako každý člověk s květnatou fantazií, nosím v hlavě několik konstruktivních myšlenek, kudy bych život vedla, kdyby. Vnitřně jsem připravená na různé životní křižovatky a vlastně je to strašně vzrušující představit si, že třeba jednou… A když ne, tak o tom pořád můžu snít a představovat si. Stavět velkou knihovnu a tu pak plnit novými knihami.

Jedna taková smyšlená bublina, tajný sen, mám-li to tak nazvat, mi v hlavě koluje poslední dobou častěji. Myšlenka na život v lehkém souznění s přírodou. Srub, ve kterém je v zimě teplo a v létě příjemný chládek. Jezero, řeka nebo moře někde v blízkosti a pořádný les za domem. S mojí fantazií by v tom lese žila minimálně jedna rodinka stále hladových medvědů, tři vzteklí vlci a taky kouzelné víly a zlá čarodějnice. V domě krb, velká knihovna, prostorná kuchyně a samozřejmě wifi! 🙂 A jak jsem tak nad tím vymyšleným domovem přemýšlela, napadlo mě, že bych chtěla žít na Aljašce.

Souznění s krásnou, čistou přírodou. Přes teplejší měsíce pracovat, v zimě se ukrýt před mrazy doma v teple a čekat až zase přijde jaro. Od domu se vzdálit maximálně jednou za týden pro nákup. Každé dopoledne odhazovat sníh a večer si číst nové a nové knihy u krbu, který by vyhřál celý dům. Malé město, známé tváře, srdeční lidé, jedna pošta a dvě hospody. Obchod se vším možným přímo ve středu města. Sníh kouzelně se třpytící ve svitu měsíce, voňavý les, teplé čepice a huňaté nákrčníky. Při mých věčně zmrzlých rukou alespoň dvoje rukavice.

Jdu si uvařit čaj. Letos bych si přála pořádnou, bílou zimu… ❅ ❅ ❅

Please follow and like us:
0

Symbol uzavřeného kruhu

Důležitost a podstata rodiny, symbol uzavřeného kruhu, tepla a lásky v něm, mi došla až když jsem založila svoji vlastní rodinu. Tak jako spousta dalších věcí. Občas tak večer sedím v tichu domova mých dětí a vzpomínám na tu bezstarostnost a pocit bezpečí, který jsem měla ve svém domově. Lednice byla vždy plná, teplé jídlo byla samozřejmost, stejně tak jako máma, když jsme se odpoledne vrátili ze školy. Na starosti a všechny strachy jsem nikdy nebyla sama. Ten důvěrný pocit bezpečí.

Dnes už v naší tři plus jedničce na sídlišti malého města bydlí někdo jiný a domov, jaký ho nosím ve svém srdci, neexistuje.
Kruh se rozpojil. Roztříštil se po celé galaxii, aby jeho tehdejší obyvatelé mohli žít pokračovaní svých životů a aby při tom žití mohli být šťastní.
I taková poznání k životu patří.

Please follow and like us:
0