Moje první běžecké závody

Tak jo, už je to týden, co jsem se zcela bezhlavě nechala strhnout svojí kamarádkou k běžeckým závodům. O tom jsem vám už psala v článku Běhání ve tmě... Night run. A jak to celé dopadlo? Neumřela jsem, i když jsem k tomu měla několikrát hodně blízko. Ale pěkně popořádku. Pro ty z vás, kteří se k běžeckým závodům stále odhodlávají, by článek mohl mít informační funkci. Pro již zaběhlé běžce – závodníky zajímavý pohled jiného člověka (netroufám si napsat “jiného běžce”). A zarytý ne-běžec se nejspíš jen utvrdí v tom, že tohle fakt nebude pro něj. Tisíc hlav, tisíc názorů.

Registrace

Po online přihlášení k závodu a zaplacení registračního poplatku, který zde byl více než symbolický (100 Kč) se stačilo už jen dostavit v určitý termín a určitý čas k registraci. Dostala jsem svoje běžecké číslo a elektronický čip. Číslo na hrudník, čip na kotník. Dala jsem si černé kafe, jakože aby mě to nakoplo k lepšímu výkonu a poté vyrazila na místo, kde se měla celá ta běžecká událost odehrávat. Byla zima, listopad no, ale při běhání to zase tolik nevadí. Horší byly ty chvíle před startem. Mezi registrací a startem jsme měli časovou mezeru něco přes hodinu, což v chladném, temném večeru nebylo nic příjemného. Navíc se mi z té zimy (a možná i lehké nervozity) chtělo pořád na malou 😉

Běžecké číslo

Start

Je odstartováno. Běžíme tři kola kolem parku. Celkem to dělá necelých 5 kilometrů. Začíná se na dlouhé rovince. Cítím se jako pták v letu. Je to báječné. Kolem mně tolik skvělých, sportovně založených lidí. Hlavně nepřepálit start, že jo. Už v půlce prvního kola vím, že jsem ho přepálila a že to bude těžký závod. Běžím, v hlavě nadávám sama sobě a nesnáším se za to, že jsem si od léta nebyla ani jednou zaběhat. Ten včerejší protest s brambůrkama a vínem taky nebyl dobrá volba. Běžím a postupně mě předbíhá jeden člověk za druhým.

Finále 

Běžím sama, temným parkem. Je tma. Jen občas se někde mihne nějaký pořadatel ve fosforeskující vestě. Běžím druhé kolo a sem tam mě předběhne nějaký muž, který už běží kolo třetí. Nechci to vzdát, to já přeci nedělám. Ale když umřu, nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem nedoběhla. Nebo bych si jako mohla zlomit nohu. Vbíhám do třetího kola. Většina z mužské kategorie už je v cíli. Běžím po rovince a připadám si jako šnek. Hlavně nepřepálit start, že jo. Běžím temným parkem, sama a říkám si, že jsem určitě poslední, když v tom mě předběhne nějaká ženská. Jo, tak teď už jsem určitě poslední. Běžím, je to osobní boj. Blíží se finální stoupání a já ještě naposledy zaberu. Když jsem přepálila start, přepálím i cíl.

Cíl

Doběhla jsem. Mrazivý vzduch mi trhá plíce a já si slibuju, že už nikdy takovou blbost, jako je závod bez přípravy, neudělám. Tep se pomalu zklidňuje, těším se na horkou sprchu. Nohy se ještě trochu třesou a mě právě dochází, že jsem to dala. Euforie! Je mi úplně jedno za kolik, ale uběhla jsem to. A víte co? Nebyla jsem poslední. (v hlavní ženské kategorii 18 z 27, čas 0:26:50)

Běžkyně

Shrnutí

Nejdříve, snad trochu na svoji obhajobu, musím říct, že se běhání věnuji už několik let a to tak, že buď běhám intenzivně několikrát do týdne a nebo vůbec. Do svého prvního běžeckého závodu jsem se nechala uvrtat zrovna v období, kdy neběhám vůbec. A to už asi tři měsíce. Byla jsem si jistá, že 5 kilometrů uběhnu naprosto s klidem. Nechtěla jsem doběhnout poslední a to jsem si dokázala. Nakonec jsem dokonce zaběhla svůj osobní rekord, protože ať už člověk chce nebo ne, dav jej táhne a tím nutí k lepšímu výkonu.

Závody a to jakékoli, mají svoji atmosféru. Na jednom místě se sejde množství nadšenců pro danou věc, ať už se podílí aktivně nebo jen jako fanoušci. Nadšení tu skutečně čiší ze všech. Je příjemné to zažít a ač jsem chvílemi myslela, že vypustím duši a za svoji účast jsem se proklínala, teď jsem ráda, že jsem night run zažila.

Možná, jednou, až budu zase více běhat a budu připravená, zkusím si zaběhnout nějaký závod ve dne (a v teple). Ale prozatím si běhání nechám jen jako zábavu, která mě nikam netlačí a nenutí mě makat víc než já sama chci. To mě na běhu totiž baví úplně nejvíc, když běžím a nevím kam, když chci, tak přidám a nebo naopak zpomalím. V hlavě si povídám sama se sebou o hezkých věcech a pozitivně se posouvám na laťce svého vnitřního já.

Běhání ve tmě, v nebeském pohodlí

Jeden z bodů napsaný na mém seznamu věcí, které bych chtěla letos zažít, je aktivní účast na běžeckých závodech. Vyzkoušet si atmosféru závodu na vlastní kůži. Zažít skutečný start, pokořit cíl. A tak když přišla nabídka k účasti na Night Park run cup v Brně, neváhala jsem. To já tak dělám. Nejdřív přijde velké nadšení a případné následky si vyžírám až za pochodu. 😉 Nutno ale podotknout, že si je vyžírám s grácií a vztyčenou hlavou.

Až po zaplacení registračního poplatku mi došlo, že se závod proběhne v době, kdy mám v práci největší shon, spoustu času budu trávit mimo domov, jíst budu převážně po restauracích, takže úplně špatně a hlavně budu málo spát. Nebudu mít absolutně žádný čas na přípravu, životní rytmus naprosto rozhozený a taky, že jde o běh za tmy. A já ve tmě blbě vidím na dálku. 🙂 Jako bonus mají přijít mrazy. No co bych taky v půlce listopadu po tom počasí chtěla, že?

Závody se blíží. Do startu zbývají 2 dny a je to přesně tak jak jsem tušila. Hodně práce, málo energie. Ani na moji milovanou jógu nemám chvilku. Abych z toho všeho ale vytěžila i něco dobrého, splním si účastí další malý sen a taky konečně pořádně vyzkouším to nové triko, které jsem si pořídila na squash, snowboard a vlastně i na to běhání v zimě.

Kvalitní české značky mají u mě ve skříni zelenou a když jsem se doslechla o Scutumwear, musela jsem si triko pořídit. Čekala jsem hodně, ale realita byla ještě lepší. Vysoce funkční a nadmíru slušivé. Pro mě ta nejlepší volba. Testováno v pekle, pro nebeský komfort.. Skvělá hláška. 🙂 Vybrala jsem si černé (černá zužuje, že jo), ale v nabídce mají i stříbrnozelené. Když mi triko dorazilo poštou a já si ho na sebe oblékla, byla jsem tak nadšená, že jsem ještě ten večer vyrazila na squash. Jsem holka, která se chce líbit v každé situaci. Tedy když to alespoň trochu jde 😉 A Scutumwear trikem jsem dostala i svého kamaráda vojáka, nadšeného sportovce.

Letos se rosničky vytáhly s předpovědí na skutečně tuhou zimu a já bych byla moc ráda, kdyby jim předpověď vyšla. Když už zima, tak pořádná, se sněhem a rampouchy na střechách. A jak se říká neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení.

Patnáctého po šesté večer si na mě vzpomeňte a já vám za to na oplátku napíšu jaký ten “night run” byl, jestli nám stihlo i nachumelit, jak se běhá s čelovkou a zda jsem vůbec doběhla.. 🙂

 

 

Kouzlo jógy

Přišla chvíle, kdy jsem měla pocit, že je toho všeho na mě už opravdu  moc. Ranní tahání růžovek z postelí, aby šly s úsměvem a pozitivně naladěné do školky. Pracovní kolotoč a pokračování odpoledne doma. Najednou nebyl čas na nic než povinnosti. Měla jsem pocit, že nejvíc ze všeho nemám čas sama na sebe, ale já se potřebovala. V tom bláznivém životním kolotoči jsem potřebovala hlavně samu sebe.

A pak mi sestra vyprávěla o józe. O tom jak si tam krásně vyčistí hlavu, jak se protáhne, nebolí ji záda, zpevní zadek a při tom všem má čas přemýšlet o zásadních i méně důležitých věcech. Natolik mě její vyprávění okouzlilo, že jsme hned druhý den vyrazily společně.

Poprvé

První lekce nebyly jednoduché. Srovnat dech, položit do správné roviny, abych zvládala i cviky (asány jsem jim začala říkat až po pár lekcích 😉 ). Závěrečné meditace mě však od první lekce dostávaly tam kam jsem potřebovala. Za problém nebo starost, která se najednou stala menší než jsem ji viděla před chvíli.

Žena

Já. Můj dech, moje mysl. Nic jiného v tu chvíli není důležitější. Já jsem klíčem ke všemu dobrému, ale i nedobrému, co se mi děje a co přinese budoucnost. Jednoduché, že? 😉

Láska i závislost

Začala jsem na jógu docházet pravidelně, pořídila si naprosto fantastické červené legíny, protože jsem ženská a musí mi to slušet všude.. 😉 V pase se širokým pásem, takže když dělám nějakou z asán, třeba psa hlavou dolů, nikoho neděsím svým poporodním břichem 😉 Navíc jejich název je naprosto trefný. Rafiki Cat Lady. A to já přeci jsem, taková kočičí dáma 😉 😀 Ty staré černé legíny z podivného materiálu letěly po prvních lekcích do koše. Ještě si musím napsat Ježíškovi o kvalitní a barevnou podložku – yogamatku. Protože já když něco dělám, tak to dělám pořádně a se vší parádou 😉

Jak jsem se ve svých článcích již zmiňovala mockrát, jsem člověk, který potřebuje pohyb a akci. Běhám, objevila jsem kouzlo koloběžky, v zimě opráším snowboard, ráda se zapotím u squashe, v létě chodím po horách, miluji tanec a do budoucna bych se mu také ráda více věnovala. Lákají mě dračí lodě. Ale protože jsem máma a chodím do práce, času na sebe mám mnohem méně než dřív.

Je to už skoro rok, kdy jsem se našla v józe a dávám jí ze všech sportovních aktivit nejvíc prostoru. Jóga je skvělá. Otevřela mi další rovinu života, o které jsem neměla donedávna ani páru. Srovnala jsem si myšlenky i záda. S každou další praxí (označení té dané hodiny / lekce) se posouvám dál. Je to jiná, očistná cesta, při které jdu bosá přes louku, zapadá slunce a já vím, že život mi právě dává něco víc, protože to chci vidět.
Stačí chtít a můžete všechno!

zena cvici jogu

A pak jsem navštívila devadesátiminutovou lekci hot jógy. A to byla teda fyzická i psychická jízda. Hot jóga se cvičí v místnosti vyhřáté na 38 – 42 stupňů a protože mi čas dovolí navštěvovat pouze večerní lekce, tak cvičíme při tlumeném světle svíček. Ale o tom zase až příště. 🙂

Namasté ♥

Jóga není o tom dotknout se palců u nohou, ale o tom, co se cestou dolů naučíte.
Judith Hanson Lasater

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Nestydaté mládí v hajzlu

Čtu právě Nestydaté plavky od C. D. Paynea a moc se u toho bavím. Payneovo Mládí v hajzlu jsem četla, když jsem měla pocit, že ještě v hajzlu rozhodně není. Tajně doufám, že nikdy nenastane den, kdy bych si musela kupovat plavky ve velikosti xxl na třetí.

Možná, že bych měla zase začít běhat. Jenže se mi rozbil můj chytrý bílý smartphone. No rozbil, normálně SE zaviroval. A najednou tady porno, tam porno, všude samé porno, až mě z toho málem trefil šlak. Oči jsem sklápěla, rumělce ve tvářích a ten chytrý krám prostě nešel vypnout. V lehké panice jsem z něj vypreparovala baterku a teď už je měsíc opravován u firmy, jejíž recenze jsem si přečetla až příliš pozdě. Snad se ještě někdy setkáme.

Ale zpět k tomu běhání.. Začnu běhat, až se mi vrátí můj bílý kámoš. Mě to běhání totiž bez monitoringu nebaví. Pokud bych v cíli neviděla kolik a za kolik, nemám důvod se snažit.
A taky se potom přestanu přecpávat těma mandlema v čokoládě. Jenže když mě tolik chutná, když čtu. Začnu jablkem a skončím u tabulky čokolády. Doháje! Jestli já mám to čtení vůbec zapotřebí?! 😉