Otevři oči

Zena u more

Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level.

Už mi nestačí, abych józe pouze dávala. Začínám přijímat.

Učím se? Přišel snad ten čas, kdy nebudu na svých jógových praxích (pouze) měnit negativní v pozitivní? Vydávat ze sebe to co nepotřebuji? Urovnávat? Docházím snad k přijímání podstatného? A najdu v sobě dost sil, abych dokázala měnit svět k lepšímu? Hodně otázek na jednu chvíli.

Zena holubicka.

Jak dlouhá je cesta mezi tím, kdo jsme a tím, jak nás vnímá naše okolí?

Položila jsem si pravou ruku na srdce a levou na podbřišek. Pomyslná cesta. Dech klouzal mezi dlaněmi položenými na mém těle a já si nedokázala odpovědět. Nejdřív mě sice napadlo, že mi může být jedno, jak mě mé okolí vnímá. Ale dostala bych se tak k otázce nezájmu a netečnosti. A lhostejnosti vůči druhým je na této planetě až příliš. Tohle není směr, kterým bych se chtěla v budoucnu ubírat.

Pro hodně lidí jsem velký otazník. Možná trochu podivínka. Vím to. Vymanila jsem se ze zajetých kolejí a nabrala nový směr, který mě dělá šťastnou. Ne každý to chápe a já to respektuji. Bylo by fajn, kdyby přicházel respekt i z druhé strany. To však ale vždycky není pravda. Možná je v tom i špetka závisti?. Možná. Protože jsem šťastná? Nestěžuji si a dělám to co chci? Všichni to takhle můžeme mít. Stačí udělat ten první krok. A že se bojíme? Já se taky bála. Pořád se bojím a nejspíš nikdy nepřestanu. Ale jsem šťastná, protože je to moje cesta. Moje rozhodnutí. Jenom moje.

Tak jak je to s tou cestou?

Já se mám ráda. Upřímně si sama sobě připadám zajímavá. Je to divné o sobě takhle psát? Možná. Možná, že jsem divná. Ale hlavně jsem šťastná, že tohle o sobě dokážu upřímně říct. Trvalo mi přes třicet let, než jsem dozrála do stavu upřímné lásky k sobě samé. A teď můžu začít dávat lásku světu. Tím nechci říct, že bych snad nikdy dřív srdečně nemilovala. Ale když si to v sobě člověk dokáže srovnat, je to všechno najednou nějaké lehčí, zároveň intenzivnější.

Zena s malou divkou stojici u more.Zena u more

Chuť měnit.

Nejsem naivní blázen, který by si mohl myslet, že sám dokáže změnit svět. Co ale dokážu, a snažím se o to, tak vybudovat lepší místo pro život svým dětem. Učit je, učit se od nich, nebýt netečná, všímat si zdánlivých maličkostí, radovat se z nich. Dělat radost druhým a nic od toho nečekat. Podat pomocnou ruku, když je třeba. Otevírat oči.

Tak třeba: Vzpomenete si jak voní letní bouřka? Jaká vzpomínka se vám při té vůni vybavila? Určitě jste v ní šťastní. 🙂
Napište mi tu vzpomínku. Budu moc ráda. 🙂

Naše planeta je odrazem nás samotných.

Pojďme nebýt k sobě lhostejní. Alespoň na tento jeden den. Dnes. Zkusme jednomu jedinému člověku udělat radost. Zlepšit jeho den.
A věřte mi, že tím zlepšíte i ten svůj.

Please follow and like us:
0

Můj blogerský rok 2018

Pracovni_plocha

Letošní rok pojedu na vlně seberealizace. Primárně svůj čas rozdělím mezi své děti a online svět. Chci se zaměřit se na svůj blog a věřím, že jej dokáži posunout o krok dál. Blíž svým vysněným cílům. V loňském roce se mi podařilo migrovat z veřejné blogerské sítě blog.cz na vlastní hosting se svojí doménou. Po pár měsících mohu říci, že to bylo skvělé rozhodnutí a velký krok k lepším zítřkům.

Záleží jen na mně jak moc budu aktivní, činná, originální a vynalézavá. Pochopila jsem, že online svět nikdy nespí a váhavé povahy zde nemají šanci.

Na vlastním hostingu se mi líbí zejména ta svoboda. Sama si rozhoduji co se na mém blogu objeví. Nikdo mi nemůže článek jen tak smazat. Reklamy nebo podpora produktů, se kterými nemám nic společného, ba s nimi dokonce nesouhlasím? I to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se odhodlala jít svojí cestou.

Blog je můj dlouhodobý projekt, o kterém si chci rozhodovat sama. Už jsem se nechtěla bát, že jednoho dne má několikaletá práce z online světa prostě zmizí, protože server přestal existovat.

Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Většina lidí, která dříve četla můj blog, byli uživatelé blog.cz. Nebylo třeba žádné velké propagace a nějací čtenáři se vždy našli. Nyní sbírám své čtenáře napříč online světem a jsem vděčná za každou zpětnou vazbu. To se mi na mém psaní totiž líbí nejvíc. Zpětná vazba, komunikace, napojení, odkrytí problému, vlastní názor.

Obsah. To je můj cíl pro letošní rok.

Na podzim jsem vystavěla základy. Letos chci vyladit obsah. Najít svoji cílovou skupinu. Sledovat své čtenáře a v článcích se tak věnovat tématům, která mé čtenáře zajímají. Začínám plánovat, dlouhodobě.

Máte nějaký tip na článek, který byste zde na blogu chtěli číst? Napište mi jej do komentáře pod článek, nebo do mailu.

Please follow and like us:
0

Běhání ve tmě, v nebeském pohodlí

Jeden z bodů napsaný na mém seznamu věcí, které bych chtěla letos zažít, je aktivní účast na běžeckých závodech. Vyzkoušet si atmosféru závodu na vlastní kůži. Zažít skutečný start, pokořit cíl. A tak když přišla nabídka k účasti na Night Park run cup v Brně, neváhala jsem. To já tak dělám. Nejdřív přijde velké nadšení a případné následky si vyžírám až za pochodu. 😉 Nutno ale podotknout, že si je vyžírám s grácií a vztyčenou hlavou.

Až po zaplacení registračního poplatku mi došlo, že se závod proběhne v době, kdy mám v práci největší shon, spoustu času budu trávit mimo domov, jíst budu převážně po restauracích, takže úplně špatně a hlavně budu málo spát. Nebudu mít absolutně žádný čas na přípravu, životní rytmus naprosto rozhozený a taky, že jde o běh za tmy. A já ve tmě blbě vidím na dálku. 🙂 Jako bonus mají přijít mrazy. No co bych taky v půlce listopadu po tom počasí chtěla, že?

Závody se blíží. Do startu zbývají 2 dny a je to přesně tak jak jsem tušila. Hodně práce, málo energie. Ani na moji milovanou jógu nemám chvilku. Abych z toho všeho ale vytěžila i něco dobrého, splním si účastí další malý sen a taky konečně pořádně vyzkouším to nové triko, které jsem si pořídila na squash, snowboard a vlastně i na to běhání v zimě.

Kvalitní české značky mají u mě ve skříni zelenou a když jsem se doslechla o Scutumwear, musela jsem si triko pořídit. Čekala jsem hodně, ale realita byla ještě lepší. Vysoce funkční a nadmíru slušivé. Pro mě ta nejlepší volba. Testováno v pekle, pro nebeský komfort.. Skvělá hláška. 🙂 Vybrala jsem si černé (černá zužuje, že jo), ale v nabídce mají i stříbrnozelené. Když mi triko dorazilo poštou a já si ho na sebe oblékla, byla jsem tak nadšená, že jsem ještě ten večer vyrazila na squash. Jsem holka, která se chce líbit v každé situaci. Tedy když to alespoň trochu jde 😉 A Scutumwear trikem jsem dostala i svého kamaráda vojáka, nadšeného sportovce.

Letos se rosničky vytáhly s předpovědí na skutečně tuhou zimu a já bych byla moc ráda, kdyby jim předpověď vyšla. Když už zima, tak pořádná, se sněhem a rampouchy na střechách. A jak se říká neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení.

Patnáctého po šesté večer si na mě vzpomeňte a já vám za to na oplátku napíšu jaký ten „night run“ byl, jestli nám stihlo i nachumelit, jak se běhá s čelovkou a zda jsem vůbec doběhla.. 🙂

 

 

Please follow and like us:
0

TA spisovatelka s TOU dýmkou

Taky vám přijde, že kouřit dýmku je děsně sexy? 🙂
Často si pohrávám s myšlenkou, že si koupím dýmku a někdy, když budou děti spát, za vlahých jarních večerů, teplých letních nocí si ji zapálím, budu sledovat nebe a vymýšlet ty nejfantastičtější příběhy, které pak převedu na papír.
Budu TA spisovatelka s TOU dýmkou.
Na podzim svoji dýmku pořádně vyčistím a uložím do polstrované krabičky, abych ji s prvním sněhem zase vytáhla.
V zimě budu zkřehlou rukou bez rukavice držet svoji dýmku, v té druhé pak hrnek svařeného vína. Dlouhá šála kolem krku a hluboký pohled do ještě nenapsaných zítřků. V zimně budu kouřit tabák s vůní sušených jablek a vymýšlet příběhy o jarních láskách. Sněhové vločky mi budou padat do řas a já si je tam budu s láskou hýčkat jako diamanty. Dokud samy neroztají.
Miluju tohle mazlení se se sny. A já si sny plním ♥
A vy? ☺
na fotografii Eva Green ve filmu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Please follow and like us:
0

Život na Aljašce

Jako každý člověk s květnatou fantazií, nosím v hlavě několik konstruktivních myšlenek, kudy bych život vedla, kdyby. Vnitřně jsem připravená na různé životní křižovatky a vlastně je to strašně vzrušující představit si, že třeba jednou… A když ne, tak o tom pořád můžu snít a představovat si. Stavět velkou knihovnu a tu pak plnit novými knihami.

Jedna taková smyšlená bublina, tajný sen, mám-li to tak nazvat, mi v hlavě koluje poslední dobou častěji. Myšlenka na život v lehkém souznění s přírodou. Srub, ve kterém je v zimě teplo a v létě příjemný chládek. Jezero, řeka nebo moře někde v blízkosti a pořádný les za domem. S mojí fantazií by v tom lese žila minimálně jedna rodinka stále hladových medvědů, tři vzteklí vlci a taky kouzelné víly a zlá čarodějnice. V domě krb, velká knihovna, prostorná kuchyně a samozřejmě wifi! 🙂 A jak jsem tak nad tím vymyšleným domovem přemýšlela, napadlo mě, že bych chtěla žít na Aljašce.

Souznění s krásnou, čistou přírodou. Přes teplejší měsíce pracovat, v zimě se ukrýt před mrazy doma v teple a čekat až zase přijde jaro. Od domu se vzdálit maximálně jednou za týden pro nákup. Každé dopoledne odhazovat sníh a večer si číst nové a nové knihy u krbu, který by vyhřál celý dům. Malé město, známé tváře, srdeční lidé, jedna pošta a dvě hospody. Obchod se vším možným přímo ve středu města. Sníh kouzelně se třpytící ve svitu měsíce, voňavý les, teplé čepice a huňaté nákrčníky. Při mých věčně zmrzlých rukou alespoň dvoje rukavice.

Jdu si uvařit čaj. Letos bych si přála pořádnou, bílou zimu… ❅ ❅ ❅

Please follow and like us:
0