Dovolená za pár kaček, s bohatými zážitky

Říká se, že to nejcennější si neseme v našich vzpomínkách. Společně strávené chvíle s lidmi, které milujeme a se kterými chceme náš čas trávit. Většinou mezi takové lidi počítáme naše nejbližší rodinu. Děti, manžel, pes, morče. A tak, ač se původně zdálo, že letošní léto bude na vzpomínky spíš chudší, neplánovaná “kulový blesk akce” předčila veškerá očekávání.

Volné chvíle jsme strávili spolu. I když psa zatím nemáme a morče zůstalo z bezpečnostních důvodů raději doma. Šťastné děti, šťastná máma. Nebo je to obráceně? Už ani nevím… 😉 

Když se rozhodneš, jeď hned! Protože můžeš.

Jsem typ plánující poměrně dost dopředu. Od doby co mám děti, mě plán a určitý, alespoň trochu udržitelný řád, v tom chaotickém stereotypním kolotoči uklidňuje. A taky mě baví se na něco těšit.

Ale protože nám letos nevyšlo moře. A protože babičky ani zdaleka nepokryjí celé prázdniny, v jednom takovém hluchém týdnu, kdy jsme se v pondělí nudili ve městě, jsme prostě sbalili peřiny, nafukovací matraci, stan, židličky, stolečky, noťas (bez toho nejedu ani do přírody!), běžecké boty (bez těch taky ne!), plavky a hurá na jih. Přesně řečeno do Strážnice a ještě o kousek dál.

Vítejte v autokempu Lučina

Takových článků je teď všude mraky. Ideální kemp, vhodný pro děti, nejlepší místo na dovolenou a tak dále. Protože ale tohle všechno kemp Lučina splňuje, doporučuji jedenácti hvězdičkami z deseti.

Kemp ani velký, ani malý, prostě tak akorát. Prostor pro stany, karavany, možnost bydlet v chatce. Dva menší bazény (pouze pro ubytované), z čehož jeden s lehce slanou vodou. No jako u moře. Program pro děti. Minigolf, kuželky, kulečník, dobré pivo a k obědu výběr z dvou meníček za stovku. Domácí pizza z pece, jídlo dobré a ne jen smažák s hranolkama. V kuchyňce vlastní lednička a všude kolem božský klid. Příroda krásná, procházky do okolí nenáročné.

To vše za cenu velice přijatelnou. Dovolená za pár kaček s hodně velkým přesahem, bohatými vzpomínkami a chutí zase někam vyrazit.
I já sama si v sobě stále nesu vzpomínky na dětská léta a na kempování. Vzpomínám s radostí a úsměvem. Na takové dovolené vzpomínám dokonce víc, než na první moře. 🙂

Nevím, čím je to kempování tak magické. Možná blízkost přírody? Srdečnost lidí, protože chvíli jsou na tom všichni tak nějak stejně. Všichni spí na zemi, pochutnávají si na opečených buřtech a sprchují se ve stejné sprše, čtyři minuty za desetikačku. 🙂

Navštívili jste nějaké místo, které musíte doporučit? Napište mi o něm. Za každý zajímavý tip na výlet, prodloužený víkend, dovču, cokoliv s dětmi (ale i bez) beru!

Díky a přeji krásné léto,

vaše Luci 🙂

Magické rodičovství

Moje mladší dítě si začalo trhat zuby. Ani ne tak proto, že by se jí ty zuby nějak kývaly. Zpočátku proto, že chtěla mít v puse o zub, dva méně, tak jako straší ségra. Protože co má ségra, to je prostě dobrý.

Jenže potom se jí zalíbilo, že za každý zoubek je pod polštářem nějaká ta koruna, nebo překvapení. A tak byl nejvyšší čas povolat zoubkovou vílu, aby tomu zbytečnému trhání zubů udělala přítrž.

Zoubková víla dorazila, napsala kouzelné psaníčko, které snad splnilo účel (uvidí se za pár týdnů) a pak se opět zakryla peřinkou fantazie.

Supermáma

Když jsem psala ten dopis a vymýšlela jak jej Viktorce předám, jestli ho hodím do schránky, nebo vsunu v noci pod polštář, došlo mi, že jako máma můžu být skutečně jakoukoliv magickou postavou. A také jsem jich již několik absolvovala. Jasně, na princezny, baletky, učitelky, kuchařky, uklízečky atd. jsme si s růžovkama hrály často, ale popustit uzdu fantazie a zkusit něco víc, to je výzva.

Slyším trávu růst

Třeba to ani nemusí být fantazie. Je dobré se občas dívat na svět očima svých dětí a tak, když na hřišti byla nuda, lehly jsme si do trávy a poslouchaly jak roste. Zkoušeli jste to někdy? Moje děti umí řeč trávy a to vám povím, to byly příběhy. 🙂

Když měl přijít čert

To nepříjemné prosincové téma – čert. Jak toho využít a zároveň nezadělat dítěti na celoživotní trauma? Mohla za to flaška vína, kterou jsme ten večer vypili a nápad byl na světě. Anděl uklidil pokojíček, když děti spaly. Čert se do bytu nedostal, i když se snažil. Ta černá ruka na dveřích byla jasným důkazem. Brambora v šuplíku od ponožek? Že by nám chtěl anděl něco říct? A nakonec dobroty na balkoně. Prošli jsme všichni, pro letošek. I morče dostalo dobrůtky. 😉

O Ježíškovi vám tu psát nebudu, ale budu ráda, když holky budou ještě chvilku věřit. Vlastně… já taky pořád věřím, i když ne na dárky pod stromečkem. Věřím v tu dobu, která je skutečně kouzelná. Jediný čas v roce, kdy se svět tak trochu zklidní, aspoň na jeden večer jsme všichni skutečně a úplně spolu. Živí i ti, co už museli odejít. Protože se máme rádi, protože chceme, mluvíme spolu, posloucháme se. Největší dárek pro nás všechny je ten společný čas, kdy se skutečně vnímáme.

Hravý rodič

Poslední dobou jsem se na rodičovství pohlížela dost upjatě. Byl školní a školkový rok. Hodně povinností, rutina, každotýdenní koloběh. Jako bych vytěsnila fakt, že právě to hraní a vymýšlení fantastických scénářů, kterými jsme si ozvláštňovaly dny, mě na rodičovství bavilo vždycky nejvíc. A že právě tohle prolínání pohádkového, dětského a dospěláckého světa dává zejména rodičům takový ten příjemný pocit, že být rodič je děsně fajn.

A tak se snažím, i přes plný diář a mnoho povinností, které mi tento rok ještě přibyly, hrát s růžovkama podstatně častěji jejich hru. Být víc hravá a kouzelná. Podporovat jejich bystré hlavičky a přesto je na té cestě do dospělosti stále znejišťovat, zda jsou kouzla skutečně možná.

Nikdo tě nikdy nebude milovat víc než tvoje děti.

Tak jim to dětství udělejte kouzelné, dokud věří. A ten plamínek víry v nich udržte co nejdéle.

A jestli máte nějaký tip na kouzelné zážitky, sem s nimi. Jistě nebudu jediná máma, která se ráda nechá inspirovat.

Krásný den, vaše Luci 🙂

Moje diamantové dítě

Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle se nemohlo přisát a tak kňučelo. Mně se nalévala prsa mlékem. Mělo to ale jeden háček. Moje holčička byla v tu chvíli na druhé straně města. Akutně odvezená pryč hned po porodu. Nikdy na ten den nezapomenu. Na den, kdy krásně svítilo slunce a já už byla třetí den v porodních bolestech. Večer v 19:02 se ale konečně zadařilo a byla venku. Můj zázrak. Diamantové dítě. Dokonalost a paličatost ještě dřív, než se rozhodla prorvat na svět. Dnes se tomu smějeme a já jí vyprávím jen to hezké, nebo spíš to co jsem si k tomu porodu potřebovala přišpendlit, abych vůbec ještě někdy překonala trauma a měla další děti.
Čert vem, co se stalo, ale v tento den každý rok, když už všichni spí, vzpomínám na tu realitu. Tu, o které se nemluví na oslavě narozenin. A každý rok se hrozím, jak blízko jsme byly konce. A pak si slibuju strašně moc věcí, které bych chtěla těm svým zlatíčkům do života dopřát. Hlavně bych ale nám všem přála zdraví a pozitivní mysl.
Moje holčička Karolínka ten útrpný začátek života zvládla s grácií sobě vlastní a já se začala učit být lepším člověkem. Nemohla jsem si přát lepší učitelku, než je Karolínka. ❤️

Matka s dcerou

Jsem líný rodič

Jsem líný rodič a jsem na to pyšná. Když jsem mezi řečí tuhle větu prohlásila během návštěvy mé těhotné kamarádky, nešlo si nevšimnout jejího lehce pohoršeného výrazu ve tváři. Jenže když jsem pak vytáhla z knihovny knížku britského autora Toma Hodgkinsona Líný rodič a nechala ji, aby si přečetla alespoň zásadní manifest na zadní straně knihy, začala se jí myšlenka líného rodičovství líbit. Ono to je totiž celé moc dobře promyšlené.

Protože líný rodič znamená být dobrý rodič!

Se svými dětmi chodím na procházky do lesa a nehroutím se z jejich špinavých kalhot. Mé děti zatím berou domácí práce jako hru – nerozmlouvám jim to, naopak je podporuji, vyprané prádlo po nich nepřevěšuji a nádobí nepřemývám. Motivuji k samostatnosti, což se nejlépe osvědčuje ráno. Dává mi to hodinu spánku navíc (občas!). Nešílím z rozsypaných kukuřičných křupek a u vaření oběda si s dětmi ráda zazpívám. Místo her na tabletu hrajeme společně pexeso. Kresba na zdi dětského pokoje je pro mě malé umělecké dílo a chaos v hračkách se u nás uklízí maximálně jednou denně. Snažím se své děti nenutit do ničeho co jim není příjemné, mají možnost volby. V jejich hrách často zasahuji až když jde o zdraví.

A to je jen malý výčet toho jak jsem rodičovství pojala já.

Autorem knihy Líný rodič je Tom Hodgkinson, britský spisovatel a novinář. Hlavně je to ale otec tří dětí a jak sám říká, Líného rodiče začal psát hlavně proto, aby přežil dětství svých dětí. Při psaní vycházel z vědeckých poznatků, historických výzkumů, četl klasické knihy o výchově, ale posloužila i vlastní zkušenost.

Velice se mi líbí myšlenka, že existuje jednoduché řešení, které váš život učiní snadnějším a finančně méně náročným, život vašich dětí učiní radostnějším a navíc vám pomůže vychovat děti šťastné a soběstačné. Právě toto řešení autor knihy nazývá “líné rodičovství” a jeho mantra zní jednoduše: “Nechte je být.”

Manifest líného rodiče podle Toma Hodgkinsona:
– Odmítáme myšlenku, že rodičovství vyžaduje těžkou dřinu.
– Zavazujeme se, že své děti necháme být.
– Odmítáme přebujelý konzum, jenž útočí na děti od chvíle, kdy se narodí.
– Čteme jim poezii a fantastické příběhy bez mravních ponaučení.
– Pijeme alkohol, aniž bychom měli pocit viny.
– Odmítáme své puritánské já.
– Neplýtváme penězi za rodinné výlety za zábavou ani za dovolené.
– Líný rodič je šetrný rodič.
– Líný rodič je vynalézavý rodič.
– Ráno zůstáváme v posteli tak dlouho, jak to jen jde.
– Snažíme se nezasahovat.
– Hrajeme si na polích a v lesích.
– Vyháníme je na zahradu a zavíráme dveře, abychom mohli uklidit dům.
– Oba pracujeme tak málo, jak je to jen možné, zejména když jsou děti malé.
– Čas je důležitější než peníze.
– Šťastný nepořádek je lepší než skličující pořádek.
– Pryč se školou.
– Naplňujeme dům hudbou a veselím.
– Odmítáme směrnice zdravotních a bezpečnostních inspektorů.
– Přijímáme zodpovědnost.
– Existuje mnoho cest.

Samozřejmě je spousta možností jak svého potomka vychovat. Každý si musí najít tu svoji cestu, která mu bude nejvíce vyhovovat.

A jak svoje děti krotíte vy? 🙂

Děti by se měly lakovat, rtěnkovat a tetovat jen o víkendu

Tento týden se nese ve znamení příprav na TU cestu. Třeba nakupování malých lahviček do letadla mě vyloženě baví. Jo, to jsou ty sprcháčky, šampónky, pastičky na zuby a krémíčky, které stojí třikrát víc než v klasickém, dvakrát tak velkém balení a to jen proto, že se někam přesouváte letadlem. Takže když už máte na letenku, tak snad máte i na malý lahvičky, který nutně potřebujete mít po ruce, ne?

Malé lahvičky do letadla

Růžovky zase perlí

Ve školce průšvih. Rút doma mamince šlohla lak na nehty. Takový pěkný, hodně třpytivý, zlatý. Rút ani její maminku osobně neznám. Jen vím, že Rút chodí do školky s růžovkama.
A pak se šly děti po svačině proběhnout na zahradu.
A pak nikdo dlouho neviděl Káju, Viktorku a Rút.
A pak to v okolí horní části zahrady nějak divně smrdělo a jiné děti si stěžovaly, že je nechtějí pustit do domečku.
A pak se růžovky i Rút našly. V zahradním domečku. Lakovaly si nehty.
Kája s dokonalou manikúrou a úsměvem na rtech, protože jí to už zaschlo a nikdo s tím nic neudělá. Rút se staženým zadkem, protože mamce šlohla ten lak. A Vika se jen dívala.. 🙈

To odpoledne růžovky vyzvedávala jejich teta, moje nejmilovanějí Ifka 😘 Paní učitelka byla nucena informovat o Kájčině manikúře i Viktorčiném přihlížení. A Ivuška na to reagovala “po našem”. Věděla, že mamince to určitě vadit nebude, protože žena bez nalakovaných nehtů jako by nebyla ženou.. 😜😄💅

Není to tak dlouho, co jsme ve školce dělaly osvětu s matnou red rtěnkou, protože se paní učitelky nejdříve děsily, že růžovky krvácí ze rtů. Až když jim Kája vysvětlila, že jde o moji novou matnou red, tak se uklidnily.

A pak občas přijdou takové ty otázky, jakože jestli je to takhle v pořádku.?
Jsme tým, holky bláznivý a musíme se chápat. Takže jo, je to v pořádku.

Jen jim musím vysvětlit, že děti by se měly lakovat, rtěnkovat a tetovat jen o víkendu a pod dohledem rodičů..  ❤

Děti

Den pátý: Volný den plný oslav a vzpomínání

Je sobota a protože u nás se vstává v půl šesté ať už je čtvrtek nebo neděle, v osm hodin ráno jsem po snídani, dvou kávách a jedné vyprané pračce totálně nabuzená na aktivní pohyb. Nakonec se tedy rozhodnu jít si alespoň zaběhat. Svítí slunce a hodina běhu v tepovce je velice příjemná. Na kopci nad Brnem třikrát zdravím slunce a zkouším stojné pozice. Nikde nikdo. Město se teprve probouzí do sobotního rána. 

Žena stojí na hlavě

Uvolněné odpoledne

Zbytek dne je ve znamení oslav, dobrého jídla a pití. Je to šest let, co jsem odjela do porodnice. Trvalo to ještě dalších padesát hodin než jsem skutečně porodila a celý další týden to nebylo období zalité sluncem a oslavami z narození nového života. Porod byl dlouhý a náročný. V roce 2012 po celou tuhle dobu opravdu slunce svítilo a jarně hřálo.

Tenkrát přišlo jaro hodně brzy. Občas mě napadá, že mi vstřícným gestem, brzkým jarem, chtěla matička Země vyjádřit podporu. Hladila mě sluncem a do žil nalévala pozitivní pohled na danou situaci.

Karolínu hned po porodu odvezli přidušenou a s přelomenou pažní kostí do jiné nemocnice. Nevěděla jsem co se děje a kdy se mi mé dítě vrátí. Nikdo se mnou nechtěl o ničem mluvit. Nejhorší chvíle mého života. Nejdřív jsem myslela, že u porodu bolestí umřu, pak euforie, že už je to dítě venku a slyším ji plakat. A pak byla pryč.

O tom ale třeba někdy příště. Důležité je, že to má happy end. Já i Karolínka jsme ty nejhorší pocity z chvíle jejího narození snad zapomněly a zůstala hlavně radost, že je tu, živá, zdravá, chytrá, umělecky nadaná, paličatá, umíněná a tvrdohlavá. Prostě svá.. 🙂

Otevřela jsem si lahev šampaňského, pojídala jahody a radovala se z dneška. Žijeme!

 

*****

Přečti si i další články projektu Můj osobní jóga maraton.

 

Něco si přej a foukni

Tak tohle břicho bylo moje. Nosila jsem jej hrdě a s láskou, i když bylo tak velké a dost těžké. A ta láska klíčící uvnitř mi to vracela skvěle mířenými kopanci pod žebra, do močového měchýře nebo do žaludku. Z toho velkého břicha se vyloupla krásná holčička s dokonalýma ručičkama a nehtíkama. A vyloupla se doslova, protože na svět přišla císařským řezem. Svéhlavá císařovna jí už zůstala, protože jednoduché to s ní opravdu není. Je tvrdohlavá, umíněná, ráda řve a umí se i pěkně vztekat. Ale když ji sleduji v noci jak si lehce oddechuje, je dokonalá.

těhotenské břicho

V sobotu jsme slavili už čtvrté narozeniny mé vyloupnuté císařovničky. Stála u dortu, usmívala se, čtyři svíčky zapálené a měla si něco přát. Splnila bych jí v tu chvíli snad cokoliv. Teda kromě koně, kterého si už od léta přeje ustájit na balkoně. A moje mladší růžovka si přála, abych byla šťastná. Mohla si přát barbínu, nové pastelky, knížku, lego, kolo, ale ona si přála, aby byla její maminka pořád jen šťastná. A já jsem šťastná. Jsem šťastná, že mám tak úžasné děti, které mě každou chvíli učí něčemu novému. Učí mě být lepším člověkem.

 

Změna času? Proč?!

Dneska to nebude dlouhý, nebude to ani pozitivní, možná to bude spíš trochu nechutný a řekla bych, že navíc bez pointy. Tak proč ten text vlastně píšu? Protože jsem naštvaná a potřebuju se vypsat. A taky vyspat!

Nesnáším, když se mění čas! Čert vem mě, moje usínání a ranní vstávání, já se nakonec vždy nějak přizpůsobím, ale co děti? Abych osvětlila situaci, moje růžovky prospívají skvěle. Podle jejich pediatry jsou to chytré a zdravé děti, krása pohledět. Jo, jako fakt máme napsaný v očkováku, že je krásná 🙂 No a slyšeli jste někdy o tom, že když vám dobře fungují střeva, nemoci se vám obloukem vyhýbají? A že pravidelný režim je pro dobrou výchovu dětí nezbytný? No a moje děti tyhle dvě životní pravdy spojily dohromady a nastavily svoje střeva na pátou hodinu ranní. Jenže se změnou času tady nikdo nepočítal a ony to mají nastavené na pět. A když rázem musíte přetočit ručičku na budíku o hodinu zpět, z pěti jsou najednou čtyři a já už třetí den ve čtyři ráno spím opřená o dveře u záchodu a ptám se “Už?”, abych jim mohla utřít zadek.

Tomu říkám p(r)osraný ráno, protože než se obě vystřídají, nemá už smysl jít si zase lehnout a tak jdu vařit kafe a chystat snídani. No a ještě se u toho všeho musím usmívat, protože jak ty malý růžový teroristky naštvu (Cože, ty jsi koupila makový buchty místo tvarohových? Tenhle jogurt nemám ráda. Nechci si vzít šedý legíny… atd.), “fantastický” ráno pokračuje až do chvíle, než za sebou zavřu dveře školky zvenku.

A jak vnímáte změnu času vy? A vaše děti? Nebo zvířata? 🙂

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥