Den ženské energie

Dnes v 18:45 nastane úplněk. Dnešek je dnem ženské energie, jeho patronkou je bohyně Šakti, která je symbolem ženství. Smějme se, oslavujme, tančeme, radujme se, užívejme si života, dopřejte si vnitřní svobodu. Milujme se!

Základní energií tohoto úplňku je stabilita, vyrovnanost, sympatie, odpovědnost, úspory, umělecké schopnosti, starostlivost, harmonie, ale i ctižádost, impulsivnost a ukvapenost, snaha jít proti zdi, zkoušet nové a nepoznané, skákat po hlavě do neznámého.

Ponořme se do sebe

Vnímejme své já a nechme všemu volný průběh. Staňme se pouhými pozorovateli.

Ženy, dnes pozor na pusu a horkou hlavu. 🙂 S rozmyslem říkejme své myšlenky nahlas a činy přetvářejme do radosti, buďme svoji a s láskou v ženské energii. A že je zamračená obloha? Nevadí. Je tajemnější a tajemství je vzrušující.

Mějme krásný den, mysleme na sebe a mějme se(be) rády. ♥

Výlet do Švýcarska, toho českého

Líbí se mi jak jsme my Češi takoví do větru, rozumějte “výletnické typy” 🙂 Doma na gauči nás jen tak něco neudrží, pořád bychom někde, něco a někam. Když nic jiného, národ chatařů jsme byli, jsme a budeme asi už navždy. O víkendu se prostě musí něco dělat.
Je jasné, že po znovuotevřených hranicích nás to táhlo nejvíce právě za ně, ale po dvaceti letech jako bychom si začali zase více všímat krás, které nám nabízí naše česká krajina. Dovolenkujeme nejen u moře, ale i na Lipně, v Českém ráji, Máchově kraji, na srdečné Pálavě s dobrým vínkem v ruce a nebo na pomezí hranic, třeba zrovna těch německých. V Českém Švýcarsku, kde je příroda naprosto pohádková. 

Pravčická brána

Věděli jste, že Pravčická brána je největší přirozená skalní brána na našem kontinentu? Turisticky jde o velmi vyhledávané místo. Ročně ji navštíví kolem 800 tisíc lidí. A byla by ostuda ji nenavštívit, když nám tato ojedinělá skalní dominanta leží takřka pod nosem, tedy v Severních Čechách, v Národním parku České Švýcarsko. Příroda je zde opravdu překrásná a skalnaté pískovcové útvary, které můžete vidět všude kolem, tu nádheru ještě znásobují.
Pravčická brána je národní přírodní památkou a jde vlastně o takový pískovcový skalní oblouk. Výška brány je 16 m, šířka 7-8 m, minimální tloušťka 3 m. Přímo pod tímto obloukem se pak můžete občerstvit. Nechybí ani stylová venkovní zahrádka, kde jsme se nejen najedli a napojili, ale hlavně si odpočli nohám, protože nás čekala cesta dál, na Sokolí hnízdo.

Pravcicka brana

Sokolí hnízdo

K Pravčické bráně neodmyslitelně patří výletní zámeček Sokolí hnízdo, který byl postaven roku 1881. Dříve zámeček sloužil pro významné návštěvy, dnes jeho prostory využívá muzeum Národního parku České Švýcarsko. V zámečku je pak také vybudovaný stylový výčep, kde si můžete dát vychlazené pivečko nebo třeba něco malého na zub. To je ten záchytný bod, kdy si každý výletník řekne, jak je poznávání nových míst krásné, i když se předtím musí vyšplhat do pořádného kopce.. 😉

Okolní vyhlídky

Kolem Pravčické brány je toho k vidění ale mnohem více. Rozbíhající se spletité cestičky vás zavedou na místní vyhlídky a vy si tak prohlédnete nejen národní park, ale i Pravčickou bránu z různých stran a úhlů. S malými dětmi je to tedy docela slušný adrenalin, ale když si dítko přivážete na pár chvil k tělu, fakt to stojí za to.

K Pravčické bráně vedou dvě trasy. Cesta od Hřenska a od vesničky Mezní Louka. Až budete plánovat kudy k Pravčické bráně vyrazíte, osobně doporučuji jít trasou od Mezní Louky. Cesta je odtud mnohem zajímavější a hlavně krásnější. Trasa se točí v bezprostřední blízkosti skal, není nijak prudká ani náročná. Její délka od Mezní Louky na Pravčickou bránu je necelých 6 kilometrů. Navíc se v Mezní Louce můžete ubytovat v místním penzionu U Fořta, který nabízí velice příjemné ubytování, výbornou kuchyni a dokonce i malé wellness.

Pravčickou bránu můžete navštívit kdykoli. Záleží jen na vás, jestli máte raději pohled na zasněženou nebo rozkvetlou krajinu. Otevřeno je denně. Od dubna do října mezi 10:00 a 18:00 hodinou. Od listopadu do 31.března pouze v pátek, sobotu a neděli a to od 10:00 do 16:00 hodin. My tam byli v květnu a řekla bych ideální čas pro rodinný výlet.

Kraj nejen pro turisty, ale i pro cyklisty

Okolí Národního parku České Švýcarsko je ideální nejen na pěší turistiku. Proto pokud rádi jezdíte na kolech, určitě si je vezměte s sebou. Síť cyklostezek je na dobré úrovni a tak se od Hřenska pohodlně projedete nejen na české strany, ale třeba výlet do německých Drážďan podél řeky Labe je další dobrý tip na zajímavý výlet.

Přeji vám šťastné cestování a spokojené návraty, moji milí.
Je úplně jedno kam vaše kroky směřují. Hlavně, když jste s těmi, se kterými chcete být a jste šťastní.  ♥

Zima na Smržovce

Ještě jste letos nebyli na horách a chystáte se? Mám pro vás tip, osobní doporučení na místo, kde si to užijete se sněhem i bez něj. A peněženku vám to rozhodně nevyždíme. Já, jakožto matka dvou malých růžovek, velice ráda používám takové to pořekadlo “za málo peněz hodně muziky” a musím říct, že jsem doposud měla dobrý odhad (nebo štěstí?) nejen na skvělá místa, ale i na lidi, se kterými se na takovýchto místech potkáváme. Takže kam na ty hory?

Na Smržovku 

Smržovka je malé městečko ležící v podhůří Jizerských hor. V zimě se zde můžete projet na nejdelší přírodní sáňkařské dráze v Česku. Dráha je dlouhá 4 kilometry a je to fakt zážitek. Ve Smržovce nechybí uměle zasněžovaná sjezdovka Filip, svojí délkou 500 metrů ideální i pro menší děti. Pokud jste náročnější lyžaři, cca 10 minut autem od Smržovky dojedete do lyžařského areálu Špičák.

Vyhled z vyhlidky

V okolí Smržovky narazíte hned na několik skalnatých útvarů, které lákají k procházkám a dají se za vhodného počasí navštívit i v zimě. My vystoupali na Finkstein, neboli Smržovskou vyhlídku. Kamený útvar, který si nese hned několik osobních pověstí, třeba tu o Čertově studánce, nabízí výhled na městečko, obrovský železniční viadukt, lesy a kopce v okolí.
A nakonec, protože růžovky jsou milovnice vody, jsme si byli hned dvakrát užít vodní radovánky v bazénu s vířivkami, tobogánem, parní saunou a dalšími atrakcemi v blízkém Jablonci nad Nisou.

Kde se ubytovat?

Smržovka aktuálně stále hlásí 20 cm sněhu ve Skiareálu Filip, který vidíte přímo z okna vily Jelenka. A tam my jsme bydleli. Vila Jelenka, nebo chcete-li penzion, je nově zrekonstruovaná budova situovaná v objektu z počátku 20. století. Je v ní teplo, čisto a laskavo. O bezchybný provoz se stará paní Fikejzová se svým mužem. Cítíte zde rodinnou atmosféru a děti tu mají rádi. O tom svědčí i rozlehlá zahrada za domem, která je k využití jak v létě, tak v zimě. V penzionu je malá vinárna s výčepem otevřená pouze pro hosty.
V Jelence se nevaří, což nám nevadilo a naopak jsme uvítali kuchyňku jako součást apartmánu, což je s malými dětmi obrovská výhoda. Objednat si zde ale můžete snídani. Protože na pokojích nebyla televize a u nás se usíná po Večerníčku, díky wifi síti byly pohádky večer alespoň online.. 🙂
A cena ubytování? Fakt málo. Na hory, na to místo i možnosti výletů v okolí, velice přijatelná cena.

Vila Jelenka

Do Smržovky i v létě

Týden ve Smržovce nám utekl velice rychle. Užili jsme si sníh i výlety po okolí. Na Jelence se nám líbilo natolik, že se sem chystáme i v létě. Láká nás přírodní naučná stezka Jedlový důl, Mumlavský vodopád, Bozkovské dolomitové jeskyně, zámek Sychrov a kopce v okolí Smržovky. A také ta rozlehlá zahrada za vilou s ohništěm, kde budeme každý večer opékat buřty a zpívat písničky.. 😉

 

 

Tady a teď

Nic není víc než tady a teď. Vzpomínky jsou krásné, já sama vzpomínám často a ráda. Ale naučit se vnímat tady a teď, v téhle zvláštní době, která nevěří na zázraky a odsuzuje odlišnost, to je hodně těžké.

Z malých okamžiků dělat velké momenty. Vždyť je to tak snadné. Nedávno jsem procházela přes náměstí v jednom malém městě. Bylo bezvětří. Pěkné podzimní dopoledne. Uprostřed toho náměstí stojí velký, listnatý strom a pod ním je dřevěná lavička. Původně jsem si na ni chtěla sednout, ale strom upoutal mou pozornost. Položila jsem ruku na jeho kmen, pohladila si kůru a zaklonila hlavu, abych si mohla prohlédnout korunu, tu spleť různobarevných listů. Z ničeho nic se zvedl vítr, opravdu silně a ze stromu se začaly snášet desítky a desítky barevných listů. Bylo to tak přirozené, stejně jako můj hlasitý smích, když listy létaly všude kolem mě. Můj osobní déšť z listí. Cítila jsem tu sílu a kouzlo. Hodně silná chvíle, na kterou nikdy nezapomenu.
Dala jsem stromu trochu sebe a on mi poslal zase něco na oplátku.

Teď a tady. Na ničem jiném nezáleží. Teď ♥

Tip na víkend: Belianské Tatry

Slovenské hory, to je turistický ráj, který máme kousek od východních hranic. Nízké Tatry, Roháče, Vysoké Tatry, Štrbské pleso, Rysy. To všechno jsou známé pojmy. Vysokohorská turistika je krásný koníček, který provozuje stále více lidí. Není divu, že se na těchto místech potká ročně tisíce lidí. A pak jsou tu Belianské Tatry, které si v sobě zatím stále nesou klid, harmonii a blízkost s přírodou.

Belianské Tatry

Že jste o nich ještě nikdy neslyšeli? Pohoří rozpínající se na východ od Vysokých Tater, na samé hranici s Polskem, je pro mnoho turistů stále velkou neznámou a to zejména proto, že Správa Tatranského národního parku nechala roku 1978 celé pohoří uzavřít. Po několik let tak byly „Belianky“, turistům zcela nepřístupné. Až v roce 1993 se milovníkům vysokohorské turistiky otevřela alespoň jejich část a tou je naučná stezka Monkovou dolinou, která spojuje obec Ždiar se Širokým sedlem a Kopským sedlem. A ač by se mohlo zdát, že jeden chodník za návštěvu nestojí, opak je pravdou.

hory

Stezka Monkovou dolinou

Pokud zrovna neholdujete davům turistů proudících ze všech stran a o chvílích volna vyhledáváte spíše klidnější destinace, Belianské Tatry jsou pro vás to pravé. Naučný chodník Monkova dolina – Kopské sedlo je jediná otevřená stezka v „Beliankách“. Chodník je jednosměrný a zpoplatněný (cca 1,5 eura).

Trasa, kterou jsem já sama prošla, vedla Monkovou a Širokou dolinou, přes Široké sedlo (1826 m n.m.), Vyšné Kopské sedlo (1933 m n.m.) a končila v Kopskom sedle (1749 m n.m.). Celková délka této trasy je přibližně 6 km s převýšením 900 m. Výlet je to středně náročný, povrch chodníku je upravený tak, aby výstup zvládl každý. Podél cesty nechybí samozřejmě informační tabule se zajímavými informacemi o přírodě, zvěři, horninách a historii, týkající se naučného chodníku. Celá tato trasa nás časově vyšla zhruba na 3,5 hodiny.
Celá trasa, kterou můžete projít, začíná u hotelu Tatra ve vesničce Ždiar, dále pokračuje k hotelu Magura. Zde je oficiální vstup na naučný chodník Monkova dolina. Dále vede chodník na Široké sedlo, Kopské sedlo dolinou Zadné Meďodoly, až do Tatranské Javoriny. Celkový čas celé této trasy je odhadován na 6,5 hodiny.
Naučná stezka Monkovou dolinou bývá v zimním období uzavřená. Své brány turistům otevírá v polovině června a s příchodem sněhu, 31. října je opět uzavírá.

Co ještě můžete v Beliankách navštívit?

Národní přírodní rezervace Belianské Tatry je zároveň protkána několika jeskyněmi. Jedinou turisticky zpřístupněnou je Belianská jaskyňa nad osadou Tatranská Kotlina. Dostanete se k ní po žluté značce z obce Tatranská Kotlina, kam jezdí autobus z Popradu nebo Starého Smokovce. Vstup do jeskyně je zpoplatněn. Za návštěvu zde zaplatíte kolem 8 €. Z osady je také vhodný přístup k jediné horské chatě v Belianských Tatrách, chatě Plesnivec (1290 m) pod Bujačím vrchem.

hory

Ubytování

V Belianských Tatrách se vám nabízí různé možnosti ubytování. Stačí zadat do internetového vyhledavače a vyjede vám několik nabídek, od rodinných penzionů, přes apartmány a chaty, po několikahvězdičkové horské hotely. Největší nabídka se upíná k obci Ždiar, což je vhodné zejména proto, že zde celá trasa začíná.
My jsme bydleli až u Tatranské Javoriny v horském hotelu Montfort, který mimo jiné nabízí i nezapomenutelný výhled. Pohoří zde máte takřka na dosah. K začátku naučného chodníku jsme dojeli autobusem a zpět k našemu hotelu pak došli pěšky.

Doprava

Dostat se k Belianským Tatrám není žádný problém, ať už autem nebo autobusem. Vlak vás sem ale nedoveze. Pokud budete cílit do Ždiaru nebo Tatranské Javoriny, silnice jsou zde normálně sjízdné. K cíli, do srdce hor, už budete však muset po svých. Za tu námahu to ale stojí.

 

Život na Aljašce

Jako každý člověk s květnatou fantazií, nosím v hlavě několik konstruktivních myšlenek, kudy bych život vedla, kdyby. Vnitřně jsem připravená na různé životní křižovatky a vlastně je to strašně vzrušující představit si, že třeba jednou… A když ne, tak o tom pořád můžu snít a představovat si. Stavět velkou knihovnu a tu pak plnit novými knihami.

Jedna taková smyšlená bublina, tajný sen, mám-li to tak nazvat, mi v hlavě koluje poslední dobou častěji. Myšlenka na život v lehkém souznění s přírodou. Srub, ve kterém je v zimě teplo a v létě příjemný chládek. Jezero, řeka nebo moře někde v blízkosti a pořádný les za domem. S mojí fantazií by v tom lese žila minimálně jedna rodinka stále hladových medvědů, tři vzteklí vlci a taky kouzelné víly a zlá čarodějnice. V domě krb, velká knihovna, prostorná kuchyně a samozřejmě wifi! 🙂 A jak jsem tak nad tím vymyšleným domovem přemýšlela, napadlo mě, že bych chtěla žít na Aljašce.

Souznění s krásnou, čistou přírodou. Přes teplejší měsíce pracovat, v zimě se ukrýt před mrazy doma v teple a čekat až zase přijde jaro. Od domu se vzdálit maximálně jednou za týden pro nákup. Každé dopoledne odhazovat sníh a večer si číst nové a nové knihy u krbu, který by vyhřál celý dům. Malé město, známé tváře, srdeční lidé, jedna pošta a dvě hospody. Obchod se vším možným přímo ve středu města. Sníh kouzelně se třpytící ve svitu měsíce, voňavý les, teplé čepice a huňaté nákrčníky. Při mých věčně zmrzlých rukou alespoň dvoje rukavice.

Jdu si uvařit čaj. Letos bych si přála pořádnou, bílou zimu… ❅ ❅ ❅