Hrdinky, o kterých noviny nepsaly

Kniha Hornické vdovy se mi do rukou nedostala náhodou. Autorkou biografie je Kamila Hladká, dříve má kolegyně, postupem času kamarádka. Znám její styl práce a dobře vím, že když se Kamila do něčeho zakousne, vznikne skvělé, propracované, kvalitní literární dílo. Moje přesvědčení o jejích kvalitách touto knihou opět potvrdila.

Pokračovat ve čtení “Hrdinky, o kterých noviny nepsaly”

Magické rodičovství

Moje mladší dítě si začalo trhat zuby. Ani ne tak proto, že by se jí ty zuby nějak kývaly. Zpočátku proto, že chtěla mít v puse o zub, dva méně, tak jako straší ségra. Protože co má ségra, to je prostě dobrý.

Jenže potom se jí zalíbilo, že za každý zoubek je pod polštářem nějaká ta koruna, nebo překvapení. A tak byl nejvyšší čas povolat zoubkovou vílu, aby tomu zbytečnému trhání zubů udělala přítrž.

Zoubková víla dorazila, napsala kouzelné psaníčko, které snad splnilo účel (uvidí se za pár týdnů) a pak se opět zakryla peřinkou fantazie.

Supermáma

Když jsem psala ten dopis a vymýšlela jak jej Viktorce předám, jestli ho hodím do schránky, nebo vsunu v noci pod polštář, došlo mi, že jako máma můžu být skutečně jakoukoliv magickou postavou. A také jsem jich již několik absolvovala. Jasně, na princezny, baletky, učitelky, kuchařky, uklízečky atd. jsme si s růžovkama hrály často, ale popustit uzdu fantazie a zkusit něco víc, to je výzva.

Slyším trávu růst

Třeba to ani nemusí být fantazie. Je dobré se občas dívat na svět očima svých dětí a tak, když na hřišti byla nuda, lehly jsme si do trávy a poslouchaly jak roste. Zkoušeli jste to někdy? Moje děti umí řeč trávy a to vám povím, to byly příběhy. 🙂

Když měl přijít čert

To nepříjemné prosincové téma – čert. Jak toho využít a zároveň nezadělat dítěti na celoživotní trauma? Mohla za to flaška vína, kterou jsme ten večer vypili a nápad byl na světě. Anděl uklidil pokojíček, když děti spaly. Čert se do bytu nedostal, i když se snažil. Ta černá ruka na dveřích byla jasným důkazem. Brambora v šuplíku od ponožek? Že by nám chtěl anděl něco říct? A nakonec dobroty na balkoně. Prošli jsme všichni, pro letošek. I morče dostalo dobrůtky. 😉

O Ježíškovi vám tu psát nebudu, ale budu ráda, když holky budou ještě chvilku věřit. Vlastně… já taky pořád věřím, i když ne na dárky pod stromečkem. Věřím v tu dobu, která je skutečně kouzelná. Jediný čas v roce, kdy se svět tak trochu zklidní, aspoň na jeden večer jsme všichni skutečně a úplně spolu. Živí i ti, co už museli odejít. Protože se máme rádi, protože chceme, mluvíme spolu, posloucháme se. Největší dárek pro nás všechny je ten společný čas, kdy se skutečně vnímáme.

Hravý rodič

Poslední dobou jsem se na rodičovství pohlížela dost upjatě. Byl školní a školkový rok. Hodně povinností, rutina, každotýdenní koloběh. Jako bych vytěsnila fakt, že právě to hraní a vymýšlení fantastických scénářů, kterými jsme si ozvláštňovaly dny, mě na rodičovství bavilo vždycky nejvíc. A že právě tohle prolínání pohádkového, dětského a dospěláckého světa dává zejména rodičům takový ten příjemný pocit, že být rodič je děsně fajn.

A tak se snažím, i přes plný diář a mnoho povinností, které mi tento rok ještě přibyly, hrát s růžovkama podstatně častěji jejich hru. Být víc hravá a kouzelná. Podporovat jejich bystré hlavičky a přesto je na té cestě do dospělosti stále znejišťovat, zda jsou kouzla skutečně možná.

Nikdo tě nikdy nebude milovat víc než tvoje děti.

Tak jim to dětství udělejte kouzelné, dokud věří. A ten plamínek víry v nich udržte co nejdéle.

A jestli máte nějaký tip na kouzelné zážitky, sem s nimi. Jistě nebudu jediná máma, která se ráda nechá inspirovat.

Krásný den, vaše Luci 🙂

Změna je dobrá

Mám ráda rozmanitost. Pestrost života. Vítám změnu. Líbí se mi střídání ročních období, obměna trendů, stylů, módy, barev. Často stěhuju nábytek, každý den měním kabelky, batohy, tašky. Pak v nich zapomínám klíče od kanceláře, čipy na vyzvedávání dětí z družiny a oblíbenou rtěnku. Mám hodně bot. 😉 A taky kupuju další a další nové hrnky na kafe.

Taková malá změna je fajn. Svěží vítr do zaběhnutého stereotypu všedního dne. Občas ale dokáže překvapit víc, než bych v danou chvíli čekala.

Strach zažít změnu

Jsou ale i změny, ze kterých mám vnitřní strach. Většinou jsou pro mě výzvou a musím se do nich přinutit. Právě ale většina těchto změn s hrůzným scénářem v mé hlavě mě v životě posunula někam dál. Jsem školena svým vlastním strachem ze změny a přitom se úplně nejvíc bojím toho, že přestanu změny vyhledávat a přijímat. Potom zapadnu do stereotypu, rovné linky svého života, bez zatáček, otoček, momentů překvapení a chuti do života.

Protože ať už si o změnách myslím cokoliv, v mém případě je změna vždy pozitivní. Musím se na ni dívat ze správného úhlu, vydolovat z ní to nejlepší, i když na první pohled se občas může zdát, že zrovna tato změna by mohla být spíš změnou k horšímu.

Všechno je to jen o úhlu pohledu

Tak třeba: Minulý týden do mého života přišla v jeden jediný den změna hned ze tří různých segmentů. Ta pro mě v tu chvíli nejzásadnější byla, že jsem musela ukončit jeden dlouhodobý projekt, na kterém jsem celkem dost aktivně pracovala. Vlastně se mi v tu chvíli ulevilo, ale zároveň mnou prostoupil strach, že šlo o dobře honorovanou zakázku. Ty peníze nám někde určitě budou chybět. Dumala jsem nad možnými důsledky, myslela na léto a že jsem chtěla vzít děti k moři. A pak mi do mailu přistála faktura za prodloužení domény mého blogu. Mohlo by se zdát, že mě nečekaný výdaj zdrtí, ale naopak! Vzpomněla jsem si, že svůj blog poslední dobou celkem zanedbávám a že se mi stýská po těch volných víkendech s růžovkama, které jsem poslední měsíce víc věnovala práci než jim. Přišel božský vnitřní klid. A uvědomění, že nic není víc, než čas s mými dětmi.
Odpočinu si. Načerpám novou energii, chuť do práce, počechrám vnitřní kreativní dušičku, rozepíšu se osobními textíky ze života, užijeme si s růžovkama přicházející jaro, zasadíme bylinky, vyladíme balkon a ve volných chvílích o tom všem budu psát na blog. A až přijde ta správná chvíle, začnu se zase poohlížet po nějaké větší zakázce, které dám to nové, co nyní ze světa načerpám.

Můj oblíbený Stephen King říká, že změna je stejně dobrá jako odpočinek.
Nezakončila bych líp můj dnešní text.

Jak se na změny ve svém životě díváte vy? Dokážete si z nich brát to dobré, nebo vás vždy totálně rozsekají a vy se pak nějaký čas skládáte dohromady? Napište mi o tom… 🙂

Moje diamantové dítě

Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle se nemohlo přisát a tak kňučelo. Mně se nalévala prsa mlékem. Mělo to ale jeden háček. Moje holčička byla v tu chvíli na druhé straně města. Akutně odvezená pryč hned po porodu. Nikdy na ten den nezapomenu. Na den, kdy krásně svítilo slunce a já už byla třetí den v porodních bolestech. Večer v 19:02 se ale konečně zadařilo a byla venku. Můj zázrak. Diamantové dítě. Dokonalost a paličatost ještě dřív, než se rozhodla prorvat na svět. Dnes se tomu smějeme a já jí vyprávím jen to hezké, nebo spíš to co jsem si k tomu porodu potřebovala přišpendlit, abych vůbec ještě někdy překonala trauma a měla další děti.
Čert vem, co se stalo, ale v tento den každý rok, když už všichni spí, vzpomínám na tu realitu. Tu, o které se nemluví na oslavě narozenin. A každý rok se hrozím, jak blízko jsme byly konce. A pak si slibuju strašně moc věcí, které bych chtěla těm svým zlatíčkům do života dopřát. Hlavně bych ale nám všem přála zdraví a pozitivní mysl.
Moje holčička Karolínka ten útrpný začátek života zvládla s grácií sobě vlastní a já se začala učit být lepším člověkem. Nemohla jsem si přát lepší učitelku, než je Karolínka. ❤️

Matka s dcerou

Unavená, jako mámy večer bývají

Jaký jsi dnes měla den? Ptám se svého odrazu v zrcadle, večer, když růžovky už spí. Sprcha, levandulový krém do kůže, spánek.

Kuchyň ještě voní po lívancích, které jsem dětem slíbila k večeři. Byt je tichý a já jej dnes rozhodně neplánuji zanést zvukem zbytečně zapnuté televize. Jaký, že jsem to měla den? Rychlý, tak to beze sporu. Náročný. Radostný. Naplněný.
Urgentních mailů ubylo. Skvělý oběd. Všechna kafe, která jsem dnes pila, jsem dopila teplá. Úspěch. Neujel mi autobus a nedobíhala jsem do školky na zavíračku. Lívance létaly vzduchem a růžovky se hodně smály. Před spaním jsem četla jenom jednu pohádku a nikdo neprotestoval, že nechci číst další. Odraz v zrcadle se na mě usmívá, i když oči prozrazují vyčerpání. Tak je to ale v pořádku.

Chystám se do peřin, unavená, jako mámy večer bývají. Přesto se už strašně těším na ranní kafe. Klidně bych ty noci zrušila.
Lehnu si a vím, že do pár minut usnu. Přesto se trochu bojím. To já vždycky, než usnu.

 

Děti jsou naše zrcadlo

Někdy se sami sobě ztratíme, ani nevíme jak. Najít cestu zpátky je pak neskutečně těžké, ba dokonce nemožné. Měníme se, neustále. A všechno co prožíváme, nás nějakým způsobem formuje.

Když přijde ta chvíle, kdy musíme myslet hlavně samy na sebe…

Mám dvě dokonalý, paličatý, svéhlavý, přechytralý růžovky. A po pěti letech intenzivní mateřské péče jsem si začala krást čas i pro sebe. Nejdřív hodinku, pak dvě, třeba na poklidné nákupy ve městě. Tu a tam jóga, divadlo, kadeřnice.
Občas někdo prohodí nějakou poznámku, že jsem matka a na takový život tudíž už nemám nárok. A jsou lidé v mém okolí, kteří se na mě dívají přes prsty, že si dovolím vyrazit večer na pivo. Nebo bez růžovek odletět na týden do Skotska.

Většinou jsou to ti zatím bezdětní, kdo s tím má problém. Mě ale jejich názor nezajímá. Ze začátku sice přicházely výčitky. Jenže pak jsem pochopila, že jim svojí chvilkovou nepřítomností a následnou spokojenou mámou dám víc, než vytočenou maminou, s dětma trávící dlouhé (nenaplněné) dny.

Můj čas, náš čas.

Myslím, že je dobře, když děti vidí, že jejich rodiče mají svoje záliby. Děti je pak rády budou napodobovat.
Tak třeba já jsem v očích svých dětí spisovatelka (jak furt buším do té klávesnice), která cvičí jógu.. 🙌🙏😁🌱

Jógu už cvičíme doma v obýváku, nebo venku na trávě společně. Jednou budou ilustrovat moji knihu.. 😉 Možná bychom se mohly společně pokusit napsat nějaké originální pohádky. Jejich fantazii jim někdy až můžu závidět. A když to dáme dohromady.. 😉

Být svá, nechat růst osobnost.

Svojí vnitřní svobodou v nich probouzím zvědavost a chuť něco dělat, něco zažít.
Cestovat, psát, cvičit, vařit, zpívat, tetovat, malovat, cokoliv!
Děti jsou naše zrcadlo. 🌷🍀❤

O stravenkách

Moje centrální nervová soustava má absťák. Dlouho jsem teď nebyla na józe a moje bolavá záda, znovu se objevující tukové polštáře na břiše a zadku (za 4 týdny se mám válet u moře, tak jak jinak, že?), sebevědomí a dokonce už i paměť mi to za tuhle jogínskou neúčast dávají pěkně sežrat. 

Já to zrychlím. Psaní všemi deseti jsem zatím ještě nezapomněla a tok myšlenek je v mém případě třeba zachytávat okamžitě, nebo bych si to za pár dnů nemusela už pamatovat, že? Takže…

Shopping na stravenky

K mému zaměstnání patří jeden takový příjemný benefit. Stravenky! Jo, vyřvali jsme si je na vedení společnosti už loni. Skvělá věc, tyhle gastro papírky. Poslední dobou ale obědy v práci moc nestíhám, nebo mám svoje super zdravé krabičkové obědy. Zbytky od večeře po růžovkách, zbytky zbytků od oběda u babičky, okoralou zeleninu, co růžovky nesnědly a už ani jíst nebudou a tak. Ale ne, zase tak hrozné to není. Samozřejmě trochu přeháním (ale jen trochu) ;).
A tak se mi stravenky za dva měsíce pěkně rozrostly. Většinou se mi podaří je udat alespoň v supermarketu, ale teď jsem buď zapomněla, že je můžu využít, nebo jsem neplatila výší nominální hodnoty stravenky, nebo jsem měla v nákupu víno. Většinou se mi tam jedna sedmička bílého zatoulá.
A tak jsem se včera rozhodla, že udělám fakt obrovský nákup. Jedeme autem, že jo, tak toho využiju, že jo. Narvu lednici k prasknutí a budu mít na pár dnů o hladové krky postaráno.

Retro_nakupy

foto: pixabay.com / ArtsyBee

Matka s děravou hlavou

Vesele přihazuji do koše kde co, nákup fakt velký. Chválím se za nápad, že když toho bude hodně, nechám nákup rozdělit na několik částí, ať těch stravenek využiji co nejvíc. Jede první várka, platím. Otevírám peněženku a víte co? Než jsem zipem přejela na druhou stranu, došlo mi, že ty stravenky tam nejsou. Den předtím jsem je zcela výjimečně z peněženky vytáhla, protože je jich už tolik, že z mé peněženky dělají pěkně naditou kasírku. Kéž by to byla pravda.
Chvíli jsem rozdýchávala mdloby a pak s naprosto tupým úsměvem směrem k prodavačce vytáhla platební kartu.

Co nemám v hlavě musím mít na účtu

Když jsem pak do auta přerovnávala všechny ty zbytečnosti, které jsem kupovat fakt nemusela, už jsem se jen smála sama sobě. Jenže pak mi došlo, že jsem kvůli tomu naplánovanýmu stravenkovýmu nákupu nepřihodila do koše ani jednu lahev vína a to mi už tak vtipné nepřipadalo. Vracet se do jámy lvové jsem ale odmítla.

Unavená, naštvaná, chudá! :))) jsem doma nákup narvala do lednice, kde jsem našla zbytek červeného. Sedla si na balkón, napila se vína a rezervovala si dnešní lekci jógy, protože jestli to takhle se mnou půjde dál, mohla bych zapomenout cestu domů, růžovky ve školce, nebo heslo do rezervačního systému mého jógového studia. 🙂

Děti by se měly lakovat, rtěnkovat a tetovat jen o víkendu

Tento týden se nese ve znamení příprav na TU cestu. Třeba nakupování malých lahviček do letadla mě vyloženě baví. Jo, to jsou ty sprcháčky, šampónky, pastičky na zuby a krémíčky, které stojí třikrát víc než v klasickém, dvakrát tak velkém balení a to jen proto, že se někam přesouváte letadlem. Takže když už máte na letenku, tak snad máte i na malý lahvičky, který nutně potřebujete mít po ruce, ne?

Malé lahvičky do letadla

Růžovky zase perlí

Ve školce průšvih. Rút doma mamince šlohla lak na nehty. Takový pěkný, hodně třpytivý, zlatý. Rút ani její maminku osobně neznám. Jen vím, že Rút chodí do školky s růžovkama.
A pak se šly děti po svačině proběhnout na zahradu.
A pak nikdo dlouho neviděl Káju, Viktorku a Rút.
A pak to v okolí horní části zahrady nějak divně smrdělo a jiné děti si stěžovaly, že je nechtějí pustit do domečku.
A pak se růžovky i Rút našly. V zahradním domečku. Lakovaly si nehty.
Kája s dokonalou manikúrou a úsměvem na rtech, protože jí to už zaschlo a nikdo s tím nic neudělá. Rút se staženým zadkem, protože mamce šlohla ten lak. A Vika se jen dívala.. 🙈

To odpoledne růžovky vyzvedávala jejich teta, moje nejmilovanějí Ifka 😘 Paní učitelka byla nucena informovat o Kájčině manikúře i Viktorčiném přihlížení. A Ivuška na to reagovala “po našem”. Věděla, že mamince to určitě vadit nebude, protože žena bez nalakovaných nehtů jako by nebyla ženou.. 😜😄💅

Není to tak dlouho, co jsme ve školce dělaly osvětu s matnou red rtěnkou, protože se paní učitelky nejdříve děsily, že růžovky krvácí ze rtů. Až když jim Kája vysvětlila, že jde o moji novou matnou red, tak se uklidnily.

A pak občas přijdou takové ty otázky, jakože jestli je to takhle v pořádku.?
Jsme tým, holky bláznivý a musíme se chápat. Takže jo, je to v pořádku.

Jen jim musím vysvětlit, že děti by se měly lakovat, rtěnkovat a tetovat jen o víkendu a pod dohledem rodičů..  ❤

Děti