Čas je teď na naší straně

Když jsem si před pár týdny stěžovala, že nutně potřebuji vypnout, fakt by mě nenapadlo, že tohle moje přání bude brzy vyslyšeno. Ze dne na den, ba dokonce z hodiny na hodinu mám najednou více času. Na děti, na sebe, na urovnání si všech priorit a taky třeba na čtení. Dokonce i ten jarní úklid letos stihnu a vlastně se na to i těším.

Pokračovat ve čtení “Čas je teď na naší straně”

Zase se hledám

Rozjíždím nový projekt. Projekt pro všechny unavené ženy, mámy, podnikatelky, jogínky, hledačky světla, čarodějky, životab(l)udičky. Plán na návrat k sobě. Do nejhlubšího nitra, ze kterého může vzejít vždy jen to nejlepší.

Jsem a přitom nejsem

Ztratila jsem se sama v sobě a tak se hledám. Zase. Mám za sebou velice náročný rok, který v sobě nesl mnoho výjimečných dnů. Ty ale střídaly dny neuvěřitelně náročné. Na tělo i duši. V ose času vidím, že jsem se posunula dopředu, ale v sobě necítím radost.

Co se vlastně stalo?

Byla jsem na cestě. Šla jsem nahoru, stoupala, ale pak přišel nečekaně špatný krok, strmý pád. Vybité baterky. Nepřízeň osudu. Neustála jsem to. Moje světlo pohaslo. Bloudím teď v obrovském zmatku, nadbytku práce a starostí. Zapomínám večer děkovat a ráno se radovat z nového dne. A přesně tohle budou první dvě věci, s kterými na své cestě k sobě opět začnu.

Den první, zítřek

Zítra ráno vstanu a poděkuju, že můžu zažít další ráno. Vychutnám si ranní kávu a usměju se na svoje děti. Pokusím se nespěchat, nerozčilovat se. Ukážu času, že se ho nebojím víc, než je nezbytně nutné.

Úklid duše

Že mi pořád nerozumíte? Tohle je úklid jedné bolavé duše.

Máte pocit, že v sobě také nemůžete najít radost? Vytratila se a pokusy o návrat jsou vrtkavé? Nestálé a bolavé.? Pojďte do toho se mnou. Podpořme se v tom být lepší. Když uzdravíme sebe, můžeme pak pomáhat i lidem kolem nás. Uzdravíme svět skrze sebe.

Po(divně)citový článek

Je to divný článek, souhlasím. Text o pocitech, ale bolavá zkušenost se skrývá ve stínu. Dnes se mi nechtělo ji rozkrývat. Nechme všechny ty negativní vlivy ještě pod dekou. Však ony se samy budou drát na povrch, až započnu léčbu duše.

Příště budu více na zemi, ale dnes brouzdám duší a hledám co všechno bude třeba opravit.

Potřebujete to taky? Nebo toužíte jen po pohlazení? Napište mi na mail. Otevírám duši i srdce a jsem připravena. Poslouchat, pochopit.

Dnešní úkol zní: Zítra ráno poděkuji za nový den. Usměji se na své blízké a pokusím se spěchat o malinko méně, než je běžné.

Sledujte můj blog, buďte součástí a nebo si jen občas přijďte pro pohlazení a milé slovo.

Změna je dobrá

Mám ráda rozmanitost. Pestrost života. Vítám změnu. Líbí se mi střídání ročních období, obměna trendů, stylů, módy, barev. Často stěhuju nábytek, každý den měním kabelky, batohy, tašky. Pak v nich zapomínám klíče od kanceláře, čipy na vyzvedávání dětí z družiny a oblíbenou rtěnku. Mám hodně bot. 😉 A taky kupuju další a další nové hrnky na kafe.

Taková malá změna je fajn. Svěží vítr do zaběhnutého stereotypu všedního dne. Občas ale dokáže překvapit víc, než bych v danou chvíli čekala.

Strach zažít změnu

Jsou ale i změny, ze kterých mám vnitřní strach. Většinou jsou pro mě výzvou a musím se do nich přinutit. Právě ale většina těchto změn s hrůzným scénářem v mé hlavě mě v životě posunula někam dál. Jsem školena svým vlastním strachem ze změny a přitom se úplně nejvíc bojím toho, že přestanu změny vyhledávat a přijímat. Potom zapadnu do stereotypu, rovné linky svého života, bez zatáček, otoček, momentů překvapení a chuti do života.

Protože ať už si o změnách myslím cokoliv, v mém případě je změna vždy pozitivní. Musím se na ni dívat ze správného úhlu, vydolovat z ní to nejlepší, i když na první pohled se občas může zdát, že zrovna tato změna by mohla být spíš změnou k horšímu.

Všechno je to jen o úhlu pohledu

Tak třeba: Minulý týden do mého života přišla v jeden jediný den změna hned ze tří různých segmentů. Ta pro mě v tu chvíli nejzásadnější byla, že jsem musela ukončit jeden dlouhodobý projekt, na kterém jsem celkem dost aktivně pracovala. Vlastně se mi v tu chvíli ulevilo, ale zároveň mnou prostoupil strach, že šlo o dobře honorovanou zakázku. Ty peníze nám někde určitě budou chybět. Dumala jsem nad možnými důsledky, myslela na léto a že jsem chtěla vzít děti k moři. A pak mi do mailu přistála faktura za prodloužení domény mého blogu. Mohlo by se zdát, že mě nečekaný výdaj zdrtí, ale naopak! Vzpomněla jsem si, že svůj blog poslední dobou celkem zanedbávám a že se mi stýská po těch volných víkendech s růžovkama, které jsem poslední měsíce víc věnovala práci než jim. Přišel božský vnitřní klid. A uvědomění, že nic není víc, než čas s mými dětmi.
Odpočinu si. Načerpám novou energii, chuť do práce, počechrám vnitřní kreativní dušičku, rozepíšu se osobními textíky ze života, užijeme si s růžovkama přicházející jaro, zasadíme bylinky, vyladíme balkon a ve volných chvílích o tom všem budu psát na blog. A až přijde ta správná chvíle, začnu se zase poohlížet po nějaké větší zakázce, které dám to nové, co nyní ze světa načerpám.

Můj oblíbený Stephen King říká, že změna je stejně dobrá jako odpočinek.
Nezakončila bych líp můj dnešní text.

Jak se na změny ve svém životě díváte vy? Dokážete si z nich brát to dobré, nebo vás vždy totálně rozsekají a vy se pak nějaký čas skládáte dohromady? Napište mi o tom… 🙂

Tvor pozitivní

Já jsem v podstatě tvor pozitivní. Někdy tak moc, že své okolí svým kladným pohledem na situaci už pěkně štvu. Ve všem nedobrém se snažím nacházet alespoň kapku dobrého. No však znáte to klišé, že všechno zlé je pro něco dobré. 😉 Klišé, ale pravdivé.

Já osobně také věřím, že na pozitivní myšlenky se napojuje šťastný život. Kdežto ty negativní přitahují pohromy. No vzpomeňte si, když jste někdy vyslovili nahlas nějakou zaručenou depku a zakončili to ještě více negativní myšlenkou. A pak už je to jak jízda po hlavě do pr…zadku.

Zena_fouka_do_bublifuku.

Jak k sobě jednou pustíte mínus, bude se vás držet jako klíště. Jako ten chudák, který našel v lahvi Bídu.

Pozitivní pohled na věc však přináší odpovědi. Bude to dobré. Nehledě na fakt, že většinou se trápíme naprostými zbytečnostmi, na kterých nezáleží.

Radostné vzpomínky přetváří moji budoucnost

Vše negativní, co se v mém životě děje, rychle zapomínám. To hezké si snažím naopak stále připomínat. Díky tomuto jednoduchému pravidlu žiju radostný život. Jsem šťastná, protože se v mém životě dějí samé hezké věci, které svým pozitivním pohledem na život přitahuji. A když přijde nějaká větší překážka, zkouším se s ní poprat se vztyčenou hlavou a pozitivní myslí.

Hlava má být vždy vztyčená. Hlava do dlaní nepatří. 

Máte nějaké osobní zkušenosti? Podělte se. Budu za ně ráda.

 

Ne-vždy-šťastná ženská emancipace

Tak tady stojím, v ruce držím pájku, se kterou jsem právě vytvořila díru na pítko pro morče své dcery. Je to snadný pracovat s pájkou. Je to jako žehlička na vlasy. Možná ještě snažší. Tady nemusím dávat pozor, abych si nepopálila uši.

Na půl cesty

Vážně mě ta ženská emancipace zahnala až sem? Bylo to celkem vtipný, když jsem si sama s vypůjčeným aku šroubovákem sestavovala regál z ikea. Takový hlavolam pro děti. Bavila jsem se, když jsem googlovala jak utáhnout dvířka na kuchyňské lince. Prima zjištění, že kabely se po celém bytě dají táhnout přes lišty, aby se jen tak nepovalovaly po zemi. Nemám kladivo na přibíjení hřebíčků do zdi, ani šroubovák. Místo kladiva používám dřevěnou desku, která mi zbyla po stěhování. Šroubovák nahradil pilník na nehty ze švýcarského nožíku. Ti Švýcaři, myslí na všechno.. palec nahoru.

Ne, já sama!

Vyšší dívčí jsem absolvovala při zapojování internetu. “Máme k vám s routerem poslat i technika? Ale je to za příplatek.”
“Děkuji nechci. Zvládnu si to nainstalovat sama.”
Trvalo mi sice měsíc, než jsem se tím začala skutečně zabývat, ale je hotovo. Nová wifi síť Lucie_doma viditelně svítí mezi ostatními domácnostmi v okolí.

Chtěla jsem to, tak to mám

Začínám si myslet, že opravdu zvládnu všechno co bude třeba. I když vrtat do zdi se mi zatím moc nechce. A vlastně tohle všechno, co by se v určitém kontextu mohlo zdát jako mužská práce, se mi dělat nechce. Jenže si už nějak neumím říct o pomoc. Stydím se pak sama před sebou. A přitom by to bylo tak osvobozující zahrát si na bezbrannou ženu.
Muži, zachraň mě. Vyměň žárovku, přivrtej poličku, vyhoď toho pavouka z komory a večer mě vášnivě pomiluj. Já ti za to uvařím večeři, vykoupu děti, uložím je k spánku a pak se ti celá dám. A nebudu u toho myslet. Slibuju. Já bezbranná žena.

Ne-vědomé ochuzování?

Cítím hořkost kdesi vzadu v sobě. Tohle já už nedokážu. Být občas trochu slabá. Dovolit si bezmoc. Ale cítím, že to není dobře. Jenže i když bych se pokusila být zase tou bezbrannou, bylo by to stejné jako předstírat orgasmus. Děláte to pro něj, ale baví vás to jen chvíli. Protože zatím co on si myslí, že je pánem tvorstva, celé to z povzdálí stejně menežujete vy. Jen mu nechcete kazit radost.
Ale neochuzujeme se tím my ženy o něco? A o co vlastně? Napište mi jak to vidíte vy.

 

PS: Slabá chvilka. 😉 Pomalovana zena

Souznění

Miluju květiny. Jsou krásné, většinou krásně voní a umí promlouvat, i když jsou tiše. Květiny a ženy k sobě neodmyslitelně patří. Doplňují sebe, společně zkrášlují své okolí a jedna bez druhé je taková ne-úplná. Společně dokáží zdobit dvojnásob a navzájem se prostě potřebují. Žena a květina.

Škoda jen, že mužům tenhle fakt často nedochází (samozřejmě ne všem!). Jde o maličkost, která dělá může mít za důsledek něco velkého.

Většinu květin, kterou jsem za celý svůj dosavadní život dostala, mi věnovala žena. A nebo jsem si je koupila sama. A pak je vložila do vázy, dala jim vodu, vázu postavila na jídelní stůl a na hloupé otázky, kdo mi tu kytici květin dal, mlčela. Jako květina.? 😉

Muži by měli o ženu pečovat jako o květinu. Pokud jí nebudou věnovat svůj čas, nebudou se o ni starat, zalévat ji a vnímat, zvadne. Naopak, když jí věnují vše co potřebuje, květina mu to stokrát a ráda oplatí. Odmění se krásnými květy, láskou a něžností, zpříjemní domov, ozdobí ho svým radostným já. Vytvoří harmonii.

Bavíme se ještě o květině, nebo už o ženě? 🙂

Cítíte to souznění?
Květina – žena. Potřebují živou vodu, impuls života, lásky, porozumění, sdílení. Žena – květina.

Kdy jste naposledy od někoho dostaly květinu, milé ženy?

Věř v to, kým jsi

Je snadné vidět na druhých to negativní. Věřit tomu, že ten tamto, a víš jak, že bůhví jak. Ale letošní rok mě naučil, že každý člověk má v sobě něco skvělého. Výjimečného. TO svoje světlo. A já bych si moc přála, abychom jej nechali zářit. Ať už říká ten tamto, a víš jak, že bůhví jak.

Nebát se chtít víc a stát si za svým rozhodnutím. Žena s lucernou.

Dovol si zářit. Věř v to, kým jsi. Protože kouzlo se stane, když se nevzdáš, i když někdy chceš.

 

Unavená, jako mámy večer bývají

Jaký jsi dnes měla den? Ptám se svého odrazu v zrcadle, večer, když růžovky už spí. Sprcha, levandulový krém do kůže, spánek.

Kuchyň ještě voní po lívancích, které jsem dětem slíbila k večeři. Byt je tichý a já jej dnes rozhodně neplánuji zanést zvukem zbytečně zapnuté televize. Jaký, že jsem to měla den? Rychlý, tak to beze sporu. Náročný. Radostný. Naplněný.
Urgentních mailů ubylo. Skvělý oběd. Všechna kafe, která jsem dnes pila, jsem dopila teplá. Úspěch. Neujel mi autobus a nedobíhala jsem do školky na zavíračku. Lívance létaly vzduchem a růžovky se hodně smály. Před spaním jsem četla jenom jednu pohádku a nikdo neprotestoval, že nechci číst další. Odraz v zrcadle se na mě usmívá, i když oči prozrazují vyčerpání. Tak je to ale v pořádku.

Chystám se do peřin, unavená, jako mámy večer bývají. Přesto se už strašně těším na ranní kafe. Klidně bych ty noci zrušila.
Lehnu si a vím, že do pár minut usnu. Přesto se trochu bojím. To já vždycky, než usnu.