Magické rodičovství

Moje mladší dítě si začalo trhat zuby. Ani ne tak proto, že by se jí ty zuby nějak kývaly. Zpočátku proto, že chtěla mít v puse o zub, dva méně, tak jako straší ségra. Protože co má ségra, to je prostě dobrý.

Jenže potom se jí zalíbilo, že za každý zoubek je pod polštářem nějaká ta koruna, nebo překvapení. A tak byl nejvyšší čas povolat zoubkovou vílu, aby tomu zbytečnému trhání zubů udělala přítrž.

Zoubková víla dorazila, napsala kouzelné psaníčko, které snad splnilo účel (uvidí se za pár týdnů) a pak se opět zakryla peřinkou fantazie.

Supermáma

Když jsem psala ten dopis a vymýšlela jak jej Viktorce předám, jestli ho hodím do schránky, nebo vsunu v noci pod polštář, došlo mi, že jako máma můžu být skutečně jakoukoliv magickou postavou. A také jsem jich již několik absolvovala. Jasně, na princezny, baletky, učitelky, kuchařky, uklízečky atd. jsme si s růžovkama hrály často, ale popustit uzdu fantazie a zkusit něco víc, to je výzva.

Slyším trávu růst

Třeba to ani nemusí být fantazie. Je dobré se občas dívat na svět očima svých dětí a tak, když na hřišti byla nuda, lehly jsme si do trávy a poslouchaly jak roste. Zkoušeli jste to někdy? Moje děti umí řeč trávy a to vám povím, to byly příběhy. 🙂

Když měl přijít čert

To nepříjemné prosincové téma – čert. Jak toho využít a zároveň nezadělat dítěti na celoživotní trauma? Mohla za to flaška vína, kterou jsme ten večer vypili a nápad byl na světě. Anděl uklidil pokojíček, když děti spaly. Čert se do bytu nedostal, i když se snažil. Ta černá ruka na dveřích byla jasným důkazem. Brambora v šuplíku od ponožek? Že by nám chtěl anděl něco říct? A nakonec dobroty na balkoně. Prošli jsme všichni, pro letošek. I morče dostalo dobrůtky. 😉

O Ježíškovi vám tu psát nebudu, ale budu ráda, když holky budou ještě chvilku věřit. Vlastně… já taky pořád věřím, i když ne na dárky pod stromečkem. Věřím v tu dobu, která je skutečně kouzelná. Jediný čas v roce, kdy se svět tak trochu zklidní, aspoň na jeden večer jsme všichni skutečně a úplně spolu. Živí i ti, co už museli odejít. Protože se máme rádi, protože chceme, mluvíme spolu, posloucháme se. Největší dárek pro nás všechny je ten společný čas, kdy se skutečně vnímáme.

Hravý rodič

Poslední dobou jsem se na rodičovství pohlížela dost upjatě. Byl školní a školkový rok. Hodně povinností, rutina, každotýdenní koloběh. Jako bych vytěsnila fakt, že právě to hraní a vymýšlení fantastických scénářů, kterými jsme si ozvláštňovaly dny, mě na rodičovství bavilo vždycky nejvíc. A že právě tohle prolínání pohádkového, dětského a dospěláckého světa dává zejména rodičům takový ten příjemný pocit, že být rodič je děsně fajn.

A tak se snažím, i přes plný diář a mnoho povinností, které mi tento rok ještě přibyly, hrát s růžovkama podstatně častěji jejich hru. Být víc hravá a kouzelná. Podporovat jejich bystré hlavičky a přesto je na té cestě do dospělosti stále znejišťovat, zda jsou kouzla skutečně možná.

Nikdo tě nikdy nebude milovat víc než tvoje děti.

Tak jim to dětství udělejte kouzelné, dokud věří. A ten plamínek víry v nich udržte co nejdéle.

A jestli máte nějaký tip na kouzelné zážitky, sem s nimi. Jistě nebudu jediná máma, která se ráda nechá inspirovat.

Krásný den, vaše Luci 🙂

Moje diamantové dítě

Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle se nemohlo přisát a tak kňučelo. Mně se nalévala prsa mlékem. Mělo to ale jeden háček. Moje holčička byla v tu chvíli na druhé straně města. Akutně odvezená pryč hned po porodu. Nikdy na ten den nezapomenu. Na den, kdy krásně svítilo slunce a já už byla třetí den v porodních bolestech. Večer v 19:02 se ale konečně zadařilo a byla venku. Můj zázrak. Diamantové dítě. Dokonalost a paličatost ještě dřív, než se rozhodla prorvat na svět. Dnes se tomu smějeme a já jí vyprávím jen to hezké, nebo spíš to co jsem si k tomu porodu potřebovala přišpendlit, abych vůbec ještě někdy překonala trauma a měla další děti.
Čert vem, co se stalo, ale v tento den každý rok, když už všichni spí, vzpomínám na tu realitu. Tu, o které se nemluví na oslavě narozenin. A každý rok se hrozím, jak blízko jsme byly konce. A pak si slibuju strašně moc věcí, které bych chtěla těm svým zlatíčkům do života dopřát. Hlavně bych ale nám všem přála zdraví a pozitivní mysl.
Moje holčička Karolínka ten útrpný začátek života zvládla s grácií sobě vlastní a já se začala učit být lepším člověkem. Nemohla jsem si přát lepší učitelku, než je Karolínka. ❤️

Matka s dcerou

Unavená, jako mámy večer bývají

Jaký jsi dnes měla den? Ptám se svého odrazu v zrcadle, večer, když růžovky už spí. Sprcha, levandulový krém do kůže, spánek.

Kuchyň ještě voní po lívancích, které jsem dětem slíbila k večeři. Byt je tichý a já jej dnes rozhodně neplánuji zanést zvukem zbytečně zapnuté televize. Jaký, že jsem to měla den? Rychlý, tak to beze sporu. Náročný. Radostný. Naplněný.
Urgentních mailů ubylo. Skvělý oběd. Všechna kafe, která jsem dnes pila, jsem dopila teplá. Úspěch. Neujel mi autobus a nedobíhala jsem do školky na zavíračku. Lívance létaly vzduchem a růžovky se hodně smály. Před spaním jsem četla jenom jednu pohádku a nikdo neprotestoval, že nechci číst další. Odraz v zrcadle se na mě usmívá, i když oči prozrazují vyčerpání. Tak je to ale v pořádku.

Chystám se do peřin, unavená, jako mámy večer bývají. Přesto se už strašně těším na ranní kafe. Klidně bych ty noci zrušila.
Lehnu si a vím, že do pár minut usnu. Přesto se trochu bojím. To já vždycky, než usnu.

 

Jsem líný rodič

Jsem líný rodič a jsem na to pyšná. Když jsem mezi řečí tuhle větu prohlásila během návštěvy mé těhotné kamarádky, nešlo si nevšimnout jejího lehce pohoršeného výrazu ve tváři. Jenže když jsem pak vytáhla z knihovny knížku britského autora Toma Hodgkinsona Líný rodič a nechala ji, aby si přečetla alespoň zásadní manifest na zadní straně knihy, začala se jí myšlenka líného rodičovství líbit. Ono to je totiž celé moc dobře promyšlené.

Protože líný rodič znamená být dobrý rodič!

Se svými dětmi chodím na procházky do lesa a nehroutím se z jejich špinavých kalhot. Mé děti zatím berou domácí práce jako hru – nerozmlouvám jim to, naopak je podporuji, vyprané prádlo po nich nepřevěšuji a nádobí nepřemývám. Motivuji k samostatnosti, což se nejlépe osvědčuje ráno. Dává mi to hodinu spánku navíc (občas!). Nešílím z rozsypaných kukuřičných křupek a u vaření oběda si s dětmi ráda zazpívám. Místo her na tabletu hrajeme společně pexeso. Kresba na zdi dětského pokoje je pro mě malé umělecké dílo a chaos v hračkách se u nás uklízí maximálně jednou denně. Snažím se své děti nenutit do ničeho co jim není příjemné, mají možnost volby. V jejich hrách často zasahuji až když jde o zdraví.

A to je jen malý výčet toho jak jsem rodičovství pojala já.

Autorem knihy Líný rodič je Tom Hodgkinson, britský spisovatel a novinář. Hlavně je to ale otec tří dětí a jak sám říká, Líného rodiče začal psát hlavně proto, aby přežil dětství svých dětí. Při psaní vycházel z vědeckých poznatků, historických výzkumů, četl klasické knihy o výchově, ale posloužila i vlastní zkušenost.

Velice se mi líbí myšlenka, že existuje jednoduché řešení, které váš život učiní snadnějším a finančně méně náročným, život vašich dětí učiní radostnějším a navíc vám pomůže vychovat děti šťastné a soběstačné. Právě toto řešení autor knihy nazývá “líné rodičovství” a jeho mantra zní jednoduše: “Nechte je být.”

Manifest líného rodiče podle Toma Hodgkinsona:
– Odmítáme myšlenku, že rodičovství vyžaduje těžkou dřinu.
– Zavazujeme se, že své děti necháme být.
– Odmítáme přebujelý konzum, jenž útočí na děti od chvíle, kdy se narodí.
– Čteme jim poezii a fantastické příběhy bez mravních ponaučení.
– Pijeme alkohol, aniž bychom měli pocit viny.
– Odmítáme své puritánské já.
– Neplýtváme penězi za rodinné výlety za zábavou ani za dovolené.
– Líný rodič je šetrný rodič.
– Líný rodič je vynalézavý rodič.
– Ráno zůstáváme v posteli tak dlouho, jak to jen jde.
– Snažíme se nezasahovat.
– Hrajeme si na polích a v lesích.
– Vyháníme je na zahradu a zavíráme dveře, abychom mohli uklidit dům.
– Oba pracujeme tak málo, jak je to jen možné, zejména když jsou děti malé.
– Čas je důležitější než peníze.
– Šťastný nepořádek je lepší než skličující pořádek.
– Pryč se školou.
– Naplňujeme dům hudbou a veselím.
– Odmítáme směrnice zdravotních a bezpečnostních inspektorů.
– Přijímáme zodpovědnost.
– Existuje mnoho cest.

Samozřejmě je spousta možností jak svého potomka vychovat. Každý si musí najít tu svoji cestu, která mu bude nejvíce vyhovovat.

A jak svoje děti krotíte vy? 🙂

Děti jsou naše zrcadlo

Někdy se sami sobě ztratíme, ani nevíme jak. Najít cestu zpátky je pak neskutečně těžké, ba dokonce nemožné. Měníme se, neustále. A všechno co prožíváme, nás nějakým způsobem formuje.

Když přijde ta chvíle, kdy musíme myslet hlavně samy na sebe…

Mám dvě dokonalý, paličatý, svéhlavý, přechytralý růžovky. A po pěti letech intenzivní mateřské péče jsem si začala krást čas i pro sebe. Nejdřív hodinku, pak dvě, třeba na poklidné nákupy ve městě. Tu a tam jóga, divadlo, kadeřnice.
Občas někdo prohodí nějakou poznámku, že jsem matka a na takový život tudíž už nemám nárok. A jsou lidé v mém okolí, kteří se na mě dívají přes prsty, že si dovolím vyrazit večer na pivo. Nebo bez růžovek odletět na týden do Skotska.

Většinou jsou to ti zatím bezdětní, kdo s tím má problém. Mě ale jejich názor nezajímá. Ze začátku sice přicházely výčitky. Jenže pak jsem pochopila, že jim svojí chvilkovou nepřítomností a následnou spokojenou mámou dám víc, než vytočenou maminou, s dětma trávící dlouhé (nenaplněné) dny.

Můj čas, náš čas.

Myslím, že je dobře, když děti vidí, že jejich rodiče mají svoje záliby. Děti je pak rády budou napodobovat.
Tak třeba já jsem v očích svých dětí spisovatelka (jak furt buším do té klávesnice), která cvičí jógu.. 🙌🙏😁🌱

Jógu už cvičíme doma v obýváku, nebo venku na trávě společně. Jednou budou ilustrovat moji knihu.. 😉 Možná bychom se mohly společně pokusit napsat nějaké originální pohádky. Jejich fantazii jim někdy až můžu závidět. A když to dáme dohromady.. 😉

Být svá, nechat růst osobnost.

Svojí vnitřní svobodou v nich probouzím zvědavost a chuť něco dělat, něco zažít.
Cestovat, psát, cvičit, vařit, zpívat, tetovat, malovat, cokoliv!
Děti jsou naše zrcadlo. 🌷🍀❤

Děti by se měly lakovat, rtěnkovat a tetovat jen o víkendu

Tento týden se nese ve znamení příprav na TU cestu. Třeba nakupování malých lahviček do letadla mě vyloženě baví. Jo, to jsou ty sprcháčky, šampónky, pastičky na zuby a krémíčky, které stojí třikrát víc než v klasickém, dvakrát tak velkém balení a to jen proto, že se někam přesouváte letadlem. Takže když už máte na letenku, tak snad máte i na malý lahvičky, který nutně potřebujete mít po ruce, ne?

Malé lahvičky do letadla

Růžovky zase perlí

Ve školce průšvih. Rút doma mamince šlohla lak na nehty. Takový pěkný, hodně třpytivý, zlatý. Rút ani její maminku osobně neznám. Jen vím, že Rút chodí do školky s růžovkama.
A pak se šly děti po svačině proběhnout na zahradu.
A pak nikdo dlouho neviděl Káju, Viktorku a Rút.
A pak to v okolí horní části zahrady nějak divně smrdělo a jiné děti si stěžovaly, že je nechtějí pustit do domečku.
A pak se růžovky i Rút našly. V zahradním domečku. Lakovaly si nehty.
Kája s dokonalou manikúrou a úsměvem na rtech, protože jí to už zaschlo a nikdo s tím nic neudělá. Rút se staženým zadkem, protože mamce šlohla ten lak. A Vika se jen dívala.. 🙈

To odpoledne růžovky vyzvedávala jejich teta, moje nejmilovanějí Ifka 😘 Paní učitelka byla nucena informovat o Kájčině manikúře i Viktorčiném přihlížení. A Ivuška na to reagovala “po našem”. Věděla, že mamince to určitě vadit nebude, protože žena bez nalakovaných nehtů jako by nebyla ženou.. 😜😄💅

Není to tak dlouho, co jsme ve školce dělaly osvětu s matnou red rtěnkou, protože se paní učitelky nejdříve děsily, že růžovky krvácí ze rtů. Až když jim Kája vysvětlila, že jde o moji novou matnou red, tak se uklidnily.

A pak občas přijdou takové ty otázky, jakože jestli je to takhle v pořádku.?
Jsme tým, holky bláznivý a musíme se chápat. Takže jo, je to v pořádku.

Jen jim musím vysvětlit, že děti by se měly lakovat, rtěnkovat a tetovat jen o víkendu a pod dohledem rodičů..  ❤

Děti

Sladkosti a moje rodičovská povinnost

Právě začíná nelehké období nás rodičů. Předadventní návštěvy babiček, dědečků, strýčků, tetiček a dalších vlastních i nevlastních příbuzných, přinášejí nejen příjemný pocit rodinné soudržnosti, ale i drobné dary v podobě čokoládových figurek (těch velkých!), lentilek, kinderčokolád, lízátek a dalších laskomin, které doma zrovna moc nevítám. Začátkem prosince přichází Mikuláš a i když růžovky stokrát do týdne slyší, že si je za to jejich věčné zlobení odnese čert, případně tu lehčí variantu, že jim čert nadělí místo dobrot pouze pytel brambor, všichni víme, že brambory ani uhlí to ve skutečnosti nebude. Každý rok rozhlašuji po rodině, že letos jen ovoce, ořechy, popřípadě nějakou drobnost. A co myslíte? Dají na moje naléhání? Nedají. Pytle s dobrotama jsou rok od roku větší! A to pak přichází na řadu naše rodičovská povinnost.

Mikulášská nadílka

Děláme to přeci pro ně, že jo!

Růžovky večer zalehnou do peřin, klid a teplo rodinného krbu se roztahuje po gauči stejně líně jako já v teplých ponožkách, romanticky poblikávající svíčka ještě umocňuje zimní pohodu. Jó, umím si tu zimu za oknem udělat hezkou. 😉 A pak přijde TA chvíle. Nálet na tajný košík se zásobami. Chuťové pohárky se roztahují, stejně tak tukové polštáře na břiše. Cukr, palmový olej, nějaké to éčko, cholesterol. Čím víc toho do sebe natlačíme, tím budou naše děti zdravější, že jo? Děláme to pro ně. A přece se to nevyhodí.

Ach, ty mikulášské obžérfesty. A když už je tajný košík se sladkostmi skoro prázdný, začínám péct cukroví. Loni jsem zkoušela lehčí, zdravější verze: mrkvové linecké, tvarohové rafaelo, dia rohlíčky. Řeknu vám, slepice prababičky z Vysočiny si ty loňské Vánoce moc užily. Růžovky a jejich tatínek se pak na každé návštěvě cpali cukrovím tak vehementně, jako bychom doma žádné cukroví celé Vánoce ani nezahlédli.

Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady…

Něco si přej a foukni

Tak tohle břicho bylo moje. Nosila jsem jej hrdě a s láskou, i když bylo tak velké a dost těžké. A ta láska klíčící uvnitř mi to vracela skvěle mířenými kopanci pod žebra, do močového měchýře nebo do žaludku. Z toho velkého břicha se vyloupla krásná holčička s dokonalýma ručičkama a nehtíkama. A vyloupla se doslova, protože na svět přišla císařským řezem. Svéhlavá císařovna jí už zůstala, protože jednoduché to s ní opravdu není. Je tvrdohlavá, umíněná, ráda řve a umí se i pěkně vztekat. Ale když ji sleduji v noci jak si lehce oddechuje, je dokonalá.

těhotenské břicho

V sobotu jsme slavili už čtvrté narozeniny mé vyloupnuté císařovničky. Stála u dortu, usmívala se, čtyři svíčky zapálené a měla si něco přát. Splnila bych jí v tu chvíli snad cokoliv. Teda kromě koně, kterého si už od léta přeje ustájit na balkoně. A moje mladší růžovka si přála, abych byla šťastná. Mohla si přát barbínu, nové pastelky, knížku, lego, kolo, ale ona si přála, aby byla její maminka pořád jen šťastná. A já jsem šťastná. Jsem šťastná, že mám tak úžasné děti, které mě každou chvíli učí něčemu novému. Učí mě být lepším člověkem.