Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe

výhled ze skály na městem Perth ve Skotsku

Vystoupala jsem na kopec nad město. Výhled sliboval zelenou krajinu probouzející se do jara. Jenže dva dny před příletem do Skotska napadl sníh. To už se tak stává. Počasí je v této zemi proměnlivé, tak jako směr cesty, kterou jdeme. Ovlivnitelné takřka čímkoliv. Ale když pokračujeme dál, nenecháme se zastavit různými překážkami, nečekaně napadaným sněhem nebo náhlou nepřízní osudu, nakonec se nám dostane odměny.

Pokračovat ve čtení „Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe“
Please follow and like us:
0

Unavená, jako mámy večer bývají

Jaký jsi dnes měla den? Ptám se svého odrazu v zrcadle, večer, když růžovky už spí. Sprcha, levandulový krém do kůže, spánek.

Kuchyň ještě voní po lívancích, které jsem dětem slíbila k večeři. Byt je tichý a já jej dnes rozhodně neplánuji zanést zvukem zbytečně zapnuté televize. Jaký, že jsem to měla den? Rychlý, tak to beze sporu. Náročný. Radostný. Naplněný.
Urgentních mailů ubylo. Skvělý oběd. Všechna kafe, která jsem dnes pila, jsem dopila teplá. Úspěch. Neujel mi autobus a nedobíhala jsem do školky na zavíračku. Lívance létaly vzduchem a růžovky se hodně smály. Před spaním jsem četla jenom jednu pohádku a nikdo neprotestoval, že nechci číst další. Odraz v zrcadle se na mě usmívá, i když oči prozrazují vyčerpání. Tak je to ale v pořádku.

Chystám se do peřin, unavená, jako mámy večer bývají. Přesto se už strašně těším na ranní kafe. Klidně bych ty noci zrušila.
Lehnu si a vím, že do pár minut usnu. Přesto se trochu bojím. To já vždycky, než usnu.

 

Please follow and like us:
0

Některé otázky už si prostě nekladu

Žena ve svetru

Emoce. Strach. Skepse. Občas mě to dostihne. Pochyby. Ty věcné a věčné kousavé otázky. Jsem dobrá máma? Je tohle ještě výchova, nebo už mi to přerostlo přes hlavu? Žiju tak jak chci? A žiju správně? Co je to „správně“? Zvládám? Mám právo žít svůj osobní život? Můžu být šťastná, když jiní nejsou?

Žena ve svetru

Některé otázky už si prostě nekladu

Proč se ty otázky v naší hlavě rodí? Otázky, ty ničitelky klidného spánku. Otázky, na které stejně nacházíme odpovědi jen sami v sobě, ve svém nejčistším nitru, až přijde ten správný čas.

Ptávala jsem se často a hodně. Měla jsem pocit, že mě okolí nepřijímá takovou jaká jsem. A ono to tak nejspíš je. Být jiný, vybočovat, chovat se v zajetých situacích odlišně. Trápilo mě to. Chtěla jsem se každému líbit, chtěla jsem, aby mě měli rádi. A tak jsem dělala věci, které chtěli oni. Na sebe zapomínala. Upozaďovala se. A pak jsem se sama sobě úplně ztratila, na nějaký čas. Byla jsem taková jakou mě chtěli mít. A já přeci přesně taková chtěla být. Tvrdé bylo zjištění, že mi to nepřináší vůbec žádnou radost. Najednou jsem byla ještě víc sama. Prázdná schránka. Nezajímala jsem je. Neměla jsem čím zaujmout. A nezajímala jsem už ani samu sebe.

Trvalo mi to několik let, ale nakonec jsem se zase dokázala postavit za svoje myšlenky. Vrátila jsem se ke svým postojům, úhlům pohledu a snům. Na některá rozhodnutí a změny bylo už pozdě, některé jsem svojí netečností prostě prošvihla. Ale teď jsem to zase já. Já, ta svá. Svobodná duší, s chutí do života, sílou něco tvořit a měnit.

Předsudky?

Ty mě už netrápí. Mínění a předpoklady druhých. Pokud se neslučují s mojí vizí, už mi to srdce neláme. Zkusila jsem si jaké to je, přizpůsobit se. A to není život pro mě.
Předsudky. Lidé často a rádi vypouští jedovaté šípy z úst. To někdy bolí. Slova jsou silné zbraně. Jestli mě ale tahle životní lekce něco naučila, tak respektovat lidi kolem sebe. Každý jsme nějaký a každý máme právo na svůj názor.

Osvobodíme se až tehdy, kdy přestaneme lpět na názoru co si o nás druzí myslí.

My, sami v sobě nejlíp víme co je pro nás nejlepší, kdo jsme, za čím jdeme a proč za tím jdeme. A pokud to nevíme, přijdeme na to, až přijde ten správný čas. Nenechme se tlačit do formiček. Nikdy se nemůžeme zalíbit všem. Buďme sami sebou. Jedině tak můžeme být skutečně šťastní.

Vaše Lu 🙂

Please follow and like us:
0

Život po třicítce aneb Dáma může všemi směry

Bylo mi patnáct a mojí mámě pětatřicet. To už je věk těsně před důchodem, říkala jsem si. Všechno má za sebou, jen nuda, šeď a stereotyp. Dnes je mi třiatřicet a s nadšením zjišťuji, že to s tou třicítkou není vůbec zlé. Život nekončí, ba naopak. Žena zraje a teprve po třicítce to začíná mít šťávu.

Šachová partie je rozehraná a nezapomeň, že dáma může všemi směry, pokud ví jak na to.

Boty_converse

Vím, co chci a jdu si za tím

Přišel TEN věk a já se na spoustu věcí začala dívat jinak. Přišla změna. To co se ještě před časem zdálo nemožné, bylo teď realitou. Najednou jsem viděla možnosti. A začala je využívat. Jako bych si řekla „Tak živote, už jsem tu nějaký čas, koukej mi dát víc.“ A on mi začal nabízet různé zajímavé cesty. Stačilo si jen vybrat.

  • A tak se snažím vést své děti tak, aby měly svůj názor, viděly krásno v každodennosti, barvy v zimním šedavém odpoledni, lásku v objetí.
  • Píšu a přináší mi to radost. I peníze.
  • Tvořím, potkávám se se zajímavými lidmi a vnímám jejich různorodou energii.
  • Cvičím, hýbu se a jím, abych se sama sobě líbila.
  • Vyžívám se v jógových meditacích, abych nezapomněla, že život je dar a já jsem středem svého života.
  • Dýchám. Správně. S každým hlubokým nádechem do sebe dostávám něco nového a dobrého. Změna je dobrá, ať už je jakákoliv. Vždy s sebou přinese něco nového. S výdechem ze mě naopak odchází to staré a špatné. Zkuste zavřít oči a nadechnout se, vydechnout. Nádech, výdech, nádech, výdech. Dech. To je život.
  • Dělám si radost. Tohle je pro mě úplně nové a je to skvělá forma jak se pochválit za úspěch, byť jen malý. Motivace je důležitá.

Sebevědomí, vítej v mém životě

Začala jsem se na sebe dívat jinýma očima. Užívat si toho, že mi něco jde a snažím se v tom stále zlepšovat. Chválit se. Jo, makám na sobě a dělá mi to radost. Hodnoty se zvyšují, moje nároky (nejen na sebe) také a já cítím jak zářím. Mám síly na rozdávání a i když si uvědomuji, že nic netrvá věčně, užívám si tu energii, vášeň a chuť tvořit. Jedu naplno. Teď a tady. Žádné potom, jednou, příště. Je pouhé teď! Zjišťuji, že vše to začíná ve mně a nikdo jiný nemůže za to jaký život žiji, nebo budu žít.

Mám se ráda

Poznávám, že červená rtěnka, laskavé oči a úsměv v ranní mhd dělá zázraky. Věřím si. Konečně o sobě přestávám pochybovat a k lidem, kteří se ve mě snaží nějaké pochyby vzbudit, se stavím zády. Stýkám se pouze s těmi, se kterými chci. Ti mi za to stojí. Tady nejde o kvantitu, ale o kvalitu.

Chci poznat celý svět

Lidi, místa, města, věci, etnicita, energie, alkohol, jídlo. Vždy jsem chtěla alespoň trochu cestovat, navštívit různá zajímavá místa naší planety, ale měla jsem pocit, že na to musí být člověk bohatý, mít skvělou angličtinu a dospělé děti. Jenže pak jsme si s kamarádkou Evou řekly, že furt jen mluvíme, fňukáme a že to za nás nikdo jiný nezařídí. A tak jsme koupily letenky a letíme do Skotska. Tam načerpáme jejich magickou energii a pak to vezmeme přes Londýn (protože všechny velké cesty vedou přes Londýn) zpátky domů. Letíme v březnu. S bídnou angličtinou, pár tisícovkama, jedním batohem na zádech, ale nesmírnou chutí to zažít. Beru to jako start nové životní etapy s názvem „Poznávání.“

Žena s knihou

Hlavně nežít jen napůl

Přešla jsem hranici třiceti let a přišlo uvědomění, že chci od života co nejvíc mi dá. A sny mám proto, abych si je plnila. Každý dostane jen tolik, o kolik si řekne. 

Please follow and like us:
0

Levá nebo pravá

Text se slovy levá nebo pravá

Vždycky mě velmi fascinovali leváci. Preference levé ruky před pravou. Dost možná proto, že je to stále tak trochu neobvyklá záležitost a mně se líbí, když se něco vymyká normálu.

Můj dědeček byl levák, tedy bohužel přeučený na praváka, protože až do roku 1967 bylo v tehdejším Československu leváctví bráno za jistý sociální handicap a leváci se násilně přeučovali na praváky. Dokážete to pochopit? Jak mohl mít někdo problém s tím jakou rukou se podepisuje, nebo škrábe brambory jeho soused?

Můj dědeček byl tedy přeučený pravák a na úřadech vše podepisoval pravou rukou. I když mi psal na tábor dopis, jeho písmo bylo lehce roztřesené. Snažil se být ten poctivý „napravený“ pravák. Věřím, že čert vzal všechny ty „chytráky“, jenž tvrdili, že jediná správná možnost, je psát pravou rukou. Jak jen to všechno mohlo působit na takové malé dítě, které se ve škole dozví, že je divné, protože mu jde psát lépe levou než pravou?.
Text se slovy levá nebo pravá

Děda byl poctivec, ale jistou duševní křivdu si v sobě nosil po celý život. Dopisy na tábor mi psal pravou rukou, proto bylo písmo lehce roztřesené. Ale když se rozhodl, že něco namaluje, dovolil si být sám sebou. Malovat uměl jenom levou a maloval krásně čistě. Jeho pevná levá ruka obratně klouzala po papíře a on tak vytvářel malá soukromá dílka plná citu a něhy. To pravou rukou nedokázal.

Možná, abych ukázala, že mě leváctví zajímá a beru jej jako přednost, rozhodla jsem se být přeučeným levákem. To mi bylo asi šestnáct. Koupila jsem si pár písanek, které se používaly v první třídě a poctivě trénovala. Ruka mě při psaní děsně bolela a představa, že bych u toho měla být ještě kontrolována nějakým despotických učitelem, byla příšerná.

Psát levou jsem se nakonec naučila, ač kostrbatě. Napsat běžně dlouhou větu mi trvalo třikrát déle než rukou druhou a někdy to fakt bolelo. Ve škole jsem ale musela psát stále pravou, protože rychlost diktátu poznámek středoškolských profesorů byla neúměrná k rychlosti mého levorukého psaní.

Levorukost je stále mojí srdeční záležitostí a vždy, když vidím nějakého píšícího leváka na vlastní oči, jsem okouzlena tou ladnou jinakostí. Někdy mě z toho krásného dojmu až jemně bodne u srdce. Proč? Nevím. Možná proto, že levá ruka je srdci blíž než ta pravá. Možná se zaměřuji na hlouposti a možná vnímám víc srdcem než hlavou.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Please follow and like us:
0

Lu říká #6

To nepochopíš.
Máme koš na špinavé prádlo. Jo, máme. Obrovský, sytě zelený, na viditelném místě. Tak proč všichni dávají svoje špinavé prádlo VEDLE koše na špinavé prádlo, namísto DO koše na špinavé prádlo? A přitom by stačilo zvednout to velké, křiklavě zelené víko a ty smradlavý ponožky tam jednoduše hodit.
Amen!

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Please follow and like us:
0

Tak trochu jiný wishlist

Poslední dobou, dost možná proto, že Ježíšek už si maže pod koleny a obchoďáky postupně naskladňují čokoládové kolekce, vídám stále častěji různé wishlisty. Musím říct, že to Ježíškovi značně usnadňuje práci. „Že nevíš jaký dárek mi pořídit? Prostě mrkni na můj blog, mám tam wishlisty za posledních pár měsíců. Určitě vybereš něco fantastického.“ 😉 🙂

Myšlenka vedoucí k sepsání seznamu mých přání mě nadchla. Psát ale o tom, že se mi kolena podlamují z toho nového prádla od Victoria’s Secret a že nutně potřebuji nové sklenice na víno (a to jako fakt potřebuji!) mi přišla přízemní. Zkusím svůj wishlist pojmout trochu jinak. Uvidíme co z toho vzejde.. 😉

Zažili jste někdy pocit absolutního štěstí? Já vím, je to jen pojem a každý to svoje maximum prožívá jinak, ale já jej vnímám jako stav, kdy se cítíte tak moc spokojeně, až se vám v jedné nepatrné chvilce do plic nedostane vzduch, nemůžete se nadechnout a přitom máte pocit, že by stačilo jen povyskočit a vy vzlétnete. Je to jen chvilkový stav. Balanc na hraně. Takové zajíknutí se. Pocit přímo nadpozemský. Občas jsem takhle moc šťastná a většinou je spouštěčem nějaká zdánlivá maličkost. Třeba když mě něco mile překvapí. Chtěla bych se častěji zajíkat štěstím.

Přála bych si, aby růžovky méně ječely. I když je dětský křik přirozená lidská vlastnost, pro mě je to jeden z těch nejpříšernějších zvuků, které znám. Kdyby růžovky méně hulákaly, finální číslo mých stresových situací za den by se značně snížilo.

Přála bych si mít ráno víc času. Rána jsou pro mě obecně taková malá vítězství nad temnotou. Nevadí mi noc, když nejdu spát. Ale já spát (bohužel) potřebuji a když se ráno probudím, všechno je pro mě krásné, jako bych to viděla po dlouhých letech odloučení. Nejkrásnější v tu ranní chvilku jsou pro mě ještě spící růžovky. A vonící čerstvá káva. Jenže pak přijde pohled na hodiny a návrat do neúprosné reality. Rychle vstávat, snídat, čistit zuby, česat, honem honem, za chvíli bude celé město ve špičce. Ranní kouzlo mizí a zůstává pouze fakt, že něco a někam musíme.

Život mě naučil se o sebe (a svoji rodinu) postarat a to beze zbytku. Líbí se mi, že mám vše pod kontrolou a vlastně mě nemůže překvapit něco nepříjemného (i příjemného?). Jenže já bych se tak ráda někdy nechala překvapit.. Ano, jsem silná ženská, ale občas bych jí raději nebyla. I silné ženy mají rády milá gesta, o která si nemusí říkat. Chtěla bych se někdy cítit chráněná, dost možná za-chráněná? Tam uvnitř jsem pořád malá holka, která se občas bojí.

Chtěla bych mít víc času a začít zase tancovat. A vydat knihu, kterou píšu. A nemít výčitky svědomí, když se věnuji sama sobě. A umět chodit na podpatcích. A podnikat dlouhé cesty. A vlastně i to červený prádlo od Victoria’s Secret bych chtěla.

Takhle dopadl můj první kratičký seznam přání / podzim 2017. Nikdy nevím jak to skoční, když začínám psát. 🙂
Jak se vám líbí? 😉

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

 

Please follow and like us:
0

Páteční povzdechnutí

Úplněk, menzes, únava, podzimní depka, málo spánku, zářijové období dešťů, ztracené babí léto nebo snad krize středního věku? Hormony, emoce, emoce a hormony. Pak to jednou přeženete s pitím a přidá se k tomu všemu ještě ta odporná morální kocovina.

Snažím se být hygge, správně dýchat na józe, být dobrou mámou a našlapovat na plosky chodidel, aby mě nebolela kolena, když běhám. Fakt se snažím to všechno dělat správně. Nebo alespoň nejlíp jak dovedu. Dětem vařit zdravá jídla a dodržovat pitný režim. Korigovat jejich věčný ječení a být prostě kámoš. Nekouřit. Mazat se krémem pro hebší pleť a míň vrásek. Utírat prach v obýváku, budovat teplo domova, nemít odrbaný lak na nehtech a holit si nohy, alespoň když jdu cvičit. Zašívat díry na oblíbených legínách a večer neusnout u televizních novin. Číst knihy a vědět.

Když mám v práci stres, přestanu mluvit, vyzouvám si boty, významně buším do klávesnice a v zasedačce pak cvičím pozdrav slunci (ale pšt).

Když mám doma stres, přestanu mluvit, dezinfikuju kuchyň, vařím dvě večeře, peču k snídani bábovku, leštím koupelnu, záchod a sháním se po skleničce vína.

Já vlastně ani nevím o čem ten dnešní text je. Snad za to může fáze měsíce, přicházející menzes, propršený dny, krize kristových let, morální kocovina smutně mi připomínající minulý víkend, na který vzpomínat vůbec nechci a dost možná můžu vinit to všechno dohromady.

Vždyť svést vinu na něco nebo někoho jiného je tak osvobozující. Osvobozuji se, může za to ….. Hlavou proti zdi.

Mějte poklidný víkend a pozor na morální kocovinu. 😉

Please follow and like us:
0