Otevři oči

Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level.

Už mi nestačí, abych józe pouze dávala. Začínám přijímat.

Učím se? Přišel snad ten čas, kdy nebudu na svých jógových praxích (pouze) měnit negativní v pozitivní? Vydávat ze sebe to co nepotřebuji? Urovnávat? Docházím snad k přijímání podstatného? A najdu v sobě dost sil, abych dokázala měnit svět k lepšímu? Hodně otázek na jednu chvíli.

Zena holubicka.

Jak dlouhá je cesta mezi tím, kdo jsme a tím, jak nás vnímá naše okolí?

Položila jsem si pravou ruku na srdce a levou na podbřišek. Pomyslná cesta. Dech klouzal mezi dlaněmi položenými na mém těle a já si nedokázala odpovědět. Nejdřív mě sice napadlo, že mi může být jedno, jak mě mé okolí vnímá. Ale dostala bych se tak k otázce nezájmu a netečnosti. A lhostejnosti vůči druhým je na této planetě až příliš. Tohle není směr, kterým bych se chtěla v budoucnu ubírat.

Pro hodně lidí jsem velký otazník. Možná trochu podivínka. Vím to. Vymanila jsem se ze zajetých kolejí a nabrala nový směr, který mě dělá šťastnou. Ne každý to chápe a já to respektuji. Bylo by fajn, kdyby přicházel respekt i z druhé strany. To však ale vždycky není pravda. Možná je v tom i špetka závisti?. Možná. Protože jsem šťastná? Nestěžuji si a dělám to co chci? Všichni to takhle můžeme mít. Stačí udělat ten první krok. A že se bojíme? Já se taky bála. Pořád se bojím a nejspíš nikdy nepřestanu. Ale jsem šťastná, protože je to moje cesta. Moje rozhodnutí. Jenom moje.

Tak jak je to s tou cestou?

Já se mám ráda. Upřímně si sama sobě připadám zajímavá. Je to divné o sobě takhle psát? Možná. Možná, že jsem divná. Ale hlavně jsem šťastná, že tohle o sobě dokážu upřímně říct. Trvalo mi přes třicet let, než jsem dozrála do stavu upřímné lásky k sobě samé. A teď můžu začít dávat lásku světu. Tím nechci říct, že bych snad nikdy dřív srdečně nemilovala. Ale když si to v sobě člověk dokáže srovnat, je to všechno najednou nějaké lehčí, zároveň intenzivnější.

Zena s malou divkou stojici u more.Zena u more

Chuť měnit.

Nejsem naivní blázen, který by si mohl myslet, že sám dokáže změnit svět. Co ale dokážu, a snažím se o to, tak vybudovat lepší místo pro život svým dětem. Učit je, učit se od nich, nebýt netečná, všímat si zdánlivých maličkostí, radovat se z nich. Dělat radost druhým a nic od toho nečekat. Podat pomocnou ruku, když je třeba. Otevírat oči.

Tak třeba: Vzpomenete si jak voní letní bouřka? Jaká vzpomínka se vám při té vůni vybavila? Určitě jste v ní šťastní. 🙂
Napište mi tu vzpomínku. Budu moc ráda. 🙂

Naše planeta je odrazem nás samotných.

Pojďme nebýt k sobě lhostejní. Alespoň na tento jeden den. Dnes. Zkusme jednomu jedinému člověku udělat radost. Zlepšit jeho den.
A věřte mi, že tím zlepšíte i ten svůj.

Please follow and like us:
0
2 komentáře

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Enjoy this blog? Please spread the word :)

  • RSS1
  • Follow by Email
  • Facebook
    Facebook
  • Google+
    Google+
    http://www.e-zin.cz/otevri-oci">
  • Twitter