Některé otázky už si prostě nekladu

Emoce. Strach. Skepse. Občas mě to dostihne. Pochyby. Ty věcné a věčné kousavé otázky. Jsem dobrá máma? Je tohle ještě výchova, nebo už mi to přerostlo přes hlavu? Žiju tak jak chci? A žiju správně? Co je to „správně“? Zvládám? Mám právo žít svůj osobní život? Můžu být šťastná, když jiní nejsou?

Žena ve svetru

Některé otázky už si prostě nekladu

Proč se ty otázky v naší hlavě rodí? Otázky, ty ničitelky klidného spánku. Otázky, na které stejně nacházíme odpovědi jen sami v sobě, ve svém nejčistším nitru, až přijde ten správný čas.

Ptávala jsem se často a hodně. Měla jsem pocit, že mě okolí nepřijímá takovou jaká jsem. A ono to tak nejspíš je. Být jiný, vybočovat, chovat se v zajetých situacích odlišně. Trápilo mě to. Chtěla jsem se každému líbit, chtěla jsem, aby mě měli rádi. A tak jsem dělala věci, které chtěli oni. Na sebe zapomínala. Upozaďovala se. A pak jsem se sama sobě úplně ztratila, na nějaký čas. Byla jsem taková jakou mě chtěli mít. A já přeci přesně taková chtěla být. Tvrdé bylo zjištění, že mi to nepřináší vůbec žádnou radost. Najednou jsem byla ještě víc sama. Prázdná schránka. Nezajímala jsem je. Neměla jsem čím zaujmout. A nezajímala jsem už ani samu sebe.

Trvalo mi to několik let, ale nakonec jsem se zase dokázala postavit za svoje myšlenky. Vrátila jsem se ke svým postojům, úhlům pohledu a snům. Na některá rozhodnutí a změny bylo už pozdě, některé jsem svojí netečností prostě prošvihla. Ale teď jsem to zase já. Já, ta svá. Svobodná duší, s chutí do života, sílou něco tvořit a měnit.

Předsudky?

Ty mě už netrápí. Mínění a předpoklady druhých. Pokud se neslučují s mojí vizí, už mi to srdce neláme. Zkusila jsem si jaké to je, přizpůsobit se. A to není život pro mě.
Předsudky. Lidé často a rádi vypouští jedovaté šípy z úst. To někdy bolí. Slova jsou silné zbraně. Jestli mě ale tahle životní lekce něco naučila, tak respektovat lidi kolem sebe. Každý jsme nějaký a každý máme právo na svůj názor.

Osvobodíme se až tehdy, kdy přestaneme lpět na názoru co si o nás druzí myslí.

My, sami v sobě nejlíp víme co je pro nás nejlepší, kdo jsme, za čím jdeme a proč za tím jdeme. A pokud to nevíme, přijdeme na to, až přijde ten správný čas. Nenechme se tlačit do formiček. Nikdy se nemůžeme zalíbit všem. Buďme sami sebou. Jedině tak můžeme být skutečně šťastní.

Vaše Lu 🙂

Please follow and like us:
0

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Enjoy this blog? Please spread the word :)

  • RSS1
  • Follow by Email
  • Facebook
    Facebook
  • Google+
    Google+
    http://www.e-zin.cz/nektere-otazky-uz-si-proste-nekladu">
  • Twitter