Čas je teď na naší straně

Když jsem si před pár týdny stěžovala, že nutně potřebuji vypnout, fakt by mě nenapadlo, že tohle moje přání bude brzy vyslyšeno. Ze dne na den, ba dokonce z hodiny na hodinu mám najednou více času. Na děti, na sebe, na urovnání si všech priorit a taky třeba na čtení. Dokonce i ten jarní úklid letos stihnu a vlastně se na to i těším.

Pokračovat ve čtení “Čas je teď na naší straně”

Za úspěchem stojí hlavně vytrvalost

Druhý týden nového roku, první kompletní, 24/7, pro většinu z nás už naplno pracovní. Zabíháme se v roce novém, ale vůně starého ještě nevyčichla. Ideální příležitost k zamyšlení se nad tím, co jsme se v minulém roce naučili, kam jsme se posunuli. Zhodnotit, zda jsme udělali vše tak, jak jsme udělat chtěli a začít spřádat nové plány.

Pokračovat ve čtení “Za úspěchem stojí hlavně vytrvalost”

První pomoc proti stresu

Mám pro vás malý vánoční dárek v podobě dechové meditace, kterou provozuji, když už nevím kudy kam. Nezabere víc jak pět minut, ale pokud se v ní budete cítit dobře, klidně setrvejte i déle. V podstatě je to chvilka tvořená na míru a její tvůrci jste vy sami.

Pokračovat ve čtení “První pomoc proti stresu”

Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe

Vystoupala jsem na kopec nad město. Výhled sliboval zelenou krajinu probouzející se do jara. Jenže dva dny před příletem do Skotska napadl sníh. To už se tak stává. Počasí je v této zemi proměnlivé, tak jako směr cesty, kterou jdeme. Ovlivnitelné takřka čímkoliv. Ale když pokračujeme dál, nenecháme se zastavit různými překážkami, nečekaně napadaným sněhem nebo náhlou nepřízní osudu, nakonec se nám dostane odměny.

Pokračovat ve čtení “Pokud chci léčit svět, musím nejdřív uzdravit sebe”

Zase se hledám

Rozjíždím nový projekt. Projekt pro všechny unavené ženy, mámy, podnikatelky, jogínky, hledačky světla, čarodějky, životab(l)udičky. Plán na návrat k sobě. Do nejhlubšího nitra, ze kterého může vzejít vždy jen to nejlepší.

Jsem a přitom nejsem

Ztratila jsem se sama v sobě a tak se hledám. Zase. Mám za sebou velice náročný rok, který v sobě nesl mnoho výjimečných dnů. Ty ale střídaly dny neuvěřitelně náročné. Na tělo i duši. V ose času vidím, že jsem se posunula dopředu, ale v sobě necítím radost.

Co se vlastně stalo?

Byla jsem na cestě. Šla jsem nahoru, stoupala, ale pak přišel nečekaně špatný krok, strmý pád. Vybité baterky. Nepřízeň osudu. Neustála jsem to. Moje světlo pohaslo. Bloudím teď v obrovském zmatku, nadbytku práce a starostí. Zapomínám večer děkovat a ráno se radovat z nového dne. A přesně tohle budou první dvě věci, s kterými na své cestě k sobě opět začnu.

Den první, zítřek

Zítra ráno vstanu a poděkuju, že můžu zažít další ráno. Vychutnám si ranní kávu a usměju se na svoje děti. Pokusím se nespěchat, nerozčilovat se. Ukážu času, že se ho nebojím víc, než je nezbytně nutné.

Úklid duše

Že mi pořád nerozumíte? Tohle je úklid jedné bolavé duše.

Máte pocit, že v sobě také nemůžete najít radost? Vytratila se a pokusy o návrat jsou vrtkavé? Nestálé a bolavé.? Pojďte do toho se mnou. Podpořme se v tom být lepší. Když uzdravíme sebe, můžeme pak pomáhat i lidem kolem nás. Uzdravíme svět skrze sebe.

Po(divně)citový článek

Je to divný článek, souhlasím. Text o pocitech, ale bolavá zkušenost se skrývá ve stínu. Dnes se mi nechtělo ji rozkrývat. Nechme všechny ty negativní vlivy ještě pod dekou. Však ony se samy budou drát na povrch, až započnu léčbu duše.

Příště budu více na zemi, ale dnes brouzdám duší a hledám co všechno bude třeba opravit.

Potřebujete to taky? Nebo toužíte jen po pohlazení? Napište mi na mail. Otevírám duši i srdce a jsem připravena. Poslouchat, pochopit.

Dnešní úkol zní: Zítra ráno poděkuji za nový den. Usměji se na své blízké a pokusím se spěchat o malinko méně, než je běžné.

Sledujte můj blog, buďte součástí a nebo si jen občas přijďte pro pohlazení a milé slovo.

Magické rodičovství

Moje mladší dítě si začalo trhat zuby. Ani ne tak proto, že by se jí ty zuby nějak kývaly. Zpočátku proto, že chtěla mít v puse o zub, dva méně, tak jako straší ségra. Protože co má ségra, to je prostě dobrý.

Jenže potom se jí zalíbilo, že za každý zoubek je pod polštářem nějaká ta koruna, nebo překvapení. A tak byl nejvyšší čas povolat zoubkovou vílu, aby tomu zbytečnému trhání zubů udělala přítrž.

Zoubková víla dorazila, napsala kouzelné psaníčko, které snad splnilo účel (uvidí se za pár týdnů) a pak se opět zakryla peřinkou fantazie.

Supermáma

Když jsem psala ten dopis a vymýšlela jak jej Viktorce předám, jestli ho hodím do schránky, nebo vsunu v noci pod polštář, došlo mi, že jako máma můžu být skutečně jakoukoliv magickou postavou. A také jsem jich již několik absolvovala. Jasně, na princezny, baletky, učitelky, kuchařky, uklízečky atd. jsme si s růžovkama hrály často, ale popustit uzdu fantazie a zkusit něco víc, to je výzva.

Slyším trávu růst

Třeba to ani nemusí být fantazie. Je dobré se občas dívat na svět očima svých dětí a tak, když na hřišti byla nuda, lehly jsme si do trávy a poslouchaly jak roste. Zkoušeli jste to někdy? Moje děti umí řeč trávy a to vám povím, to byly příběhy. 🙂

Když měl přijít čert

To nepříjemné prosincové téma – čert. Jak toho využít a zároveň nezadělat dítěti na celoživotní trauma? Mohla za to flaška vína, kterou jsme ten večer vypili a nápad byl na světě. Anděl uklidil pokojíček, když děti spaly. Čert se do bytu nedostal, i když se snažil. Ta černá ruka na dveřích byla jasným důkazem. Brambora v šuplíku od ponožek? Že by nám chtěl anděl něco říct? A nakonec dobroty na balkoně. Prošli jsme všichni, pro letošek. I morče dostalo dobrůtky. 😉

O Ježíškovi vám tu psát nebudu, ale budu ráda, když holky budou ještě chvilku věřit. Vlastně… já taky pořád věřím, i když ne na dárky pod stromečkem. Věřím v tu dobu, která je skutečně kouzelná. Jediný čas v roce, kdy se svět tak trochu zklidní, aspoň na jeden večer jsme všichni skutečně a úplně spolu. Živí i ti, co už museli odejít. Protože se máme rádi, protože chceme, mluvíme spolu, posloucháme se. Největší dárek pro nás všechny je ten společný čas, kdy se skutečně vnímáme.

Hravý rodič

Poslední dobou jsem se na rodičovství pohlížela dost upjatě. Byl školní a školkový rok. Hodně povinností, rutina, každotýdenní koloběh. Jako bych vytěsnila fakt, že právě to hraní a vymýšlení fantastických scénářů, kterými jsme si ozvláštňovaly dny, mě na rodičovství bavilo vždycky nejvíc. A že právě tohle prolínání pohádkového, dětského a dospěláckého světa dává zejména rodičům takový ten příjemný pocit, že být rodič je děsně fajn.

A tak se snažím, i přes plný diář a mnoho povinností, které mi tento rok ještě přibyly, hrát s růžovkama podstatně častěji jejich hru. Být víc hravá a kouzelná. Podporovat jejich bystré hlavičky a přesto je na té cestě do dospělosti stále znejišťovat, zda jsou kouzla skutečně možná.

Nikdo tě nikdy nebude milovat víc než tvoje děti.

Tak jim to dětství udělejte kouzelné, dokud věří. A ten plamínek víry v nich udržte co nejdéle.

A jestli máte nějaký tip na kouzelné zážitky, sem s nimi. Jistě nebudu jediná máma, která se ráda nechá inspirovat.

Krásný den, vaše Luci 🙂

Já a moje čtečka

Zase mám trochu víc času číst, takže využívám služby svojí milované čtečky a dnes jsem si tak vzpomněla…. 😉

Stalo se to ve školce, před několika lety. Byla jsem zrovna čerstvou majitelkou nové čtečky e-knih. Hrdě a pyšně ji nosila všude s sebou, protože co si budeme, právě kvůli tomu, že se vám do kabelky vejde většina vašich oblíbených knih, jsem si ji pořizovala.

Ten den jsem se v šatně školky zapovídala s ředitelkou. Došlo na téma knihy a dovolená. Ona, jakožto vášnivá čtenářka stále zvažovala, zda ji ta čtečka bude bavit stejně jako papírová kniha.
Vím, jde o obligátní otázku a každý to vidí jinak. Někdo ve čtečce prostě číst nedokáže, jinému to nevadí. Já patřím do druhé skupiny. Ano, na papírové knihy nedám dopustit. Miluju jejich vůni, to jak vypadají a jak dokáží zdobit místnost. Bez knihovny by můj domov nebyl domovem. Papírová kniha prostě sluší. Na druhou stranu jsem praktik. V době mobilů a počítačů mi vyhovuje mít silnější knihy ve čtečce a nemuset je vláčet v tašce.

Ředitelka hlasitě zvažovala různá pro a proti na téma čtečka a já hrdě vytáhla tu svoji novou pojízdnou e-knihovnu. Zapnula knoflík a přístroj podala ředitelce.

Ona, jakož správný vášnivý čtenář, nezačala řešit čudlíky a co kde se jak dělá, nýbrž se rovnou začetla do textu, který se před ní, jako poslední čtená kniha, otevřel.

Vidím to jak včera, když vyvalila oči a těkala z řádku na řádek. A pak mi to došlo. Moje hlava měla v ten týden zrovna chuť na něco opravdu odlehčeného. Žádné drama, psychoanalýzy, duševní zvraty. Aktuálně jsem měla rozečtený erotický román. Tuším, že to byl Božský bastard.

Polilo mě horko a nejraději bych jí tu čtečku vyrvala z ruky. Zachichotala jsem se a s omluvou, že už spěchám do práce, jsem čtečku vrazila zpátky do tašky.

Vystřelila jsem pak ze školky rychlostí blesku a až v autobuse směrem do práce se odhodlala podívat na tu stránku, kterou si ředitelka tak pečlivě četla.

No jo, bylo to tam. Pen*s, kozy, muchlovačka na pracovním stole. 🙈🙊🙉
Měsíc jsem se ředitelce snažila vyhýbat. Pak přišel otec růžovek a říká: “Vzkazuje ti ředitelka ze školky, že tu čtečku si letos asi ještě nekoupí, ale máš jí napsat jakou knihu to v té tvojí četla.? A prý jestli bys mohla co nejdřív. Za týden odjíždí na dovolenou.”
📔🤷‍♀😎