Včera jsem telefonovala se svojí babičkou, přála jsem jí k narozeninám. „Sedmdesátpět, Luci. Je mi už sedmdesátpět.“ Věděla jsem přesně jaká historka bude po této větě pokračovat. Slyšela jsem ji už mockrát a z různých úhlů pohledu. Od babičky, dědy, mojí mámy, sousedů. A poslechnu si ji klidně ještě tisíckrát. Sama ten příběh jedné srpnové
Jaký jsi dnes měla den? Ptám se svého odrazu v zrcadle, večer, když růžovky už spí. Sprcha, levandulový krém do kůže, spánek. Kuchyň ještě voní po lívancích, které jsem dětem slíbila k večeři. Byt je tichý a já jej dnes rozhodně neplánuji zanést zvukem zbytečně zapnuté televize. Jaký, že jsem to měla den? Rychlý, tak
Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level. Už mi nestačí, abych
Jsem líný rodič a jsem na to pyšná. Když jsem mezi řečí tuhle větu prohlásila během návštěvy mé těhotné kamarádky, nešlo si nevšimnout jejího lehce pohoršeného výrazu ve tváři. Jenže když jsem pak vytáhla z knihovny knížku britského autora Toma Hodgkinsona Líný rodič a nechala ji, aby si přečetla alespoň zásadní manifest na zadní straně
Líbí se mi jak jsme my Češi takoví do větru, rozumějte „výletnické typy“ 🙂 Doma na gauči nás jen tak něco neudrží, pořád bychom někde, něco a někam. Když nic jiného, národ chatařů jsme byli, jsme a budeme asi už navždy. O víkendu se prostě musí něco dělat. Je jasné, že po znovuotevřených hranicích nás
Emoce. Strach. Skepse. Občas mě to dostihne. Pochyby. Ty věcné a věčné kousavé otázky. Jsem dobrá máma? Je tohle ještě výchova, nebo už mi to přerostlo přes hlavu? Žiju tak jak chci? A žiju správně? Co je to „správně“? Zvládám? Mám právo žít svůj osobní život? Můžu být šťastná, když jiní nejsou? Některé otázky už
