Před sedmi lety touto dobou jsem ležela na novorozeneckém oddělení jedné porodnice v Brně. Zírala do tmy před sebou, bolelo mě snad úplně všechno, měla jsem za sebou porod, který trval tři dny a žena vedle mě právě kojila své čerstvě narozené dítě. Zírala jsem do tmy, světlo aka bludička nade dveřmi svítilo, mimino vedle
Můj kamarád, umělec, tatér, malíř, namaloval obraz. Byl zajímavý. Prohlížela jsem si jej nejdéle ze všech obrazů, které byly v jeho atelieru k vidění. „Líbí se ti?“ zeptal se mě. „Ani nevím,“ odpověděla jsem. „Tak mi o něm něco napiš. Napiš ten příběh, který v něm cítíš.“ To je výzva, napadlo mě. A tak tady
Miluju květiny. Jsou krásné, většinou krásně voní a umí promlouvat, i když jsou tiše. Květiny a ženy k sobě neodmyslitelně patří. Doplňují sebe, společně zkrášlují své okolí a jedna bez druhé je taková ne-úplná. Společně dokáží zdobit dvojnásob a navzájem se prostě potřebují. Žena a květina. Škoda jen, že mužům tenhle fakt často nedochází (samozřejmě ne
Je snadné vidět na druhých to negativní. Věřit tomu, že ten tamto, a víš jak, že bůhví jak. Ale letošní rok mě naučil, že každý člověk má v sobě něco skvělého. Výjimečného. TO svoje světlo. A já bych si moc přála, abychom jej nechali zářit. Ať už říká ten tamto, a víš jak, že bůhví
Dýně je velice blahodárná zelenina, která v posledních letech zažívá v České republice boom. Ještě aby ne. Tento podzimní oranžový poklad nadupaný vitamíny přitom nemusí být nutně jen k jídlu. Skvěle dozdobí domov, navodí pohodovou podzimní atmosféru a ještě se při jejích úpravách zabaví celá rodina. Skutečný skvost přicházejícího podzimu. Dýně na talíři S příchodem chladnějšího počasí se instinktivně
Včera jsem telefonovala se svojí babičkou, přála jsem jí k narozeninám. „Sedmdesátpět, Luci. Je mi už sedmdesátpět.“ Věděla jsem přesně jaká historka bude po této větě pokračovat. Slyšela jsem ji už mockrát a z různých úhlů pohledu. Od babičky, dědy, mojí mámy, sousedů. A poslechnu si ji klidně ještě tisíckrát. Sama ten příběh jedné srpnové
