Hrdinky, o kterých noviny nepsaly

kniha Hornické vdovy

Kniha Hornické vdovy se mi do rukou nedostala náhodou. Autorkou biografie je Kamila Hladká, dříve má kolegyně, postupem času kamarádka. Znám její styl práce a dobře vím, že když se Kamila do něčeho zakousne, vznikne skvělé, propracované, kvalitní literární dílo. Moje přesvědčení o jejích kvalitách touto knihou opět potvrdila.

Pokračovat ve čtení „Hrdinky, o kterých noviny nepsaly“
Please follow and like us:
0

Jsem líný rodič

Jsem líný rodič a jsem na to pyšná. Když jsem mezi řečí tuhle větu prohlásila během návštěvy mé těhotné kamarádky, nešlo si nevšimnout jejího lehce pohoršeného výrazu ve tváři. Jenže když jsem pak vytáhla z knihovny knížku britského autora Toma Hodgkinsona Líný rodič a nechala ji, aby si přečetla alespoň zásadní manifest na zadní straně knihy, začala se jí myšlenka líného rodičovství líbit. Ono to je totiž celé moc dobře promyšlené.

Protože líný rodič znamená být dobrý rodič!

Se svými dětmi chodím na procházky do lesa a nehroutím se z jejich špinavých kalhot. Mé děti zatím berou domácí práce jako hru – nerozmlouvám jim to, naopak je podporuji, vyprané prádlo po nich nepřevěšuji a nádobí nepřemývám. Motivuji k samostatnosti, což se nejlépe osvědčuje ráno. Dává mi to hodinu spánku navíc (občas!). Nešílím z rozsypaných kukuřičných křupek a u vaření oběda si s dětmi ráda zazpívám. Místo her na tabletu hrajeme společně pexeso. Kresba na zdi dětského pokoje je pro mě malé umělecké dílo a chaos v hračkách se u nás uklízí maximálně jednou denně. Snažím se své děti nenutit do ničeho co jim není příjemné, mají možnost volby. V jejich hrách často zasahuji až když jde o zdraví.

A to je jen malý výčet toho jak jsem rodičovství pojala já.

Autorem knihy Líný rodič je Tom Hodgkinson, britský spisovatel a novinář. Hlavně je to ale otec tří dětí a jak sám říká, Líného rodiče začal psát hlavně proto, aby přežil dětství svých dětí. Při psaní vycházel z vědeckých poznatků, historických výzkumů, četl klasické knihy o výchově, ale posloužila i vlastní zkušenost.

Velice se mi líbí myšlenka, že existuje jednoduché řešení, které váš život učiní snadnějším a finančně méně náročným, život vašich dětí učiní radostnějším a navíc vám pomůže vychovat děti šťastné a soběstačné. Právě toto řešení autor knihy nazývá „líné rodičovství“ a jeho mantra zní jednoduše: „Nechte je být.“

Manifest líného rodiče podle Toma Hodgkinsona:
– Odmítáme myšlenku, že rodičovství vyžaduje těžkou dřinu.
– Zavazujeme se, že své děti necháme být.
– Odmítáme přebujelý konzum, jenž útočí na děti od chvíle, kdy se narodí.
– Čteme jim poezii a fantastické příběhy bez mravních ponaučení.
– Pijeme alkohol, aniž bychom měli pocit viny.
– Odmítáme své puritánské já.
– Neplýtváme penězi za rodinné výlety za zábavou ani za dovolené.
– Líný rodič je šetrný rodič.
– Líný rodič je vynalézavý rodič.
– Ráno zůstáváme v posteli tak dlouho, jak to jen jde.
– Snažíme se nezasahovat.
– Hrajeme si na polích a v lesích.
– Vyháníme je na zahradu a zavíráme dveře, abychom mohli uklidit dům.
– Oba pracujeme tak málo, jak je to jen možné, zejména když jsou děti malé.
– Čas je důležitější než peníze.
– Šťastný nepořádek je lepší než skličující pořádek.
– Pryč se školou.
– Naplňujeme dům hudbou a veselím.
– Odmítáme směrnice zdravotních a bezpečnostních inspektorů.
– Přijímáme zodpovědnost.
– Existuje mnoho cest.

Samozřejmě je spousta možností jak svého potomka vychovat. Každý si musí najít tu svoji cestu, která mu bude nejvíce vyhovovat.

A jak svoje děti krotíte vy? 🙂

Please follow and like us:
0

Síla víry ve vlastní individualitu

Kniha Racek

Malá, útlá knížečka. Taková nenápadná, sotva si jí v knihkupectví všimnete. Žádné plakáty, informační tabule. Přesto je kniha Richarda Bacha Jonathan Livingston Racek nepopiratelným bestsellerem. Příběh o svobodě, volnosti a neobyčejnosti.

Duchovní bestseller?

Zde se názory různí. Prostě tisíc hlav, tisíc chutí. Pro někoho kniha o ničem. Někomu změní život. Pokud tušíte, že můžete spadat do druhé skupiny, čtěte dál. Jste-li skeptičtí, přemlouvat vás nebudu.

Hlavní hrdina si nese krásné jméno Jonathan Livingston Racek. Oficiální anotace říká, že hlavním tématem knihy jsou svoboda, která má být pro každé stvoření vlastní, kontrast mezi individualismem, touhou poznávat, schopností milovat a kolektivismem, masovostí, obyčejností, průměrností.
Asi vás nepřekvapí, že kniha, ač tematicky stále tak aktuální, vyšla v roce 1970 a byla stejně jako další západní literatura v sovětském bloku zakázána. Šířila se samizdatem a do češtiny byla přeložena v roce 1984.

Kniha Racek

Kniha, která dokáže dát těm, kteří chtějí přijímat.

Pokud chcete žít průměrný život, raději tu knihu ani nečtěte. Pokud nemáte sny a nevěříte svým touhám, nekupujte si ji. Byla by to pro vás ztráta času a financí naložených do koupi.

Tušíte, že máte na víc? Že směřujete někam výš a jen čekáte na nějakou motivaci, správnou chvíli, kdy skočit do neznáma? Racek vám dokáže dát impuls k akci. Zda uspějete, to už ale záleží na vás.

Ve zkratce…

Jonathan Livingston Racek má sen. Chce létat větší rychlostí než všichni ostatní. A tak na sobě pracuje. Trénuje intenzivně a se vší silou, fyzickou i psychickou, kterou v sobě dokáže najít. Občas to bolí a někdy ho přepadne pocit, že už to vzdá. Že to nedokáže. Jenže pak přijde úspěch. Jonathan přijde na správné rozložení svých křídel, aby letěl opravdu rychle. Nejrychleji ze všech racků. Plní si tak svůj životní sen. Tahle skutečnost, úspěch jednoho z davu, se ale nelíbí radě, která vede společnost.

Za jinakost se platí.

Racek jde mimo hlavní proud, vybočuje a je proto vyhoštěn. Poslán do samoty a zapomnění. Jonathan odlétá pryč od svého druhu. Letí vzduchem, úplně sám, nad nekonečnou mořskou hladinou. Ví, že je to riziko a nejspíš ho jeho touha zabije. Takto si svůj úspěch nepředstavoval. Jde do rizika, nabírá rychlost jakou ještě nikdy nenabral a najednou se objeví v jiném světě. Dostane se „jinam“. Ve světě novém, kde je každý nějak výjimečný a odlišný, začíná Jonathanovo velké poznání. Učí se být vyrovnaným, dobrým, pokorným ke své výjimečnosti, aby byl nakonec opět seslán dolů, do svého starého světa, konfrontován s masou a snad aby dokázal otevřít oči…

Můj šálek kávy.

Motivační knížka, kterou přečtete během odpoledne, ale v hlavě vám zůstane ještě hodně dlouho po přečtení.

Knížku od Sebastiana Bacha jsem četla několikrát a pokaždé jsem v ní našla nový paprsek, který mi pomohl se posunout dál. Pokud víte, že něco chcete, ale nedokážete se rozhoupat k činu, přečtěte si příběh o rackovi, který chtěl od svého života víc.

Pokud se neodvážíme vystoupit ze své komfortní zóny, nikdy nezjistíme kolik nám toho život dokáže dát. 

 

Please follow and like us:
0

Právě čtu: Opravář osudů

zena cte knihu

Minulý týden jsem se osobně setkala s člověkem, kterého si nesmírně vážím. Jeho myšlenky a názory jsou mi blízké a pohled, jakým se dívá na svět, obohacující. Jednou větou sympaťák, který se vám usadí hluboko v srdci. Vždy, když o své cestě životem zapochybuji, sahám po jeho knihách, protože v nich nalézám odpovědi na svoje otázky.

Nemůžu tvrdit, že šlo tak úplně o osobní setkání. Spíše bych to nazvala, že jsem se s fantastickým spisovatelem Robertem Fulghumem sešla ve stejný čas na stejném místě. Díky propagaci jeho nové knihy jsme se však mohli setkat tváří v tvář. Nemluvili jsme spolu. Zaznělo pouhé děkuji z obou stran, když mi podepisoval svého Opraváře osudů. Usmáli jsme se, vyfotili, poděkovali a já si domů odvezla nový příběh, který mě opět utvrdil v tom, že cesta kterou kráčím má smysl.

zena cte knihu

Opravář osudů vypráví o muži jménem George Novak, Američanovi, který se na čas přestěhuje do Prahy, aby zde vypátral své české kořeny. Začne pravidelně navštěvovat hospodu u Devíti draků a jedné ovce, pozná se se srdečným strejdou Petrem, hostinským Radem, tajemnou Verou, precizním detektivem Marcusem, přitažlivou a tak trochu bláznivou Luci a protože je to člověk, který se na svět dívá srdcem, je povolán aby se stal opravářem osudů. Zprvu se mu do takové zodpovědné práce moc nechce, ale pozitivní změny, kterými opraví osud náhodným lidem, jej těší natolik, že svoji novou roli přijme. Kráčí dál životem, poslouchá osobní životní příběhy a snaží se směrovat k lepším zítřkům. Jenže ta věčná otázka Kdo jsem? A co tady vlastně dělám? se stále vznáší nad hlavou každého z nás. I nad opravářem osudů.

Robert Fulghum: Opravář osudů
2017 / Argo
230 stran

Být opravářem ti dá jen vědomí, že jsi možná udělal něco pozitivního, někdy i vznešeného – když jsi drobným zásahem někomu napravil vykolejený den. 

Mám nějaké kolegy opraváře? 
Ovšemže, mnoho. A i ty jsi opravářem osudů už dlouho, aniž bys to tušil.

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

Please follow and like us:
0

Právě čtu: Do vody

Na tuto knihu jsem se moc těšila a to hned jak jsem se dozvěděla, že Paula Hawkins napsala další román. Její Dívka ve vlaku mě nadchla.
Marketing kolem připravované novinky byl silný. Masáž cílená hlavně na nadšené čtenáře Dívky ve vlaku byla skvěle promyšlená a označení knihy jako „Kniha roku!“ nenechalo jediného knihomola v klidu. Tohle si přece nemůžeme nechat ujít.. 🙂

Já se k jejímu přečtení nakonec dostala až teď v září, i když kniha vyšla tuším v červnu. Příběh je zasazen do malého anglického městečka Beckford. Čtenář se probírá historií celého města, poznává jeho obyvatele a zjišťuje, že tohle obyčejné malé městečko má svoje osobité, tajemné místo, jež je protnuto dlouhou historií, otazníky a domněnkami. Jde o malou tůň na kraji Beckfordu, kde se dříve topily ženy považované za čarodějnice a dodnes tam občas umře nějaká nešťastnice. A přesně tohle neštěstí odstartuje příběh. Za podivných událostí zemře v tůni žena, která se o její historii vždy velice zajímala a chystala se o ní napsat knihu. Policie tento zvláštní případ vyšetřuje a pomalu tak rozkrývá další a další tajemství.

Příběh je opět psaný z pohledu několika osob, což je zejména z počátku náročnější na pozornost. Ale jakmile se v postavách rozkoukáte, příběh se čte svižněji.

Jsem asi ve třech čtvrtinách knihy a příběh se mi líbí, asi nejspíš právě pro to mystickou nitku, která celý příběh spojuje. Je to tajemné, lehce nadpřirozené a stále mě to nutí přemýšlet jak to celé asi dopadne. Nemám ráda konce bez konce, tak doufám, že v tomhle mě autorka nezklame.

Osobně si však myslím, že na označení „Kniha roku!“ tento příběh nemá. Z mého pohledu jde o průměrnou detektivku. Bod navíc získává to lehlé nadpřirozeno všude kolem, o kterém se čte zejména na podzim tak krásně.. 🙂

Přeji vám krásný, tajemný, dušičkový říjen, více slunce a barevného listí. A kdybyste neměli co číst, nebojte se pustit do této knihy.

Paula Hawkins: Do vody
2017 / Ikar
416 stran

Please follow and like us:
0

Sorry, čtu Payna, to nejde jinak

Paynovo Mládí v hajzlu jsem četla, když jsem měla pocit, že ještě v hajzlu rozhodně není. To až teď o tom začínám občas trochu pochybovat.

Od té doby uběhlo jedno zásadní desetiletí. Až nedávno jsem se ke knihám amerického volnomyšlenkářského spisovatele C. D. Payna vrátila. A s jakou radostí jsem uvítala, že v době kdy jsem dostudovala, hledala své mantinely, budovala domov, těhotněla, rodila a vychovávala, v České republice Paynovi vyšlo hned několik nových titulů, s kterými jsem doposud neměla tu čest.

Nejdříve jsem opět přečetla sérii Mládí v hajzlu, která se rozrostla na úctyhodných osm dílů. Tak jako já, i Nick Twisp se podělil o své geny. Stal se otcem, což mu rozhodně ale neubralo na osobitosti, ba naopak. Smála jsem se hodně. Vzpomínala jsem, když jsem Nicka četla poprvé a bavila se jeho bláznivými eskapádami. Bydlela jsem zrovna ve svém prvním podnájmu a s mojí spolubydlící jsme hodiny proseděly v kuchyni u stolu a četly. Večer jsme pak chodily pařit, abychom ve dvě ráno vedly dlouhé diskuze o právě rozečtených knihách. Krásné vzpomínání.

A pak už to šlo ráz na ráz. Dědictví aneb Jak Helena ke štěstí přišla pro mě bylo příjemnou oddechovkou a zároveň potěšujícím zjištěním, že Payne nezklame ani ve chvíli, kdy se zaměří na život líné ženské po padesátce, setrvávající ve vyšumělém manželství, otrocky se starající o svá tři protivná pubertální děcka. A pak přijde to dědictví. Jeden starý, naprosto nevkusně zařízený dům po tetě a Helenin život se náhle otočí vzhůru nohama.

Nestydaté plavky mě bavily svojí dobou a nápadem. Čerstvě vystudovaný průšvihář Colm Moran dychtící po kariéře hollywoodského producenta nezávislých filmů, je přinucen nějaký čas řídit firmu na výrobu dámských plavek ve velikosti XXL a výše. Píše se rok 1957 a Colm se rozhodne renovovat. Je na čase seznámit svět s bikinama!

Brenda Veliká, Americké krásky, Holubí mambo, Neviditelný. Přečetla jsem je všechny. Bavila se osobitým stylem psaní, kterým mě C. D. Payne dostává. Má nápad, fantazii, ironický humor, nadhled. Perfektně do sebe zapadající dialogy, inteligentní humor. A ač se většinou zdá, že je to jedna velká katastrofa, nakonec všechno dobře dopadne.

Představte si, že si tak debatujete o životě, popíjíte sherry, kouříte cigárko a najednou do místnosti vrazí ochránci přírody a vypustí vás na svobodu. Asi byste měli být vděční, jenže jako správně rozmazlení holubi vám teplo laboratoře prostě vyhovovalo. Cože? Vy nevíte, že jste holubi? Však oni vám orli ukážou. A andulky taky..
Že by bajka v moderních gatích?

Čtu často v mhd a když to přijde, hlasitému smíchu se nebráním. Občas si všimnu, že tímto svým zvučným projevem bavím i své okolí. Na to stačí říct jen „sorry, čtu Payna, to nejde jinak“.

Please follow and like us:
0

Právě čtu: Měsíční svit nad Paříží

Kdybych si mohla vybrat, ve které době bych chtěla žít, nejspíš by to byla právě pro mě krásná, na povrchu uhlazená, leč v srdci divoká a vášnivá 20. léta. I proto jsou knihy, jejichž příběh probíhá v této době, mému srdci tolik blízké. Tentokrát jsem se začetla a během pár dnů doslova zhltla knihu Měsíční svit nad Paříží.

Nebudu tu vypisovat celý děj knihy. Raději bych se zaměřila na okamžiky, kterými se pro mě tato kniha stala lepší než průměrná. První, co mi bylo na příběhu sympatické, je fakt, že hlavní hrdinkou je dvacetiosmiletá Helena, stále svobodná žena, která i v tomto pokročilém věku (bez manžela, zavrhnuta anglickou společností) má svůj sen a nebojí se jej realizovat. Zapíše se proto na uměleckou školu v Paříži, kam se odstěhuje, z Londýna.

Žít život v poválečné Paříži je snem nejednoho člověka s uměleckou duší. Užívala jsem si procházky podél Seiny, poklidné pozdní obědy, u kterých nikdy nechybělo kvalitní víno, návštěvy v knihkupectví Shakespeare and Company, lekce malby, které vedl věčně nespokojený mistr Czerny. Dny strávené v atelieru, hry světla a tmy, tajemství noční Paříze a večírků. A pak jsem se osobně mohla seznámit s manželi Hemingwayovými a Fitzgeraldovými. Francis zrovna pracoval na Velkém Gatsbym a jeho žena Zelda věřila, že bude i tento román stejně tak úspěšný jako jeho dvě předešlé knihy. Kdyby jen Francis tušil… Možná by tolik nepil, možná by některé věci udělal jinak.

Měsíční svit nad Paříží je fiktivním příběhem mladé ženy, do nějž je propleteno mnoho skutečných reálií z doby ztracené generace. Je to o lásce k životu, k umění, o lásce ke krásným věcem, o lásce k muži a zejména o poznání, že nejdůležitější je milovat sebe sama. Pak člověk dokáže cokoliv.

Úžasné jsou také dva citáty, které jsou v knize napsány.
Nejlepší způsob, jak uskutečnit své sny, je probudit se. Paul Valéry

Nemáš někdy pocit, že život jde kolem a ty z něj nic nemáš? Uvědomuješ si, že už máš skoro polovičku života za sebou? Ernest Hemingway, Fiesta

A tím bych to celé ukončila. V knize jsem si našla svoji cestu a ta mě zavedla k mnoha myšlenkám. Nebylo to jen nudné čtení listu za listem. Potřebuji u knihy myslet. Teprve potom pro mě má kniha ten správný význam.

 

Oficiální anotace:
Jennifer Robsonová: Měsíční svit nad Paříží
Okouzlující milostný příběh z Města světel 20. let.
Píše se rok 1924 a do Paříže, vzpamatovávající se z hrůz první světové války, přijíždí mladá londýnská aristokratka Helena Montagu-Douglas-Parr. Osmadvacetiletá žena prožila nejen fatální onemocnění, ale i zrušení zasnoubení ze strany vyvoleného muže, což ji mezi urozenou anglickou společností naprosto znemožnilo. S povolením rodičů se zapisuje do ročního kurzu na pařížské výtvarné akademii a ubytovává se u své volnomyšlenkářské tety. Doufá, že v anonymním prostředí si oddechne od neustálých pomluv a že se jí podaří splnit si dětský sen – stát se malířkou.

Město, vstávající z popela jako bájný Fénix, však přináší daleko silnější zážitky. Helena je rychle vtažena do světa ztracené generace a v kruhu amerických krajanů se setkává s avantgardními malíři, spisovateli i žurnalisty. Mezi nimi potkává Sama Howarda, novináře, pracujícího pro Chicago Tribune. Inteligentní a vzdělaný Sam, válečný veterán s pohnutou minulostí, ji fascinuje víc než jakýkoliv jiný muž, kterého dosud potkala. Ze společenského hlediska je to však naprosto nevhodný partner. Helena si ovšem uvědomuje, že i ona se mění. Dobře vychovaná anglická dívka, kterou kdysi byla, svědomitá, poslušná a vědoma si svého společenského postavení, je navždy pryč. V tónech jazzové hudby zvolna odplouvá starý svět a Helena musí najít nový smysl života i místo, kam patří.

Please follow and like us:
0

Mateřská, ale určitě ne dovolená

Stříhám metr. Přesně řečeno mi zbývá pouhých 35 dnů, které mě dělí od návratu zpět do práce. Mísí se ve mě různé pocity. Je v tom radost i strach. Vážně se blíží ta chvíle, kdy si uvařím kávu a dopiji ji ještě teplou, aniž bych ji předtím musela dvakrát ohřívat v mikrovlnce? Opravdu budu moct poobědvat v klidu, bez odbíhání od talíře, utírání malých obličejíků a sbírání zbytků jídla pod stolem?
Byla jsem s růžovkama na hřišti, kde mi jiná matka vyprávěla o knížce, kterou si před pár dny koupila. Prý se u čtení skvěle pobavila. Ptám se jí tedy, jak se to zábavné čtivo jmenuje. Mateřská, ale určitě né dovolená. Ehm, aha, vskutku originální název.

Nabízí se otázka, proč matky na mateřské dovolené čtou knížky o jiných matkách na mateřské dovolené, když většina těchto matek jsou vděčné za každou možnou chvilku, kdy si nepřipadají jako na mateřské dovolené. Odpověď je ale snadná. Je báječné zjistit, že převážná část žen (ale i mužů!) na mateřské se v tom plácá dost podobně. Že různá emoční vypětí, zoufalá únava během probdělých nocí, pocit, že to prostě nezvládáme, že tohle všechno zažíváme všechny, v různých intervalech a intenzitách. A ač se nám tyto stavy můžou v určitou chvíli jevit sebetragičtěji, mile rády si o tom přečteme a třeba se i od plic zasmějeme. Nikoliv škodolibě, spíš chápavě, soucitně a hlavně s úlevou, že v tom skutečně nejsme samy.

Pokud se na mateřskou dovolenou teprve chystáte, pokud ji právě prožíváte nebo si ji chcete prostě jen připomenout, doporučuji přečíst román Julie Halpernové Mateřská, ale určitě ne dovolená.

Julie Halpernová: Mateřská, ale určitě ne dovolená
Vydalo Nakladatelství JOTA, r. 2016

Please follow and like us:
0