Příběh z obrazu

Můj kamarád, umělec, tatér, malíř, namaloval obraz. Byl zajímavý. Prohlížela jsem si jej nejdéle ze všech obrazů, které byly v jeho atelieru k vidění.
“Líbí se ti?” zeptal se mě.
“Ani nevím,” odpověděla jsem.
“Tak mi o něm něco napiš. Napiš ten příběh, který v něm cítíš.”
To je výzva, napadlo mě.

malirske_platno

A tak tady máš příběh z tvého obrazu…

Hledám!
Chodím po světě, všude tě hledám. Stále se rozhlížím, otáčím a věřím, že jednou přijde den, kdy se sejdeme. Až se znovu uvidíme, tak se zamilujeme a až se zamilujeme, tak se už nikdy neopustíme.
Hledám tě v květinách, mezi nízkými keři, v korunách těch nejvyšších stromů. V odložených láskách i budoucích náhodách. Hledám tě v nebi, taky pod světly nočních lamp a zakouřených barech. Snažím se tě najít ve smíchu, v cizích slzách, v dlouhých větách. Dokonce tě hledám na konci těch nejdelších smyšlených růžových provázků, ale ty nikde nejsi.

Prý tě mám zkusit hledat v hudbě a tak jsem se prodírala mezi notami, jemnými melodiemi, klouzala po klapkách na piánu a šplhala po strunách od dědové kytary. Bylo to k ničemu.
Pod tíhou nezdaru jsem se pomalu loudala do ztracena, na konec nekonečna. Už jsem nečekala, že tě najdu. A ty? Přesně tam, na konci nekonečna jsi seděl. Na břehu kapky rosy. Byl jsi ke mně zády, přesto jsem tě hned poznala. Chtěla jsem tě překvapit a proto jsem našlapovala tichounce a pak ti zakryla oči. Byly vlhké, jakoby od slz, ale ty přeci nikdy nepláčeš.

“Hádej kdo jsem?” Pošeptala jsem ti do ucha.
“Moje pravda.” Odpověděl jsi jistým hlasem a bez sebemenšího rozmýšlení.

Tvor pozitivní

Já jsem v podstatě tvor pozitivní. Někdy tak moc, že své okolí svým kladným pohledem na situaci už pěkně štvu. Ve všem nedobrém se snažím nacházet alespoň kapku dobrého. No však znáte to klišé, že všechno zlé je pro něco dobré. 😉 Klišé, ale pravdivé.

Já osobně také věřím, že na pozitivní myšlenky se napojuje šťastný život. Kdežto ty negativní přitahují pohromy. No vzpomeňte si, když jste někdy vyslovili nahlas nějakou zaručenou depku a zakončili to ještě více negativní myšlenkou. A pak už je to jak jízda po hlavě do pr…zadku.

Zena_fouka_do_bublifuku.

Jak k sobě jednou pustíte mínus, bude se vás držet jako klíště. Jako ten chudák, který našel v lahvi Bídu.

Pozitivní pohled na věc však přináší odpovědi. Bude to dobré. Nehledě na fakt, že většinou se trápíme naprostými zbytečnostmi, na kterých nezáleží.

Radostné vzpomínky přetváří moji budoucnost

Vše negativní, co se v mém životě děje, rychle zapomínám. To hezké si snažím naopak stále připomínat. Díky tomuto jednoduchému pravidlu žiju radostný život. Jsem šťastná, protože se v mém životě dějí samé hezké věci, které svým pozitivním pohledem na život přitahuji. A když přijde nějaká větší překážka, zkouším se s ní poprat se vztyčenou hlavou a pozitivní myslí.

Hlava má být vždy vztyčená. Hlava do dlaní nepatří. 

Máte nějaké osobní zkušenosti? Podělte se. Budu za ně ráda.

 

Ne-vždy-šťastná ženská emancipace

Tak tady stojím, v ruce držím pájku, se kterou jsem právě vytvořila díru na pítko pro morče své dcery. Je to snadný pracovat s pájkou. Je to jako žehlička na vlasy. Možná ještě snažší. Tady nemusím dávat pozor, abych si nepopálila uši.

Na půl cesty

Vážně mě ta ženská emancipace zahnala až sem? Bylo to celkem vtipný, když jsem si sama s vypůjčeným aku šroubovákem sestavovala regál z ikea. Takový hlavolam pro děti. Bavila jsem se, když jsem googlovala jak utáhnout dvířka na kuchyňské lince. Prima zjištění, že kabely se po celém bytě dají táhnout přes lišty, aby se jen tak nepovalovaly po zemi. Nemám kladivo na přibíjení hřebíčků do zdi, ani šroubovák. Místo kladiva používám dřevěnou desku, která mi zbyla po stěhování. Šroubovák nahradil pilník na nehty ze švýcarského nožíku. Ti Švýcaři, myslí na všechno.. palec nahoru.

Ne, já sama!

Vyšší dívčí jsem absolvovala při zapojování internetu. “Máme k vám s routerem poslat i technika? Ale je to za příplatek.”
“Děkuji nechci. Zvládnu si to nainstalovat sama.”
Trvalo mi sice měsíc, než jsem se tím začala skutečně zabývat, ale je hotovo. Nová wifi síť Lucie_doma viditelně svítí mezi ostatními domácnostmi v okolí.

Chtěla jsem to, tak to mám

Začínám si myslet, že opravdu zvládnu všechno co bude třeba. I když vrtat do zdi se mi zatím moc nechce. A vlastně tohle všechno, co by se v určitém kontextu mohlo zdát jako mužská práce, se mi dělat nechce. Jenže si už nějak neumím říct o pomoc. Stydím se pak sama před sebou. A přitom by to bylo tak osvobozující zahrát si na bezbrannou ženu.
Muži, zachraň mě. Vyměň žárovku, přivrtej poličku, vyhoď toho pavouka z komory a večer mě vášnivě pomiluj. Já ti za to uvařím večeři, vykoupu děti, uložím je k spánku a pak se ti celá dám. A nebudu u toho myslet. Slibuju. Já bezbranná žena.

Ne-vědomé ochuzování?

Cítím hořkost kdesi vzadu v sobě. Tohle já už nedokážu. Být občas trochu slabá. Dovolit si bezmoc. Ale cítím, že to není dobře. Jenže i když bych se pokusila být zase tou bezbrannou, bylo by to stejné jako předstírat orgasmus. Děláte to pro něj, ale baví vás to jen chvíli. Protože zatím co on si myslí, že je pánem tvorstva, celé to z povzdálí stejně menežujete vy. Jen mu nechcete kazit radost.
Ale neochuzujeme se tím my ženy o něco? A o co vlastně? Napište mi jak to vidíte vy.

 

PS: Slabá chvilka. 😉 Pomalovana zena

Souznění

Miluju květiny. Jsou krásné, většinou krásně voní a umí promlouvat, i když jsou tiše. Květiny a ženy k sobě neodmyslitelně patří. Doplňují sebe, společně zkrášlují své okolí a jedna bez druhé je taková ne-úplná. Společně dokáží zdobit dvojnásob a navzájem se prostě potřebují. Žena a květina.

Škoda jen, že mužům tenhle fakt často nedochází (samozřejmě ne všem!). Jde o maličkost, která dělá může mít za důsledek něco velkého.

Většinu květin, kterou jsem za celý svůj dosavadní život dostala, mi věnovala žena. A nebo jsem si je koupila sama. A pak je vložila do vázy, dala jim vodu, vázu postavila na jídelní stůl a na hloupé otázky, kdo mi tu kytici květin dal, mlčela. Jako květina.? 😉

Muži by měli o ženu pečovat jako o květinu. Pokud jí nebudou věnovat svůj čas, nebudou se o ni starat, zalévat ji a vnímat, zvadne. Naopak, když jí věnují vše co potřebuje, květina mu to stokrát a ráda oplatí. Odmění se krásnými květy, láskou a něžností, zpříjemní domov, ozdobí ho svým radostným já. Vytvoří harmonii.

Bavíme se ještě o květině, nebo už o ženě? 🙂

Cítíte to souznění?
Květina – žena. Potřebují živou vodu, impuls života, lásky, porozumění, sdílení. Žena – květina.

Kdy jste naposledy od někoho dostaly květinu, milé ženy?

Věř v to, kým jsi

Je snadné vidět na druhých to negativní. Věřit tomu, že ten tamto, a víš jak, že bůhví jak. Ale letošní rok mě naučil, že každý člověk má v sobě něco skvělého. Výjimečného. TO svoje světlo. A já bych si moc přála, abychom jej nechali zářit. Ať už říká ten tamto, a víš jak, že bůhví jak.

Nebát se chtít víc a stát si za svým rozhodnutím. Žena s lucernou.

Dovol si zářit. Věř v to, kým jsi. Protože kouzlo se stane, když se nevzdáš, i když někdy chceš.

 

Dýně je oranžový poklad podzimu

Dýně je velice blahodárná zelenina, která v posledních letech zažívá v České republice boom. Ještě aby ne. Tento podzimní oranžový poklad nadupaný vitamíny přitom nemusí být nutně jen k jídlu. Skvěle dozdobí domov, navodí pohodovou podzimní atmosféru a ještě se při jejích úpravách zabaví celá rodina. Skutečný skvost přicházejícího podzimu.

Dýně na talíři

S příchodem chladnějšího počasí se instinktivně začínáme připravovat na zimu, prohříváme tělo zevnitř. A jednou z možností jak se vnitřně zahřát, je zařadit do jídelníčku polévku, třeba na večeři. Výživná, plnohodnotná večeře, ideální pro děti i dospělé. Dýňová polévka je navíc na přípravu neskutečně jednoduchá a rychlá. Hutná, krémová konzistence potěší nejednoho gurmána.

miska s polévkou

Podzimní životabudič vám do těla přivede notnou dávku vitamínů, zejména B a C. Také vlákninu a minerály. Dýně je močopudná, pročistí tedy i vaše ledviny. Skvěle podporuje trávení a čistí organismus.

Pokud nemáte rádi polévky, můžete dýni upravovat na jiný způsob. Dýně se dá jen tak péct v troubě, mixovat s brambory, smažit jako placky. Dýni můžete připravovat i na sladko, třeba posypat skořicí a upéct. Dýňovému koláči neodoláte určitě. A výborný je i dýňový kompot, pokud si rádi děláte zásoby na zimu.

Zbylá semínka z útrob dýně určitě nevyhazujte. Upražte je na pánvi, nebo vysušte v troubě. Semínka jsou také plná vitamínů a minerálů, které vašemu tělu prospívají. Semínka navíc působí blahodárně na kvalitu vlasů a nehtů.

Dýně v koši

Symbol podzimu

Naplánujte si s rodinou dýňohrátky. Malé dýně, zejména hokaido, si nechávám na polévky a vaření. Když ale chci zabavit děti, seženu pořádně velkou, macatou dýni. Tu pak společně vydlabeme, vytvoříme žádaný obličej, většinou pořádně zubatý a nakoupíme svíčky. Každý večer nám pak na zahradě svítí dýňový strašák, který většinou vydrží do prvního sněhu.

Pokud vám zbyly malé, klidně atypické dýně, můžete je položit jen tak na schody, balkon, okenní parapet a mít tak svoji malou podzimní výzdobu pěkně na očích.

Matka s dcerami

Význam barvy

Věděli jste, že oranžová barva je symbolem optimismu, pozitivní nálady, mládí a radosti ze života? Dokáže bojovat proti negativní náladě a nechuti. Obklopte se oranžovou náladou, zásobte se oranžovými dýněmi a žádná podzimní plískanice vás nerozhází. Jak na těle, tak na duchu.

Krásný podzim!

Den ženské energie

Dnes v 18:45 nastane úplněk. Dnešek je dnem ženské energie, jeho patronkou je bohyně Šakti, která je symbolem ženství. Smějme se, oslavujme, tančeme, radujme se, užívejme si života, dopřejte si vnitřní svobodu. Milujme se!

Základní energií tohoto úplňku je stabilita, vyrovnanost, sympatie, odpovědnost, úspory, umělecké schopnosti, starostlivost, harmonie, ale i ctižádost, impulsivnost a ukvapenost, snaha jít proti zdi, zkoušet nové a nepoznané, skákat po hlavě do neznámého.

Ponořme se do sebe

Vnímejme své já a nechme všemu volný průběh. Staňme se pouhými pozorovateli.

Ženy, dnes pozor na pusu a horkou hlavu. 🙂 S rozmyslem říkejme své myšlenky nahlas a činy přetvářejme do radosti, buďme svoji a s láskou v ženské energii. A že je zamračená obloha? Nevadí. Je tajemnější a tajemství je vzrušující.

Mějme krásný den, mysleme na sebe a mějme se(be) rády. ♥

To smutné léto roku 1968

Včera jsem telefonovala se svojí babičkou, přála jsem jí k narozeninám. “Sedmdesátpět, Luci. Je mi už sedmdesátpět.” Věděla jsem přesně jaká historka bude po této větě pokračovat. Slyšela jsem ji už mockrát a z různých úhlů pohledu. Od babičky, dědy, mojí mámy, sousedů. A poslechnu si ji klidně ještě tisíckrát. Sama ten příběh jedné srpnové noci a následujících dní vyprávím dál. Je dobré si takové chvíle připomínat, abychom zabránili jejich opakování. Abychom nezapomněli. 

Zena s bilou vlajkou

Srpen 1968

20. srpna 1968 moje babička slavila dvacátépáté narozeniny. 25. Jak jsem v tomhle věku žila já? Svobodně. Bez výhrad.
Babi je rodilá brňačka, děda byl poctivý tremp. Měli spolu dvě děti a chtěli tu a tam vyrazit do přírody. Sehnali si tedy chalupu zhruba 50 kilometrů od Brna. Dům, velké stavení kousíček od rybníka. Hodně ryb, lesy, jahody, borůvky, houby. Zelená tráva a voňavý vzduch. To léto tam babička trávila skoro celé prázdniny s dětmi sama. Děda za nimi na víkendy dojížděl vlakem. Jen na tento “narozeninový” týden si vzal dovolenou.

Úterý večer. Přípravy na oslavu vrcholí. Babi sezvala půlku Skaláku. Jedlo se a taky dost pilo. Bujaré veselí však v noci narušil nezvaný host. Cizí muž, který běhal po chalupách a informoval, co právě slyšel v rádiu. Vojáci jsou tady. Obsazují nás.
Přišla okamžitá panika a strach.

Tank

Děda vystřízlivěl během chvíle, to když utíkal několik kilometrů do Rozsoch na vlak.
Ptala jsem se ho na co tenkrát myslel? Prý na svého otce a na bombardování. Nevědomost je děsivá.

Do Brna se děda dostal až za mnoho hodin. Českomoravská Vysočina se pomalu probouzela do letního rána a neblahé zprávy se šířily rychle. Vlaky nejezdily.

V Brně byl chaos, tanky a vojáci. Děda vyprávěl, že věděl okamžitě jak moc je to zlé. Chuť po svobodě byla silná, ale strach silnější. V tu chvíli mu došlo, že jeho rodina zůstala 50 kilometrů daleko a vojáci jsou všude. Spadla klec.

50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy

Dnes je to přesně 50 let, co se celý náš národ, co se naši rodiče stali obětí teroristů. Rudé zlo dlouhá léta ničilo náš domov, nutilo nás NEmyslet. Mít svůj vymezený názor se trestalo a nejednou se pro svobodnou myšlenku i umíralo. Právo na život dostalo nahořklou pachuť. Konec poznávání, cestovaní. Učení jen podle předem schválených osnov. Všude vládla cenzura. Svoboda slova neexistovala. Šeď a prázdnota. Vězni ve svém vlastním domově. Vězni sami v sobě. Na mnoho let. Jako by někdo celé Československo přikryl velkou skleněnou poklicí.

Tahle NEsvoboda mě občas budí ze spaní. Nezažila jsem okupaci. Když jsme byli v roce 1989 osvobozeni a mohli začít žít svobodně, bylo mi pouhých pět let. Přesto se mě tohle nespravedlivé, nesmyslné, mnohaleté uvěznění silně dotýká. Kladu si otázky, jak bych se zachovala? Co bych dělala? Dokázala bych stát za svým názorem, bránit svobodnou myšlenku, i za cenu strachu o svoje nejbližší?

Je to o nás, na nás

Bojím se. Po tom všem, co naši předkové museli zažít a zažívali. Budoucnost máme ve svých rukou, můžeme svobodně volit, aniž by nám dopředu někdo vyplnil volební lístek a stejně se opět vracíme o krok zpět. Jako by nám vyhovovala možnost nemuset se rozhodovat. Vždyť on to za nás rozhodne někdo jiný.

Bojím se, že moje děti budou muset žít v NEsvobodě. Nebudou moci poznávat a žít podle svých představ. Bude nad nimi stát někdo, kdo bude omezovat jejich svobodu vyjadřování a kulturního projevu. Takovou budoucnost pro svoje děti nechci!

Rudé zlo je tu stále. Dřímá, čeká, naléhá. A my, svojí netečností, svým smýšlením, hlasem za koblihu, mu jdeme vstříc. 

Vždyť je to jak z té pohádky “…jenom dva prstíčky si ohřejeme a hned zase půjdeme…” Tyhle rudé jezinky se na našich hřbetech ohřívaly přes dvacet let. Řekněme jim jednou provždy jedno velké společné NE.

Ne zneužívání moci.
Ne komunismu.
Ne pochybnému vedení vlády.

Buďme odvážní a řekněme jasné NE všem těm, kteří říkají rudým jezinkám ANO.