To smutné léto roku 1968

Včera jsem telefonovala se svojí babičkou, přála jsem jí k narozeninám. „Sedmdesátpět, Luci. Je mi už sedmdesátpět.“ Věděla jsem přesně jaká historka bude po této větě pokračovat. Slyšela jsem ji už mockrát a z různých úhlů pohledu. Od babičky, dědy, mojí mámy, sousedů. A poslechnu si ji klidně ještě tisíckrát. Sama ten příběh jedné srpnové

Unavená, jako mámy večer bývají

Jaký jsi dnes měla den? Ptám se svého odrazu v zrcadle, večer, když růžovky už spí. Sprcha, levandulový krém do kůže, spánek. Kuchyň ještě voní po lívancích, které jsem dětem slíbila k večeři. Byt je tichý a já jej dnes rozhodně neplánuji zanést zvukem zbytečně zapnuté televize. Jaký, že jsem to měla den? Rychlý, tak

Otevři oči

Během včerejší večerní jógové praxe ke mně přišla silná myšlenka. Na jógu jsem se moc těšila. Nebyla jsem mezi svými yogafriends pár týdnů a moje hlava už vyloženě žadonila po úklidu zbytečných myšlenek. Tentokrát jsem však po lekci odcházela zadumaná jako nikdy. Napadlo mě, zda jsem se neposunula na nějaký další level. Už mi nestačí, abych

Jsem líný rodič

Jsem líný rodič a jsem na to pyšná. Když jsem mezi řečí tuhle větu prohlásila během návštěvy mé těhotné kamarádky, nešlo si nevšimnout jejího lehce pohoršeného výrazu ve tváři. Jenže když jsem pak vytáhla z knihovny knížku britského autora Toma Hodgkinsona Líný rodič a nechala ji, aby si přečetla alespoň zásadní manifest na zadní straně

Daruj krev. Má to smysl.

Zítra jdou moji kolegové z práce darovat krev. Normálně bych šla s nimi, protože tohle je jedna z činností, která má dle mého skutečný smysl. Pokud můžu, pomůžu. A pokud mám nějaký dosah… Takže slyšte, moji milí.. ❤🍀  Když můžu, ráda pomůžu Já zítra ale bohužel nepomáhám. Jednak se aktuálně válím v plavkách na břehu

Enjoy this blog? Please spread the word :)

  • RSS1
  • Follow by Email
  • Facebook
    Facebook
  • Google+
    Google+
    http://www.e-zin.cz">
  • Twitter